Hor v ohni řada odpovídá sobě;
pás pásu vrací echa hromů svých,
druh druha moře budí v bouře zlobě,
kol trůnu zimy chví se ledných štítů sníh,
když Tyfon v ječící svůj pozoun dých’.
Z jednoho mračna rudý blesk v tom spěje,
a tisíc ostrovů ozáří v mžik,
v rum zdrtí město země, jak se chvěje,
sta lidí potácí se, chví se, hluk a ryk
jak temný ve hlubinách země vznik’.
Však jasnější jest zrak tvůj nežli blesk;
nad zemětřasu krok tvůj všemohoucí;
ty krotíš moří vztek, tvých očí lesk
oslepí sopky, lampa slunce žhoucí
jest vedle tvé bludička mroucí.
Z vin, z hor a z mračen bouřlivého ruchu
mhou, vichry, slunce tryská zlatý svit;
od roku k roku a od ducha k duchu,
od města k vsi tvé zoře paprsk lít’ —
Jak stíny jsou otroci, tyrani
v ranního světla zaplání!
PD old 70