Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky/X. Praha za války

Údaje o textu
Titulek: X. Praha za války
Autor: Servác Heller
Zdroj: HELLER, Servác, Válka z roku 1866
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha, Edvard Beaufort 1896. s. 255 – 337.
Licence: PD old 70
Illustroval Hugo Schüllinger (1856 – 1919). Viz též Pražští novináři a Prušáci za okupace Prahy r. 1866 (R. J. Kronbauer)
Související články ve Wikipedii:
Prusko-rakouská válka, Bitva u Hradce Králové

Ve II. kapitole opustili jsme Prahu dnem 25. června, kdy došla z Italie radostná zvěsť o skvělém vítězství rakouské armády pod arcivévodou Albrechtem nad vojskem italským.

Téhož dne přivezeni do Prahy dvěma četnickými strážmistry čtyři pruští zajatci, tři dragouni a jeden husar. Vojíni tito byli zajati při srážce s rakouskými husary blíže Dol. Mnichova na česko-saských hranicích, odkudž přes Turnov dopraveni byli do Prahy. Zde na nádraží byli od strážmistrů jak náleží vyčastováni a lidem v restauraci se zdálo, že jsou bezděční pruští hosté v rakouském zajetí mysli docela veselé.... První pruští zajatci! Nepatrná zvěsť, ale zavdala podnět ke dlouhým a živým hovorům po celém městě. »Jest to dobré znamení nebo zlé?...« Obecně souhlasilo se, že dobré, jest-li vůbec jaké.

Téhož dne přestala c. k. zastavárna pražská »za příčinou hrozícího nebezpečí válečného« přijímati klenoty do zástavy a vydávati je na výplatu. Jiného druhu zástavy přijímaly a vydávaly se dále, Tolikéž úroky na zástavné klenoty.

V obecenstvu pražském roznesla se pověst, že bude drahocenný stříbrný hrob sv. Jana Nepomuckého ze svatovítského chrámu roztaven, že budou z něho raženy peníze a stát že dá po válce přiměřený obnos fondu na dostavění chrámu sv. Víta. Pověst ta byla s kazatelen za lichou a nesmyslnou prohlášena s vysvětlením, že byl stříbrný hrob sv. Jana jen proto rozebrán a do beden uložen, aby v případě nepřátelského vpádu mohl býti z Prahy na bezpečnější místo odvezen.

Jakožto charasteristická drobnůstka zasluhuje zmínky, že vídeňské policejní řiditelství zapovědělo knihkupcům zapichovati do map ve výkladních skříních vystavených barevné korouhvičky naznačující, kde která branná moc stojí, ježto prý se tímto spůsobem obrazně rozšiřují zprávy o pohybech vojska, což noviny pražské jednak pro výstrahu pražským knihkupcům, jednak pro posouzení vojenské úzkostlivosti rakouské v denních zprávách neopomenuly zaznamenati.

Pomocný výbor, kterýž pro ošetřování raněných vojínů v Praze dobrovolně zřízen byl, sestavil velký odbor sběrací; tento odbor rozdělil si město na 9 okresů a zřídil v každém okresu zvláštní skupinu svých členů, aby tam a jenom tam sbírala příspěvky na penězích, cupanině čili třepence, obvazadlech, prádle a jiných potřebách špitálních. Sbírání pak zahájeno velmi energicky a s velkým úspěchem.

Dosud nebylo žádných určitých a přesných úřadních zpráv o bojích severní armády a veřejné mínění trávilo z pověsti a vítězné bitvy u Custozzy (v Italii) dne 24. června svedené.

Avšak interess o boje v Italii ustupoval trapné nejistotě ohledně zápasů na půdě české. Všechny vrstvy společnosti pražské byly hluboce rozechvěny a rozčilení neochabovalo ani v noci. Tisícové lidu obléhali státní nádraží a plnili ulice k němu vedoucí až do pozdních hodin večerních a každý příchozí vyslýchán s horečnou dychtivostí, co ví neb slyšel z bojiště. Na nároží nalepovány sice jakési místodržitelské plakáty o postupu bojů, ale zprávy tyto zněly jako orakula, kteráž si každý dle svého mohl vykládati a také vykládal. Určitější zprávy vydány teprve dne 27. června. Téhož dno odpoledne dalo místodržitelství na pražská i předměstská nároží nalepiti tyto tučně vytištěné telegramy:

»Dle dosavadních telegramů má se za to, že právě v tomto okamžiku bitva větší rozsáhlosti před se jde. Hodnověrné zprávy o výsledcích jakýchkoli uveřejní se ihned, jakmile dojdou praesidiá českého místodržitelství.«

(Druhý telegram:)

»Výsledek dne jest náš! Šestý armádní sbor byl v činnosti. O 4. hodině 11 minutách odpoledne objevil se pruský důstojník štábní co vyjednavatel. Bitva byla znamenitá. V Josefově dne 26. června o 5. hod. odpolední.«

Časopisům pak došly z hlavního stanu v Josefově tyto telegramy: »Z hlavního stanu v Josefově 27. června, ve 12 hod. v poledne. V 9 hod. dopoledne větší srážka s Prusy mezi Novým Městem n. Metují a Náchodem. V boji účastní se pěchota a dělostřelectvo. Boj v okolí Skalice a Náchoda rozhodně příznivý. U Nového Města nad Metují učinily útok jízda a dělostřelectvo. O 11. hod. byl boj u Náchoda úplně ve prospěch Rakušanů rozhodnut.«

»Z Pardubic, 27. června. Prusové obsadili Broumov, Polici a Náchod, odkudž postoupili až do Skalice. Odtud byli však naším vojskem odraženi a k zpátečnímu pochodu přinuceni. Na pochodu pálí vesnice. Skalice hoří. Obyvatelstvo prchá se vším, co možno vzíti s sebou, k Jaroměři, ke Král. Hradci a do Pardubic. Dnes ráno svedena bitva našich proti 60.000 Prusů u Vysokova, mezi Náchodem a Skalicí. Naši vítězí.«

»Z Opočna, 27. června. Telegram okresního starosty k místodržitelství: Rakouské vojsko u Náchoda vítězí. Ranění jsou již dopraveni do města.«

Následujícího dne pak došel tento telegram:

Z Pardubic, 29. června o 1 h. 50 m. z rána. Dnešní bitva u Náchoda a Skalice byla velmi tuhá. Vítězem bylo vojsko naše. Prušáci byli odraženi a jsou mocí zahnáni za hranice. Ztráty jejich jsou značné.«

Tyto telegramy, hlásající vítězství zbraní rakouských, spůsobily v Praze nesmírný jásot. Lid řítil se z domů na ulice a rval se zrovna o zvláštní vydání novin. Obě divadla, české i německé, ohlásila ihned slavnostní představení. Do českého představení, kteréž se konalo v obrovském tehdejším (dřevěném) Novoměstském divadle (v těch místech, v kde nyní se nalezá restaurační zahrada nového divadla německého) dán vstup všem lidem volný a veliké massy, jež kolosální tu budovu záhy ve všech prostorách přeplnily, provolávaly opět a opět »slávu« chrabrým vítězům. Zcela takový jásot byl i v divadle německém, na Ovocném trhu.

Tím trapnější bylo pak zklamání, když došly soukromé zprávy o postupu pruského vojska a obecenstvo pravdu již začalo tušiti. Napjetí v Praze stále rostlo. Kardinál arcibiskup kníže Schwarzenberg uspořádal veliké procesí, jež vyprositi mělo zbraním rakouským vítězství a říši brzký mír a lid velikými zástupy se v něm súčastnil. Myslilo se, že rozčilení již vrcholu dosáhlo; avšak že tomu tak nebylo, ukázaly záhy se dostavivší transporty raněných vojínů a vůbec další události.

Příjezd prvních raněných vojínů ze severovýchodních Čech editovat

 
Příjezd prvních raněných do Prahy (původní ilustrace, str. 321)

Dne 27. června byla Praha svědkem divadla neobyčejného a také neobyčejně dojemného.

Udatné syny, jež byla nedávno ještě provázela žehnáním na cestu osudnou, bujaré ty junáky, kteří před týdnem, ba před několika dny ještě s veselou tváří a hlučným zpěvem brali se na bojiště, spatřila teď zbrocené krví, utrmácené parným bojem, zraněné zbrojí ciziny.

O polednách přibyl vlak »Boleslavan« s prvními obětmi boje svedeného v noci na uplynulý den v Podolí u Turnova, do pražského nádraží. Přivezl v 10 vagonech 152 raněných, mezi nimiž bylo 7 důstojníků. Dříve ještě, než vlak ten přijel, shromáždilo se na nádraží, na baštách a na mostě nad nádražím, na tisíce lidí na pouhou pověsť, že u Turnova trvá boj a že přivezeni budou odtamtud ranění. Když pak se očekávaný vlak přiblížil, propuklo obecenstvo v dlouho trvající volání »slávy« a každý chvátal, aby uzřel přivezené tváří v tvář. Ranění náleželi pěším plukům krále pruského, barona Martinia a 18. praporu myslivců. Většinou byli lehce raněni, majíce sečné rány na rukou a hlavách.

Ranění měli rány obvázány pouze lehkými, patrně na kvap přiloženými obvazy. Proto také bylo první péčí výboru pomocného, jakmile ranění z vagonů sesazeni byli, aby dle možnosti a nutnosti nové obvazy se jim přiložily a rány vymyly. S největší péčí vyzdvihováni jsou na to nebozí na připravené již povozy, fiakry, drožky a omnibusy, jichž na počet 20 společenstvo fiakristův a drožkářův ochotně bylo dostavilo. Zároveň podávány raněným k občerstvení likéry, víno, pomeranče a t. p., což trpící bojovníci vděčně a s patrným potěšením přijímali. Však nejdojemnější divadlo rozvinulo se teprve na ulicích, jimiž ranění zvolna byli vezeni do nemocnice při kasárnách Karlových. Kudy ubíral se žalostný ten průvod, stály nepřetržité řady lidstva, hlava vedle hlavy, a nebylo snad tváře, na kterouž by zjev ten, nebyl vtiskl posvátnou runu vroucího soucitu. Nejedno oko mužské ze zakalilo, nejedna prsa ulevila si hlubokým povzdechem. Ženy hlasitě štkaly. Kde možná bylo, rozmlouval lid s raněnými, těše je a klada jim otázky, jevící nejupřímnější soustrasť. Ranění snášeli bolesti své s obdivuhodnou zmužilostí. Mnohému řinula se krev z rány a chudák nutil se k úsměvu.

Odpůldne hrnulo se opět rozechvěné obyvatelstvo pražské k státnímu nádraží a obsazovalo v hustých davech všechny ulice, jimiž ubírati se měly povozy s raněnými a chorými vojíny. Zvláště před nádražím řadila se hlava vedle hlavy, a přece nebylo značného na takové množství hluku. Uvnitř nádraží byli se někteří členové pomocného komitétu sešli, aby přispěli první pomocí. Měli zde nosiče pohotově, aby pomohli tíže raněným. Hojnosť červeného a bílého vína byla již do skleněných nádob nalita, množství pomerančů nahromaděno, obvazadla připravena a lékaři ochotně se dostavili pro případ, že by jich pomoci snad hned v nádraží bylo potřebí. Na vnitřním prostranství k nádražním skladům stál povoz vedle povozu, drožky, fiakry, soukromé povozy a omnibusy; některé z poslednějších byly uvnitř prozatímními lůžky a elastickými poduškami opatřeny. Nosidla rozmanitého druhu byla po rukou. Po půl páté vjížděl pomalu vlak. První vagony byli veskrz naplněny raněnými, vagony poslední ale jinými chorými z boleslavských nemocnic. Uvítání bylo srdečné, dojemné. Ihned přikročeno k stěhování přivezených, mezi čímž podávány okny a dveřmi občerstvení, cigara, víno a t. d. Dojemný obraz se rozvinul, když vagon po vagonu otvírán byl. Lehčeji ranění seděli ovšem prostě na sedadlech, těžším však bylo pohodlně ustláno na podlaze. Mezi těmito bylo zvláště několik těžce raněných důstojníků vyšších i nižších; každému z nich bylo upraveno na podlaze coupé první anebo druhé třídy; sluhové jejich ošetřovali je po cestě. Málo bylo raněných, kteří by nebyli přijali nabízeného občerstvení; většina ihned dychtivě kouřila. Mnozí vystupovali beze vší pomoci, jiným přistavovala se sedadla, pomáháno jim opatrně, někteří konečně musili býti šetrně vyzdviženi a přímo na nosidla dáni, při čemž ochotně se všech stran pomáháno. Většina také měla ještě celý vojenský svůj šat i zbroj a jen někteří byli vysvlečeni až na prádlo. Zkrvácené prádlo a obvazadla naznačovaly skoro vesměs blesury na levé straně těla, zvláště levé ruky byly zbodány nebo posekány. Těžce ranění, jichž bledé tváře hlásaly kruté utrpení, kráčeli klidně nebo shlíželi pokojně s nosidel. Ostatní se usmívali a vyprávěli každý o své příhodě. Když konečně první vozy se z nádraží hnuly, rozložilo se před nádražím hluboké ticho. Každý napínal zrak, nespatří-li některého známého a němě pozdravovali všichni do vnitř vozů; když však myslivci čeští přijížděli, zaburácelo hromové »Sláva!« a jakmile se některé kalpaky husarské ukázaly, voláno i opakováno »Eljen a Magyar!« Dva neb tři vojíni musili se přímo na nosidlech do nemocnice dopraviti, jednoho vyzdvihli již na cestě z vozu a vložili na nosidla. Avšak vozy nemohly hustými davy lidu dosti volně projeti; skoro před každým hostincem stáli lidé se džbánky a sklenicemi a podávali dary do vozů. Dobrý rozmar raněných působil konejšivě na obecenstvo; dámy, jichž všude bylo víc než mužských, snažily se usmívati, ale stíraly při tom po tvářích kanoucí slzy. Výjevy tyto zajisté nemálo přispěly k tomu, že zvýšena byla ještě ochota pražské ženské pleti, aby pro raněné sešlo se všelikých příspěvků co nejhojněji.

Celkem přivezeno tímto vlakem 130 mužův různého druhu, ponejvíce ovšem 18. praporu polních myslivců, pěších pluků Ramingova a Martiniova a husarského pluku cara Mikuláše, vesměs to z brigády Poschachrovy a bývalé brigády Condrecourta. Dle vlastního výroku přibylých poraněných vojínův sveden byl boj ten, v němž přivezení se súčastnili, na obou březích Jizery hlavně u Podolí, kdež oblíbený v Praze 18. prapor polních myslivců skorem úplné byl potřen.

Druhým tímto transportem dopraveno již více těžce raněných a mimo mužstvo též mnoho (asi 20) důstojníkův vyšších a nižších. Ranění tito odvezeni dílem do vojenské nemocnice na Karlově náměstí, dílem k milosrdným bratřím. Lehce ranění ještě toho dne odvezeni dále, aby ve zdejších nemocnicích bylo dostatečné místo pro těžce raněné, kteří asi ještě přiveženi budou.

Jevily-li se při prvních dvou transportech sem přivežených v bitvě u Podolí poraněných vojínů účastenství a soustrast obyvatelstva pražského všech tříd spůsobem až tklivým, vyburcovala zpráva, že třetí transport o deváté hodině večer přibude, skoro všechno obyvatelstvo pražské, tak že v tu dobu ulice k nádraží a nemocnici vedoucí tisíci a tisíci lidu byly nabity. S vlakem přijelo 75 poraněných, mezi nimiž bylo mnoho důstojníků; vojínové tito náleželi k 18., 29. a 32. praporu polních myslivců, k pěším plukům Martiniovu č. 30.ř Ramingovu č. 72. a pluku krále pruského č. 34., dále k plukům husarským č. 2. ruského velkého knížete Mikuláše a k pluku č. 9. Frant. kníž. Liechtensteina. Mimo naznačené vojíny přibylo též velké množství prchajících rodin. Tentokráte přivezeno mnoho těžce raněných, tak že nosítek velmi hojné se musilo užívati. Jako dříve byli poranení také nyní častováni vínem, pivem a doutnjky, jež podávali členové pomocného komitétu. Navzdor pozdní době (byloť již půl jedenácté) setrvalo obecenstvo plným počtem na ulicích a pozdravovalo raněné hlučným voláním »Sláva« a »Na zdar«. Nevšední působnost osvědčili členové sboru pomocného všude, kdekoliv třeba bylo, sami osobně pomáhajíce, a sami také raněné z vagonů až do povozů ochotně přenášejíce.

V noci na den 29. června dopraven čtvrtý transport raněných z bojiště u Podolí do Prahy. Ačkoli šlo již na 2. hodinu s půlnoci, bylo přece před nádražím a na všech k vojenské nemocnici vedoucích ulicích velké množství lidu, kterýž jako dříve, raněné nad míru vroucně vítal. Transport těchto skoro vesměs těžce raněných — bylo jich 74 — byl nad míru dojemný.

Vůbec osvědčovalo obyvatelstvo pražské raněným vojínům vzácnou, nelíčeně upřímnou soustrast a přízeň. Do vojenské nemocnice dostavovaly se již časně z rána dámy, přinášející pro raněné čisté prádlo, obvazadla, krmě, víno, doutníky a rozličné pochoutky a množství cituplných dárkyň rostlo každou hodinu, tak že správě nemocnice i ošetřovatelům raněných z toho až vzrůstala potíž. Mimo to dostavoval se od osmé hodiny ranní velký počet panských ekypáží a soukromých povozů, v nichž jednotliví ranění, den před tím ve vojenské nemocnici umístění, rozváženi na žádosť soukromníků do jejich bytů k ošetřování a léčení. Velký nával byl i těch, kdož v trapné nejistotě o osudu svých milých doptávali se, zdali také ten či onen nebyl mezi raněnými přivezen. Po celý den bývalo Karlovo náměstí oživeno lidmi toužícími spatřiti raněné.

Transporty raněných každým dnem rostly a s nimi stoupala také soustrasť všeho lidu a veřejná i soukromá dobročinnost.

Praha bez úřadů editovat

 
Odchod pražské policie z Prahy (původní ilustrace, str. 81)

Od prvních nezdarů na bojišti obmezovány každým dnem doprava po železných drahách i služba poštovní a obě přestávaly docela vzhledem k městům a krajům, jež pruským vojskem byly obsazeny. Vůbec vázly příkrým úpadkem obchodní ruch i vozba a tíseň z toho plynoucí přiměla ministerstvo spravedlnosti — na žádost pražské komory obchodní a živnostenské — že povolilo (prozatím jenom krátké) příročí čili moratorium práva směnečného, kteréž později ovšem bylo prodlouženo.

Ačkoli se z bojiště stále trousily jenom zprávy příznivé, bylo obecenstvo pražské velmi znepokojeno jednáním c. k. státních úřadů správních, finančních a soudních, kteréž činily kvapné přípravy na — odchod. Dne 28. června nařízeno příslušným státním úřadům, aby pokladny uvedly do stavu, kterýž by možným činil, aby ve chvíli nebezpečí ihned mohly býti odvezeny.

K obecnému znepokojení přispělo také nařízení, aby veškery erární zásoby obilí, potravin, tabáku a cigar z Prahy byly odveženy, čímž se také dnem 1. července započalo. Časopisy protestovaly proti odvážení tabáku a cigar namítajíce, kterak že bude lze krýti potřebu tabáku a cigar zejmena pro případ, že by Prusové do Prahy vtrhli, a žádaly zároveň, aby přísně zakázán byl všeliký vývoz soukromých zásob obilí, mouky a všech ostatních druhů spíže.

Zároveň s uvedenými rozkazy nařízeno politickým, policejním a finančním úřadům v Praze, aby všechny důležité spisy do beden uložily a vůbec na odjezd se uchystaly, tak že dnem 2. července obecní zastupitelstvo celou správu města převzalo.

Ode dne 29. června začala se Praha plniti rodinami, prchajícími z okolí mladoboleslavského, novobenáteckého, jičínského, z Náchodska a jiných severovýchodních krajin Čech. Obyvatelstvo vyštvané od klidných krbů prchalo v zoufalém zmatku před kvapící hrůzou bez cíle a naděje, vydáno pouhé náhodě. Mnozí z ubohých nezachránili si v divém zmatku nic, než holé životy. Každý vlak přivážel do Prahy nové oběti války a Praha poskytovala všem láskyplné pohostinství.

Avšak záhy propukl také v Praze poplach a v jeho zápětí ukvapené prchání na venek. Již byly ze soukromých zpráv časopisů známy nezdary rakouského vojska u Trutnova, Skalice a Jičína a zamlklost úřadního telegrafu podněcovala všeho druhu poplašné pověsti, Den 1. června byl pro Prahu jedním z nejtrapnějších. Děsné slechy kolovaly městem a docházely všude téměř víry. Ve všem lidu bylo rozčilení, jako by Prusové již již táhli ku branám pražským a valná čásť obyvatelstva, nedbajíc hlasů střízlivých, stěhovala se, namnoze i s nábytkem z města. Všemi ulicemi vedoucími k nádraží na Smíchově rachotil v neděli dne 1. července celé odpůldne nepřetržitý proud vozů s pražskými uprchlíky. Mezi povozy soukromé vpletlo se také mnoho povozů přípřežních s náklady vojenskými a úřadními, tak že vůz za vozem se valil v nekonečném řetězu.

V propuklém takto poplachu a zmatku nebylo namnoze možná dostati vozu; avšak lidé, kteří byli hlavu potratili, musili míti vůz za každou cenu. A tak platili mnozí za jízdu do Berouna 50, do Benešova 40, do Plzně 100 zlatých. Ba tvrdilo se, že leckterý bohatší slaboch jen za dopravu do Berouna zaplatil sto zlatých a ještě více.

O tomto, lze říci směšném útěku bojácných lidí, jejž časopisy všelikými domluvami po dva dni nebyly s to zarazit, pravil Jan Neruda dne 3. července ve feuilletonu »Nár. Listů«: »Skoro bychom se styděli za potomky předků svých vidouce předvčerejší a včerejší útěk z Prahy, útěk tak přenáhlený, tak nerozmyslný. Přesvědčili jsme se však k radosti své, že vlastní měšťanstvo naše nenáleží k těm, kteří hlavu ztratili a domov svůj opouštějí, aby i domov ten i samy sebe vydali jen svízelům tím jistějším. Kdo sama sebe opouští, jest opuštěn, — ale měšťanstvo naše neopustilo sebe, není tedy také opuštěno; jeho obecní výbor drží správu v pevných rukou, život pražský půjde v kolejích stále pevných, byť i výminečných, Praha zůstane důstojnou Prahou, byť se jí dostalo i návštěv nejneobvyklejších a nejcizejších. Důstojné chování našeho města musí i na cizincích vymoci úctu, v níž je už zahrnuta všemožná ochrana, jaké se městu vůbec může dostati... Konečně je snad i dobře, že se Praha jaksi vyčistila, že ti z občanstva, kteří měli skutečný strach, vybrali se na bezpečný jih, a kdo z navštěvovatelů počasných vůbec v Praze nemají působiště, že odešli jinam. Zůstávají ti, kterým je na životě v Praze záleženo a ti Praze prospějí, ať si již návštěvu pruskou obdržíme nebo jen po nějaký čas očekávati budeme. Strach se z Prahy vystěhoval, dobrá mysl má místo, aby se vestěhovala. Také již již všude potkáváme dobrou tu mysl, na ulicích, v rodinách, na radnici. Jako by náhle vše bylo zmoudřelo.«

Počítalo se, že jenom dne 1. července 13.000 osob Prahu opustilo. Tento poplach rozdmychala silně okolnost, že téhož dne skoro všechny c. k. úřady uzavřeny byly a všichni vyšší úřadníci na rozkaz z Vídně Prahu kvapně opustili. Zejména spůsobil v neděli veliké rozčilení s velikou okázalostí prováděný odchod c. k. policie. Před budovou policejního ředitelství stála řada selských povozů, na které s velikým rachocením a povykem nakládány těžké bedny s úřadními akty a příslušnostmi všeho druhu, kdežto strážní mužstvo z větší části již bylo za branou.

Dne 1. července večer uzavřeno české divadlo na neurčitou dobu. Řiditel Thomé oznámil prostě hercům, zpěvákům a hudebníkům, že jsou od toho dne všech závazků sproštěni, to jest, že se jim na dále nebudou vypláceti žádné gáže. Herci vyslali na to ze středu svého deputaci, sestávající z pp. Švandy, Maýra a Šamberka k zemskému výboru, aby proti takovému opatření protestovala a na smlouvu se odvolala, dle kteréž ředitel v mimořádných případech za každý večer, kdy se nehraje, dostávati měl ze zemské pokladny na prospěch herectva dvě stě zlatých. Vyjednávání se zemským výborem skončilo tím, že povolil zemský výbor hercům na čas, co se nebude hráti, zálohu 2000 zlatých, kteráž také (ale teprve dne 7. července) dle poměru gáží mezi ně byla rozdělena.

Dne 2. července odpoledne nalepena na nároží pražských ulic tato

»Vyhláška. Podle slibu svého, že obyvatelstvu vždy pravdu sdělím o nynějších válečných událostech, pokud mi ve známost vejdou, oznamuji, že obavy před nepřátelským obsazením Prahy až posud se nezvětšily, poněvadž nepřítel pouze město Mladou Boleslav asi jednou brigádou obsadil a včera odpoledne o čtvrté hodině škadrona husarů a slabé pikety pěchoty do Nových Benátek vtrhly.

Od té doby až dosud nevešlo více v známost, že by se nepřátelské vojsko ku předu pohybovalo. C. k. severní armáda dokončila své soustředění a hledí zmužile vstříc novým bojům, které nyní následovati budou.

Poněvadž Jeho c. k. apošt. Veličenství hned z počátku nynějšího nebezpečí válečného naříditi ráčil, že král. město Praha a město Vyšehrad, byť i pevnostmi byla, přece za otevřená města považovány býti mají, a tudíž v případu tom, kdyby jim nepřítel hrozil, od c. k. vojska opustiti a veškeré válečné zásoby odtud odvézti se mají, aby snad nebyly vydány v šanc osudu města dobytého, zejména však střelbě, tož musí c. k. vojsko se všemi válečnými zásobami již nyní město opustiti.

Obyvatelstvo nechť spatřuje v tom o jednu jistotu více, kterak se o město pečuje, pročež kojím se nadějí, že obyvatelé města Prahy se nebudou poddávati bezdůvodným obavám a že osvědčené vlastenecké chování se, pokoj a mírnost zachovají.

O zachování pořádku a pokoje jest po odtažení c k. vojska pečováno, jelikož měšťanské sbory potřebnou službu strážní zastávati budou.

Konečné oznamuji, že včera roznášená pověsť, jako by c. k. místodržitelství již úřadní činnost svou bylo zastavilo, nepodstatná jest.

Z c. k. místodržitelského presidia v Praze, dne 9. červce. 1866. Správce místodržitelstvi: Antonín hrabě Lažanský«.

Ve večerní schůzi městské rady (téhož dne) oznámil purkmistr dr. Václav Bělský, že mu od správce místodržitelství, hraběte Lažanského, odevzdána byla všechna správa místní policie do té doby, až činnost opět nastoupí c. k. policejní ředitelství. Následkem toho obrátila městská rada zřetel svůj především k tomu, jakým spůsobem by nejsnáze bylo lze vyhověti požadavkům veřejné bezpečnosti v městech pražských. Především usneseno tedy, aby obecní stráž rozmnožena byla na 200 mužů. Zřízení sboru tohoto svěřeno zvláštnímu výboru, jejž sestaviti, měl pan purkmistr. Dále usnešeno, aby do té doby, než stráž zřízena bude, službu veřejné bezpečnosti konaly ozbrojené sbory měšťanské, sesílené voliči, jež purkmistr k tomu ustanoví a povolá. Prvního dne konaly hlídky sami městští radové a obecní starší ve spolku s členy ozbrojených sborů, pro další pak dni přihlásil se dobrovolně velký počet mladých lidí i starších pánů z pražského občanstva. Jakožto odznak měli službu konající občané na rameni bílou stuhu.

Volná čásť hasičův a obecních strážníků konsignována pro případ potřeby na radnici.

Ježto byly tím časem všechny c. k. úřady Prahu opustily, donášely se spousty úřadních klíčů na radnici, kdež potom beze všeho označení na centových hromadách ležely.

Městské rady pražská, karlínská a smíchovská prohlásily se za permanentní a konaly denně řadu schůzí. Všude přešla veškera správa a veřejná služba na úřad obecní. Brány městské zůstaly z usnešení městské rady pražské stále otevřeny.

Jednou z nejvážnějších starostí obecních zastupitelstev pražského i předměstských bylo, postarati se nouzi trpícímu lidu o výživu. V tom ohledu přijata všude zásada, že se má lidu především opatřovati práce, ale vedle toho usnešeno ovšem také poskytovati chléb a jiné potraviny ne-li zdarma, aspoň za nejnižší možnou cenu. A takž prodával se chudině až do příchodu Prusů bochník chleba za 8 krejcarů. — Odchodem c. k. úřadů a pokladen ocítili se na holičkách všichni na Prahu upoutaní invalidi a pensisté; městská rada vyzvala tedy »Spolek pro podporování domácích chudých«, aby osoby ty proti dodatečné náhradě podporoval, kteréžto žádosti také plnou měrou bylo vyhověno.

Ježto bylo c. k. poštovní řiditelství, jako ostatní úřady, všechno úřadování zastavilo, neměly pražské noviny poštovních známek novinářských a musily platiti porto hotovými. Také přestalo dnem 3. července kolkování papíru pro noviny a listy vyšly dne 4. července s poznámkou nad velkou hlavicí: »Kolek zaznamenán k pozdější náhradě«, ale již 5. na mistě kolku s notou: »Nekolkováno následkem rozhodnutí ministerstva financí ze dne 4. července čís. 31.280.« Dnem 9. července zmizela i tato poznámka.

Dne 3. července oznamoval úřadní list »Pr. Zeitung: »Ježto okamžité nebezpečí v pádu nepřátelského vojska do Prahy se umenšilo, uznal p. správce místodržitelství za dobré, povolati do Prahy nazpět c. k. místodržitelské úřadníky, kteří pro případ nepřátelského obsazení Prahy do Plzně byli odešli.«

Od půl noci na den 4. července zuřila nad Prahou veliká bouře, kterouž ustrašený lid považoval za předzvěsť ohromujících událostí. Smýšlení bylo pessimistické, ale na takové zvěsti, jaké přišly, nebyl přece nikdo připraven. Cestující, kteří z okolí Pardubic přijeli, vypravovali sice, že byla dne 3. července v okolí Kr. Hradce ostrá řež jakási a »Politik« přinesla telegram, že byla den před tím svedena velká bitva u Nechanic, Sadové a Lípy, že bitva ta ráno o 7. hodině začala a že rakouské vojsko odpoledne ustoupilo ke Králové Hradci, ale to nebyla ještě zpráva o ztracené rozhodující bitvě, o děsné Královéhradecké porážce. Ta došla teprve později.

Jako hromové rány dopadaly telegrafické zprávy tohoto dne do myslí a srdcí všeho lidu. Následkův královéhradecké katastrofy nedovedl sice nikdo ještě změřiti, ale přece bylo všem už jasno, že je celý strategický Benedekův plán zmařen, že jest severovýchodní bojiště pro severní armádu ztraceno a že je Praha nepříteli v šanc vydána.

Zděšení, trapný cit nejistoty a hněv vířily ve všech hrudích a propukaly tu v elegický nářek, tu ve hněvné zlořečení, tu v krvavý sarkastický posměch. Nepřítel, kterýmž ještě před několika dny bylo povrhováno, z něhož si zejména vojenské kruhy úsměšky tropily, zaplavoval nyní zem a postupoval jakožto hrdý, jásající vítěz železnými kolonnami na Prahu a Vídeň, kdežto hrdá do nedávna armáda, ta »nejlepší, jaké kdy Rakousko mělo«, rozbita a rozházena, zdemoralisována a do úpadu znavena všemi cestami k Moravě prchala. A opět nastal hromadný útěk z Prahy; co nestatečného a bojácného ještě — na domluvu novin bylo zůstalo, nyní se vyklidilo. Avšak exodus ten nebyl již ani z daleka tak veliký, jako dne 1. července. Všude, na ulicích, ve veřejných místnostech i v domácnostech mluvilo se jenom o ztracených bitvách a dělaly se nejrůznější kombinace o tom, co dále díti se bude. Někteří považovali už všechno za ztracené, jiní však chytali se posledních paprsků naděje a doufali ještě ve příznivý obrat. Ale těchto bylo jen poskrovnu.

Zaznamenati dlužno, že byl tou dobou v Praze navzdor odchodu policie a všech úřadů nejvzornější pořádek. Praha mohla býti a byla také hrda na svoje obyvatelstvo, kteréž dokázalo, že se i v nejkritičtějších dobách dovede se vzácnou zralostí ovládati samo.

Spojení s rakouskými zeměmi bylo velmi obmezené. Depeše do Vídně a z Vídně do Prahy chodily přes Budějovice, poštovní pak spojení mezi Prahou a Vídní obstarávaly rychlíky (poštovní vozy) jezdící přes Jihlavu. Západní dráha jezdila však dne 4. července ještě zcela pravidelně.

Že vůči hrozící invasi pruského vojska všechny obchody uvázly, rozumí se samo sebou.

Úvěrní ústavy, jakož byly eskomptní banka, filialka úvěrního ústavu a filialka národní banky, byly zavřeny a na státním nádraží konány přípravy k odvežení vagonového parku a všeho nářadí do Vídně. Na Koňském trhu (nynějším Václavském náměstí) stály řady povozů, jež určeny byly k tomu, aby erární zásoby do bezpečí odvezly.

Velikou nevoli spůsobilo, že nejvyšší zemský maršálek hrabě Rothkirch Panthen všechny přísedící zemského výboru propustil a sám také z Prahy se vzdálil. To bylo bezdůvodné, nestatečné a zvrácené.

C. k. místodržitelství uveřejnilo dne 4. července tyto dva telegramy z bojiště:

»Státní ministr panu správci místodržitelství v Praze.

Pevnostní velitelství v Králové Hradci oznamuje Jeho Exc. panu prvnímu generálnímu pobočníkovi Jeho Vel. císaře pána dne 3. července 1866. o 10. hod. 10 minut večer:

Výsledek bitvy mezi Králové Hradcem a Josefovem svedené byl až do dvou hodin odpoledne rakouským zbraním příznivý, po této době počala nás nepřátelská křídla obklopovati a zatlačovati.

Státní ministr správci místodržitelství v Praze číslo exh. 3896 st. m.:

»Dle oznámení polního zbrojmistra Benedeka Jeho Veličenství ze dne 4. července v Mýtě Vysokém o třetí hodině z rána: Po skvělém boji celé armády u Králové Hradce, kterýž po více hodin trval, podařilo se nepříteli, podporovanému nepříznivým počasím armádu obejíti se strany i ze zadu a musel vzdor všemu namáhání ústup nastoupen býti.«

Téhož dne došla do Prahy telegrafická zpráva, že byli generálové hrabě Clam-Gallas, baron Henigstein a rytíř Krismanič z bojiště do Vídně odvoláni a že budou před vojenský soud pohnáni. Rozumí se, že zvěsť tato nové rozčilení v městě spůsobila.

Nárožní vyhláškou dne 4. července vydanou oznámil purkmistr občanstvu, že z nařízení c. k. místodržitelství ze dne 2. července obce Pražská převzala vedení všech záležitostí, jež dosud příslušely c. k. policejnímu ředitelství a že jsou již učiněna všechna opatření pro bezpečnost osoby i majetku. Touže vyhláškou vyzval purkmistr obyvatelstvo hlavního města co nejdůtklivěji, aby nových orgánů bezpečnosti ve všem poslušno bylo a jim k udržení veřejného pokoje všude bylo nápomocno.

V čelo městského policejního řiditelství postavil se purkmistr dr. Václav Bělský. Do městské stráže bezpečnosti přijati všichni bývalí policisté a tajní, kteří nepouživše povolené sobě »dovolené« obci se přihlásili. Na okresních komisariatech úřadovali městští úřadníci. Stráž, vykonávanou dosud c. k. policejními strážníky, zastávaly ozbrojené měšťanstvo a sbor hasičský. Na každé policejní strážnici byli městští hasiči a dva civilní strážníci.

Dne 6. července oznamovaly »Nár. Listy« v čele denních zpráv: Poněvadž poštovní spojení nyní tou měrou jest přerušeno, že nás již po dva dni nedocházejí listy ani cizozemské ani tuzemské, jsme nuceni, vydávati »Národní Listy« po několik dní toliko o půl archu.« Podobné prohlášení učinila i »Politik«. — Redakce týdně vycházejících časopisů oznámily, že následkem přerušsného skoro na všechny strany poštovního spojení vydávání listů svých na ten čas zastavují.

Téhož dne odpoledne nalepeno na nároží pražská toto ohlášení:

»Následkem vyššího rozkazu a ustupujíc nátlaku událostí překládá se sídlo politického zemského úřadu země České prozatím na krátkou dobu do Plzně. Z c. k. místodržitelského presidia. V Praze, v červenci 1866. Správce místodržitelství: Antonín hr. Lažanský.«

Obyvatelům města Prahy zanechal správce c. k. místodržitelství hr. Antonín Lažanský tento podivně stylisovaný list: »Nátlak událostí přistupuje k nám vždy blíže a já vykonávám svou povinnost a mně dané vyšší rozkazy, dle jakých se zachovati musím, an srdcem opravdu těžkým, byť i jen na krátký čas s Prahou se loučím a sídlo politické vlády zemské prozatím do Plzně překládám. Musí-li naše drahá vlast, kteráž je i vlastí mou. rozličných útrap zakoušeti, nastanou-li i hlavnímu městu zemskému hodiny těžkých zkoušek, tož jest muže důstojno, aby jim s železným čelem vstříc hleděl, s odhodlaností a pevným přesvědčením je snášel, že spravedlivá věc v nedlouhé době po spravedlnosti zvítězí a pro Prahu a její bodré obyvatelstvo hodiny úzkosti a starosti pominou.

Odvolávám se nikoli bez výsledku k vlastenectví a ku zdravému náhledu obyvatelstva, an je vřele prosím, aby hodiny zkušení snášelo s toutéž pokojnou, obětovnou myslí, a tímtéž pokojným se chováním, jakéž jsem již tak často v tak výborné míře při něm byl seznal a které mne v mém těžkém úřadě tak podstatně byly podporovaly Nastal pro mne okamžik největšího zapření sebe sama, an v obvyklé povinné věrnosti a oddanosti ve vyšší moc ze středu obyvatelstva Pražského se ubírám, jemu srdečné své díky za všechny důkazy důvěry vzdávaje.

Vládneť spravedlivý Bůh, nechť On Vás ochraňuje, moji drazí spoluobčané, brzo jistě se s ochranou Nejvyššího pokoj a mír opět navrátí. — V Praze, v měsíci červenci 1866.«

Jeho Eminence kardinál arcibiskup pražský vydal o válce pastýřský list, jehož podstatný obsah je soustředěn v těchto větách: »Vlast naše je v nebezpečí, co medle žádá od nás? Mysl statečná, nejmilejší! a důvěra toť nyní jest naší povinností. Statečnosť dím, neboť co by byla víra naše, kdyby nedovedla povznésti nás i nad ty nejkrutější bouře života? Statečnost, mysl křesťanská, Bohu oddaná, kteráž i v nejtěžším navštívení poznává a velebiti dovede nejvýš moudré řízení a dopuštění Otce nebeského a která ústy stísněného apoštola musí volati: »Odevšad trpíme soužení, ale nestýskáme si; jsme v nesnázích, ale nejsme opuštěni.« — Statečnost a důvěra, důvěra v milovaného zeměpána a neobmezená k němu oddanost. Spočíváť zajisté moc a síla panovníkova především v lásce, . v sjednocenosti jeho národů. A platí-li toto v každý čas, platí to zvláště v těžkých dobách obecného nebezpečí, které jej neodolatelně k tomu nutí, aby tasil meč, od Boha mu propůjčený ... Důvěra a pevná přesvědčenost o dobrém právu velevlasti naší rakouské, jež pokoje si žádala a války nehledala. Ne na nás, alebrž rušitelích míru spočívá celé břímě nejtěžší odpovědnosti jak před Bohem tak před lidmi. Avšak zasloužená pokuta stihla posud vždycky ty, kdož bezpráví sami nejprve začali, a posud osvědčila se v dějinách národů vždycky svatá pravda Božského slova: »SpravedInost zvyšuje národ, hřích pak bídné činí národy.« — Chovajíce pak sami v sobě statečnost a důvěru, máme i jiné povzbuzovati k velkoduchým citům a chrabrému smýšlení jakož i ku spanilým skutkům neunavné dobročinnosti. Utištěná vlast vyžaduje od nás společné naše a přímluvné modlidby, aby On, jenž bitvy řídí, žehnal zbrani služebníka svého, císaře a krále Františka Josefa a upoutal spravedlivé vítězství ku praporům mocnářství rakouského.«

Praha vstoupila do znamení příprav na uvítání pruského vojska. Obec Pražská usnesla se, že vyvěsí na radnici, obecních budovách a věžích bílé prapory, aby tím na jevo dala, že se nechce chovati nepřátelsky k vojsku pruskému. Také správy c. k. nemocnice, zemského blázince a c. k. trestnice vyvěsily bílé prapory, aby budovy jmenovaných ústavů označeny byly jakožto místa chráněná. Ale sotva že tyto prapory vztýčeny byly, vystrčil také tehdejší podplukovník a velitel městských ostrostřelců p. Karel rytíř Steffek ohromný bílý prapor na svém domě a brzy na to objevovaly se bílé prapory na četných domech v ostatních ulicích a po náměstích. »Národní Listy« napsaly o tom dne 7. července v denních zprávách: »Toto vyvěšování soukromých praporů jest nejenom zbytečné, ale i nedůstojné. Což. měšťané zdejší vedli válku s pruským vojskem? Což oni prohráli bitvu, že nyní o překot kapitulují? Vztýčí-li zastupitelstvo městské na radnici bílý prapor, mluví tím za celou Prahu, i netřeba naprosto, aby někdo ještě činil soukromé demonstrace, kteréž jsou zrovna tak jalové jako uvědomělého měšťanstva nehodné.« To účinkovalo a bílé prapory namnoze ze soukromých domů zmizely.

Vyvěšování bílých praporů pobouřilo všechen lid a nesčíslné davy valily se k Poříčské bráně, aby zde vyčkali příchodu Prusů. Prostranství kolem Prašné brány, Poříčí, hradby a most nad státním nádražím, ba i vrch Žižkov byly tak lidem posety, že vypadaly z dáli docela černě. Kolovaly nejrůznější slechy: tu že spatřil hlásný s kterési věže Prusy u Vysočan, tam zase že u Libně, ba kdosi rozhlásil po napjatých davech, že přibyl už pruský generál na radnici. Na soukromé bílé prapory zle se všude žehralo. K večeru začalo se vypravovati, že rakouská žádost o příměří Prahu pruskou návštevou ušetřila a lid se poněkud ukonejšen rozcházel.

S budov, kde se císařské královské úřady dosud nalézaly, snímány tím časem orly a poslední úřadníci odjeli. Úřadníci a úřadní sluhové obdrželi jakožto zálohu dvouměsíční gáži.

Městská rada usnesla se, aby zatím, až do nového nařízení, po celou noc hořely všechny plynové a olejové svítilny po celém městě. Ježto se počet lidu bez práce každým dnem množil, byly také upravovací práce na Letné rozšířeny, aby zahálející pracovní síly zaměstnány byly a lidu výdělku se dostalo. — Na podpory chudých členů ozbrojených sborů měšťanských povoleno, aby dostávali za každých ve veřejné službě strávených 24 hodin po 1 zlatém odměny a povolena za tím účelem purkmistrovi záloha 500 zlatých.

Všechny časopisy jakož i provolání purkmistra dra Bělského vyzývaly obecenstvo pražské, aby pruské vojsko uvítalo důstojně, vlídně, ale chladně, aby zachovalo při jejich příchodu vážné mlčení a jinak ve všem dokonalý klid a pořádek.

Dne 7. července záhy odpoledne přinesli cestující zprávu, že jsou Prusové již u Počernic. Zvěsť tato rozlétla se bleskem po Praze a ulice naplnily se ihned nesčetným lidem, jenž všechen se hrnul k radnici. Tam bylo pro Prahu všechno; tam byla skutečná, výkonná vláda a dr. Bělský byl vladařem.

Jakmile byla na radnici došla určité znějící zpráva, že Prusové na Prahu postupují, požádal dr. Bělský majory ozbrojených sborů Bernta a Klenku, aby s ním k Počernicům vozmo vyjeli a o pravdivosti či mylnosti zprávy se přesvědčili. Pánové odjeli v kočáře, ale v polovině cesty potkali už vůz obecního představeného ze Chval, kterýž od pruského velitele k dru. Bělskému vyslán byl.

Ve Chvalech byl už totiž oddíl pruského vojska, v jehož čele se nalezal podplukovník Ranisch. Tento poslal purkmistrovi pražskému svoji navštívenku, na jejímž rubu byl napsal přání, aby přijeli k němu ven vyšší úřadníci, s nimiž by se domluviti mohl ohledně obsazení města.

Na to sestoupila se o 3. hodině městská rada ku krátké poradě. Zároveň dána dle dřívější úmluvy o věci zpráva panu arcibiskupovi, kardinálu knížeti Schwarzenbergovi, kterýž také o 3/4 na 4. hodinu v prostém kněžském rouše k radnici přijel a přese všechny námitky členů městské rady na úmyslu setrval, že purkmistra do pruského táboru doprovodí.

O půl páté hodině odejeli tedy: kardinál-arcibiskup, purkmistr Dr. Bělský, městští radové Fürst a Hainz a ubytovací komisař Jan Karásek do Chval, provázeni hlučnými pozdravy lidu, kterýž od radnice až daleko za Karlín tvořil hustý, nepřetržitý špalír. V Karlině připojil se k pražským kočárům kočár tamějšího purkmistra Gotzla.

Před vesnicí Chvaly byly kočáry od pruské hlídky zadržány; pánové vystoupili z kočárů a odebrali se k pruskému veliteli.

Deputace byla od kr. pruského podplukovníka a velitele prvního pluku pruské obrany zemské pana Ranische co nejzdvořileji přijata, a bylo jí od tohoto v hlavní věci následující ve známosť uvedeno: Sbor král. pruského vojska, jež v Praze zůstane posádkou a jehož příchod započne dnes o 9. hodině, čítá 8000 mužů se 200 důstojníky. Velitelem celého tohoto sboru jest generál šlechtic Rosenberg- Gruszcyzňski, za místního velitele v Praze ustanoven jest výše jmenovaný podplukovník sám. Veškeré jmění soukromé, společenské i obecní má zustati nedotknuto, žádá se ale úplné zaopatření zde posádkou položeného vojska, jež, pokud možno, ubytuje se v kasárnách. Důstojníci ubytováni budou v panských domech. Uznává se, že zaopatření posádky pro Prahu ustanovené nemá nésti jen město samo, že by to měla nésti celá země, to však velitelstvo král. pruského vojska nemůže samo prováděti a lituje, že na svém místě nesetrvaly c. k. politické úřady, jež by v tom ohledu byly mohly vyhověti. Pro každého muže žádá se ráno půl lotu černé kávy a houska, k obědu polévka, půl libry masa a příkrm, k večeři maso a sklenice piva. Všeliké dovážení potravy do města zůstane úplně svobodno a má se vůbec obchod a průmysl bez všeliké překážky svobodně provozovati. Veškerá místní policie se ponechá beze všeho obmezení obci, a jenom na požádání purkmistra poskytne se pomoc vojenská. Veškeré stráže v městě mohou jako dosud i na dále obsazovati městské sbory, nebude-li jim to na obtíž; kdyby si toho však nepřály, obsadí stráže vojsko, jemuž na každý způsob vyhražují se hlavní stráž na Staroměstském náměstí a u generálního komandanta. na Malé Straně, kdež velitel posádky a místní velitel městský také se ubytují. Svoboda tisku nebude nijak obmezena, pod výminkou, že tisk ničím se nedotkne cti královského vojska pruského a Pruska vůbec. V příštích dnech půjde tudy od Labské armády pruské 58.000 mužů, avšak vojsko toto se ve městě nezdrží a možno-li, snad ani městem nepůjde. Veškerá ohlášení k obyvatelstvu pražskému vydána budou v obou jazycích zemských, jakož dnes již první takové provolání bude vydáno. —

Před radnicí staroměstskou bylo večer pozdě do noci velmi živo. Množství lidstva očekávalo návrat kardinála-arcibiskupa a purkmistra pražského ze Chval. Napnutosť čekajících dosáhla stupně nejvyššího, když konečně o čtvrt na deset čekané povozy zastavily před vraty radnice a pan purkmistr s radními jej doprovázejícími odebral se do hořejších síní. »Co asi přinesli?« byla otázka všeobecná, v níž soustřeďovalo se veškeré rozechvění, všechna nejistota posledních dnů. Kdokoli z radnice vycházel, byl zastavován a otázkami zasypáván, a teprv když posléze vešlo ve známosť, že pruské vojsko bude ubytováno toliko v kasárnách, že majetek soukromý zůstane ušetřen atd., rozcházel se lid na všechny strany, aby dále sdílel, co byl zvěděl. Však mnozí ještě setrvali, čekajíce buď na podrobnější zprávy, buď na výsledek rokování, na kterém dlela zatím již sesílená rada městská. V sezení od 9. hodiny do čtvrt na jedenáctou trvajícím ustanoveno, že všechny kasárny zdejší mají se bez prodlení pro vojsko pruské náležitě upraviti a zásoby pro stravování mužstva zaopatřiti. Ihned učiněno rozdělení prací těch mezi městské radní, a sice tak, že ještě v noci se počalo s cídéním a upravováním kasáren, nakupováním masa, piva a jiné potravy.

Pozdě v noci na den 8. července zaslána časopisům pražským k otištění tato vyhláška:

»Královské pruské vojsko zvítězivší v mnohých bitkách, jmenovitě pak v bitvě u Králové Hradce nad c. k. vojskem rakouským, jemuž velké škody učinilo, tak že toto na zpáteční pochod dáti se muselo, blíží se ku Praze. Ač hlavní město a země koruny české starati se musí o zaopatření král. pruských vojů válečných potřebnou potravou neublíží se přece nijakž svobodě osobní a majetku soukromému. Úřadové jakož i obyvatelé, kteříž město opustili, vyzývají se tímto k opětnému navrácení se do města, aby k vůli řádnému plnění kladených požadavků válečných nebylo potřebí přikročiti k nim prostředky donucovacími. Živnostem a obchodům kladeny nebudou nijaké překážky. Ukládá se však majetníkům živností takových, aby krámů a skladišť svých neuzavírali. Zda pošta a dráhy opět nastoupiti budou moci činnosť svou, záviseti bude pouze na c. k. rakouských úřadech a městském zastupitelstvu. V Praze, dne 8. července 1866. Rosenberg z Gruszczyňských, král. pruský generalmajor.«

 
Prusové v Praze (původní ilustrace, str. 353)

Dne 8. července ráno vešlo pak pruské vojsko do Prahy.

Uvedená shora vyhláška generála Rosenberga-Gruszczyňského na nárožích ulic nalepená a v časopisech otištěná připravila obyvatelstvo města na velikou, památnou tu událost. Po 122 letech otevřely se brány staré Prahy zase vojům pruského krále. Avšak mezi 12 zářím roku 1744. a 8. červencem r. 1866. byl ten rozdíl, že tehda po třídenní prudké střelbě Praha mocí dobyta byla, kdežto nyní vojsko pruské volně, bez nejmenší překážky do ulic pražských vstoupilo.

Bylo krásné, tiché nedělní jitro a od ranných hodin hemžily se ulice pražské svátečně oblečeným lidem obojího pohlaví a všelikého stáří. Všechen ten lid valil se k Poříčské bráně, kudy vítězné vojsko mělo vejíti.

Bílé prapory byly s budov soukromých všude již odstraněny a vlály jenom se střech lazaretů a nemocnic. Skoro všechny obchody byly uzamčeny a mnohé vylepily na dvéře list s nápisem: »Za příčinou svátku uzavřeno.« Tím chtělo se Prusům naznačiti, že není k vůli nim zavřeno. Avšak uvnitř krámů nebylo ani s poloviny zboží, co ho jindy bývalo; veliké magazíny byly vyklizeny a zboží ponejvíce západní drahou odvezeno. Zejména krámy zlatnické a klenotnické byly pečlivě probrány a jejich výkladní skříně naplněny méně cenným zbožím stříbrným. Největší strach měli vlastníci tabákových trafik, soudíce vším právem, že se pruské, na tabák vyhladovělé vojsko na jejich zboží nejdychtivěji vrhne. Proto odstranili všechny jemnější druhy tabáku a cigar.

Od 8. hodiny ranní byly Poříčí a hlavní třída Karlínská až za invalidovnu lidem nabity. Okolo deváté hodiny rozlehlo se z tisíců hrdel volání: »Prusové jdou!« a letělo rychlostí blesku od krajního konce do středu města. V devět hodin vjelo Poříčskou branou tryskem do města sto červených (Blücherových) husarů s nataženými kohoutky u karabin, jež jezdci v pravých rukou drželi. Před nimi hnalo se několik důstojníků. Tento přední voj pruského vojska uháněl bez zastávky přes Poříčí, Josefské náměstí a Celetnou ulicí ke staroměstské radnici. Před radnicí se mužstvo zastavilo, důstojníci pak, mezi nimi také podplukovník Ranisch, sestoupivše s koní vešli nahoru k purkmistrovi vyřizujíce mu příkaz generál-majora Rosenberga- Gruszczyňského, aby přicházející vojsko ubytováno bylo v soukromých bytech.

Příkaz tento příčil se shodě den před tím docílené a purkmistr ohlásil důstojníkům, že pojede s veliteli měšťanských sborů a předsedou obchodní komory panem Maxem Dormitzrem generál-majorovi v ústrety. A to se také stalo. Důstojníci se svojí eskortou jeli na koních před nimi. Purkmistr vysvětlil generál-majorovi, že není okamžitě možno vojsko v soukromých domech ubytovati, ježto měšťanstvo na to připraveno není, kdežto kasárny již s velkým nákladem zařízeny jsou. Generál-major uznal oprávněnost této námitky a svolil definitivně k rozložení vojska po kasárnách.

O půl jedenácté hodině na to, provázena velitelem měšťanského granátnického sboru a setníkem ostrostřelců vjela pruská generalita do města. Za ní následovaly 5. pluk zeměbraneckých husarů, potom 1. a 2. gardový pluk zeměbrany s oddílem zdravotního sboru a dvěma batteriemi dělostřelectva a vozotajstvem. Všechny pluky s vlajícími prapory, na nichž v černém poli bílý kříž viděn byl a královský znak pruský s heslem: »Pro gloria et patria! — Pro slávu a vlasť!« Před každým oddílem pěchoty kráčelo asi osm bubeníků s bubny (o mnoho nižšími, než mělo tehda vojsko rakouské) a vedle bubeníků tolik též pištců, kteří víření bubnů doprovázeli veselým piskotem pikol.

Přicházející vojsko sestávalo z mužů osmahlých, vousatých, vysokého vzrůstu a hřmotných těl. Bylo prachem pokryto a dlouhým pochodem patrně unaveno. Když rychle postupující řady tu a tam na chvíli se zastavily a vojsko mezi sebou rozmlouvalo, bylo lze nejednou zaslechnouti i hovor polský. Za největšího pořádku brala se každá setnina do určených sobě kasáren; podplukovník Ranisch se štábním důstojnictvem usadil se na Malé straně v místnostech c. k. generálního komanda, ostatní pak důstojnictvo ubytováno v palácích, soukromých domech nebo v čelnějších hostincích. Generalmajor Rosenberg se svojí družinou usídlil se v královském hradě na Hradčanech a nařídil, aby na cimbuří hradu ihned vztyčen byl prapor pruský.

Kde ubytováni majoři a ještě vyšší šarže, jakož i kde uloženy prapory, rozestaveny čestné stráže.

Jakmile vojsko po kasárnach rozloženo bylo, vyslána dvě oddělení na hlavní stráže, na Malou Stranu ke generálnímu velitelství a ke staroměstské radnici. Když pruské vojsko šlo staroměstským náměstím, vzdala mu městská stráž vojenskou česť, k čemuž Prusové odpověděli skloněním praporu. Na to městští granátníci opustili strážnici a vojsko pruské se tam usadilo.

Na Hradčanech opevnil generál Rosenberg svoji posici v ten spůsob, že dal vyvézti oproti městu dvanácte nabitých děl, 6 osmiliberek a 4 čtyřliberky, a před zámecké schody 2 čtyřliberky, kdežto vozíky se střelivem téměř celé Hradčanské náměstí naplnily.

Odpoledne procházeli že pruští vojáci pilně Prahou, jejíž tvářnost se berlínskou modří silně zbarvila. Obcházeli v čepicích, ale se zavěšenou na plecích střelnou zbraní. Bylo patrno, že se cizím vojínům Praha jak náleží líbí. Nejvíce Prusů promenovalo po celé odpůldne Kolovratskou třídou (nynějšími Příkopy) a nábřežím, kdež také husté davy obyvatelstva pražského semo tamo proudily.

Ihned po provedeném rozložení vojska zařídili Prusové v tehdejší hlavní poštovní budově na Poříčí, kdež nyní c. k. zemské finanční řiditelství se nalézá, polní poštu; císařská pošta zůstala ještě několik dní v činnosti a pracovala — totiž na venkově — velmi špatně. Z Prahy dopravovaly se sice listy poštou ven, ale z venkova namnoze pranic nepřicházelo, což nejvíce cítily noviny. Patrně bály se venkovské uřady vysílati pošty ku Praze, ježto byly zvěděly, že tam jsou již Prusové. Proto připomínaly časopisy venkovským poštovním úřadům co nejdůtklivěji, aby konaly svou povinnost, ježto Prusové poštovnímu spojení s Prahou nečiní ani nejmenších překážek.

Železniční vozba byla v Praze docela zastavena. Avšak pruské velitelství zaslalo ředitelstvím státní dráhy, české západní dráhy a dráhy Kralupsko-Turnovské vyzvání, aby trati do pořádku uvedla, a hrozilo válečným právem pro případ, že by se vyzvání toho neuposlechlo. Jak samo sebou se rozumí, nemohlo se pruskému velitelství ihned po vůli učinit, neboť lokomotivy byly z Prahy odvezeny a od těch strojů, kteréž byly zde zůstaly, byly odděleny důležité části, tak že se jich užívati nemohlo. Nádraží na Smíchově bylo docela vyklizeno, úřadnický a služebný personál meškal již na venkově a leckteré důležité objekty, jako mosty u Mokropsů na západní dráze a u Kralup i Neratovic byly nesjízdnými učiněny. Také na řece byly nepříteli učiněny překážky; v karlínském přístavu bylo pět lodí navrtáno a potopeno a pontonový most u invalidovny byl odklizen.

Ještě v neděli odpůldne navštívil purkmistr velitele generála Rosenberga-Gruszczyňského, aby se s ním dohodl ohledně zásobování a ubytování vojska, jež v Praze již rozloženo, jakož i vojska, kteréž teprve bude přicházeti.

Tou dobou sešli se přisedící zemského výboru a usnesli se, že navzdor prvotnímu rozhodnutí nejvyššího maršálka a navzdor pruské invasi v činnosti setrvají, to jest, že každý referent zůstane v Praze a bude vyřizovat nejpilnější záležitosti svého oboru.

Maršálek, kterýž se byl na nějaký den do Prahy vrátil, před příchodem Prusů zase odejel.

Avšak páni přísedící usnesli se dále, že nebudou konati žádných schůzí čili sezení, dokud Praha bude v držení vojska pruského. Toto druhé usnesení nebylo okolnostmi nikterak odůvodněno a veřejné mínění je také rozhodně odsoudilo.

V tutéž dobu byly všechny brány pražské jakož i nádraží obsazeny pruským vojskem, kteréž nařízeno mělo, aby zamezilo každý značnější vývoz potravin z Prahy, nechť by tyto byly jakéhokoli druhu. Jenom pro předměstské překupníky povolena výjimka, avšak nařízeno, aby se vykazovali legitimacemi, kteréž se vydávati budou zvláštní komissí ve státním nádraží.

C. k. zastavárna pražská vyvěsila po příchodu pruského vojska německé návěští toho smyslu, že jest tento »dobročinný« ústav v ochraně vzdělanosti, přechovávaje majetek nejchudší třídy obyvatelstva.

Jako prvního dne okupace byly i dne 9. července ulice pražské oživeny pruskými vojíny, kteří většinou s ručnicemi na ramenou městem se procházeli. Zvláště nábřeží, Příkopy a Staroměstské náměstí byly po celý den cílem jejich vycházek a starý orloj na radnici předmětem neochabující pozornosti. Také obyvatelstva pražského bylo stále hojně na ulicích, ale byli to ponejvíce jenom mužští a starší ženy. Dívky a paní ze spořádaných rodin nevycházely bez nutné potřeby z domů a také bohatší měšťané drželi se co možná domova. Všechno slušné obyvatelstvo chovalo se k pruskému vojsku, kdvkoli mu s ním bylo jednati, šetrně, ale vážně a důstojně.

Některé části města změnily docela svoji tvářnost a hlučný, peřestý vojenský život kypěl na mnohých místech, kde dříve bývalo ticho kláštera. Jedním z takto oživených míst bylo Klementinum. V posluchárnách filosofické fakulty císařské tábořili vojáci a pronikli až do čítárny universitní knihovny a do studijních sálů malířské akademie. V malířských atelierech zařízeny vojenské dílny obuvnické a dole v nádvoří Klementina porážel se pro vojsko dobytek. Podobný ruch a život zahostil se také v koleji otců Piaristů, v prostorách vyšší české reálky (kde nyní se nalézá ústav učitelský), ve vzorné hlavní škole atd. V paláci hraběte Clam-Gallasa v Karlově ulici zařízeny stáje na voly a skoro přede všemi hotely stály čestné stráže v plné výzbroji na znamení, že zde bydlí nějaký štábní důstojník.

Obecnou pozornosť vzbuzovaly toho dne veliké transporty krásného hovězího dobytka jakož i valného množství surových i vydělaných koží a uzeného masa, kteréžto transporty Prahou dále za pruským vojskem se braly. Neméně zajímalo zejména chudinu, že pruští vojáci hojně a velmi lacino prodávali chléb, jejž byli s sebou přivezli.

Čím dále tím více bylo patrno, že se Praha Prusům velmi líbí. Zejména důstojníci používali odpočinku pilně k tomu, aby se s Prahou zevrubně seznámili a začali se také v kočárech po okolí pražském rozjížděti.

Ačkoli bylo s generalmajorem Rosenbergem ujednáno, že v Praze rozložené a tudy procházející vojsko vždy v kasárnách ubytováno bude a že bude povinností města toliko, zaopatřovati vojsko vším, čeho mu bude potřebí, musilo býti přece již druhého dne okupace v soukromých domech ubytováno asi 3000 mužů. Povinnost, udržovati a ubytovati vojáky, kterým se v kasárnách nelíbilo, uložena prozatím jenom domácím pánům, zaopatřování vojska pruského bylo, jak už podotknuto, uloženo obci Pražské. Rada městská tedy, majíc péči o řádnou organisaci při této nemalé práci, ustanovila dle počtu a rozsáhlosti kasáren jistý počet dozorců, jimž příslušelo zařizovati a udržovati v pořádku všecky kasárny vojskem pruským osazené a starati se o zaopatřování vojska potravou.

Krámy pražské, z nichž za posledních dnů mnohé byly zavřeny, dnem 9. července vesměs opět se otevřely.

Na rozkaz pruského velitelství musil purkmistr odvésti klíče od všech erárních skladišť a obec byla pak nucena uložené jí rekvisice obstarávati docela jen objednávkami a koupí.

Vzhledem k pruské okupaci usnesla se městská rada, aby na den 13. července připadající slavnosť ve »Hvězdě« toho roku vůbec se neodbývala.

Pro volné spojení Prahy s venkovem a cestování po zemi začaly se v budově bývalého c. k. policejního ředitelství vydávati legitimatiční lístky a průvodní listy čili pasy. Vydávala je městská kancelář pro záležitosti pasovní, ale každý průvodní list musil býti vidován od pražského etapního velitelství pruského, které se zase nalezalo v budově generálního velitelství.

Dne 9. července počínajíc byla obec Pražská dle nejnovějšího rozkazu pruského velitelství povinna zásobovati mimo pruskou posádku v Praze také ještě pruské pluky v okolí pražském rozložené chlebem a pící. Hned prvního dne po vydání rozkazu musila dodati 40.000 bochánků chleba a 3500 centů ovsa, což bylo zajisté břemenem velikým.

Pozdě večer přišel do presidialní kanceláře magistrátu pruský důstojník s rozkazem, aby rakouským vojskem odklizený pontonový most přes Vltavu (u invalidovny) ihned z rána o 6. hodině zřizovati se začal a do 24 hodin hotový odevzdán byl. Ježto purkmistr již přítomen nebyl, ujednáno, že přijde důstojník ráno o 6. hodině. Dostavil se skutečně ale teprve v 9 hodin a opakoval purkmistrovi rozkaz pruského velitelství. Purkmistr namítl, že obec Pražská žádných pontonů nemá a že tedy most do 24 hodin obnoviti nemůže. Po ostrém výjevu mezi důstojníkem a purkmistrem, ve kterémž dr. Bělský premierlieutenanta důrazně odkázal do mezí slušnosti, ujednáno smírně, že se most s největší možnou rychlostí obnoví a povoláni ihned k řízení stavby dva městští inženýři.

Dne 10. července uveřejněna v časopisech a nalepena na nároží ulic tato vyhláška:

»Podle vyššího nařízení, jež magistrátu od král. pruského velitelství v Praze dne 9. t. m. došlo, mají obyvatelé pražští všechny zbraně své do zbrojnice odevzdati, kdež za tím účelem dnes odpol. dne 10. července jeden důstojník přítomen bude.

V tom zahrnuty jsou též ručnice sborů měšťanských; tito budou na dále jen ve zbrani pobočné službu konati.

Sborové měšťanští budou zbraně odevzdávati mezi 2. a 3. hodinou, ostatní obyvatelé mezi 3. a 5. hodinou odpolední.

U koho by později zbraň nalezena byla, bude dle zákonů vojenských přísně potrestán.

V Praze, dne 9. července 1866. Dr. Bělský, purkmistr.«

Kromě této byla nároží ulic pražských polepena celou řadou dalších vyhlášek, z nichž tuto některé v plném znéní vádíme, ježto jsou pro povahu pruské okupace velmi význačny.

1. Král. pruské velitelství vydalo následující vyhlášku: »Jelikož se událo, že vozy z vůkolních míst, kteréž potraviny do Prahy dovezly, z nedopatření zabaveny byly, tož se tímto vůbec oznamuje, že takové povozy, kteréž jakékoliv zásoby do města dovážejí, budoucně takového zajmutí obávati se nemusí, nýbrž že prázdny bez překážky z města navrátiti se mohou. Obyvatelé města pražského se tímto vyzývají, aby nu dále s důvěrou zásoby do města přiváželi. V Praze, dne 10. července 1866. - - Královský pruský velitel Ranisch.«

2. »Vyhláška. Obyvatelům Čech dostalo se až posud od vojska pruského velmi mnoho důkazů jeho mírumilovnosti. Stalo se ale v posledních dnech, že se poškodily nově zřízené železničné trati a dráty telegrafické. Kdož by při skutku takovémto dostižen byl, bude ihned před soud vojenský postaven. Obci, v jejímž obvodu takovéto poškození by se událo, uloží se velká pokuta. Pakli by někdo škůdce na místě patřícím udal, obdrží neprodleně 500 zl. stříbra co odměnu. Pruské vrchní velitelství.«

3. »Hledíce k vyhlášce ze dne 8. t. m. č. exh. 622. vyzýváme tímto opětně co nejdůrazněji veškeré držitele koní a potahů jiných vůbec, aby povozy své každého dne hned ráno o půl šesté hodině neopomíjeli dostavovati na Staroměstské náměstí k místním službám povozním. Kdož by nyní toho vyzvání neuposlechl, k tomu přikročeno bude se vší přísností a všemi možnými prostředky donucovacími; neboť jinak není ani možné, učiniti zadost rekvisicím král. pruského vojska. V Praze, dne 10. července 1866. Dr. Bělský, purkmistr.«

4. Vyhláškou purkmistra dra. Bělského zpraveno pražské obecenstvo o tom, co se žádá pro pruské vojáky: »Král. pruské velitelství v Praze oznámilo magistrátu, že každému muži náleží na den 1 libra (celní váhy) masa nebo půl libry slaniny (špeku), 3 libry bramborů nebo půl libry luskovin (hrachu nebo čočky) nebo jedna pětina libry rýže nebo čtvrt libry krup nebo přiměřené druhy krmí ze zelenin, jako zelí, sušené ovoce s knedlíky, pak také aby týž muž obdržel kromě toho 2 libry chleba, půl pinty (holbu) piva, 1 lot kávy, 1 a půl lotu soli, 3 loty tabáku. Důstojníkovi náleží: 1 láhev vína, 6 cigar, snídaně, oběd a večeře. Koním: 11 a půl libry ovsa, 5 liber sena, 8 liber slámy. O tom dává se dle daného nařízení vůbec věděti. — V Praze, dne 10. července 1866.«

5. »Podle nařízení král. pruského velitelství má k rozkazu divise město Praha dnešního dne až do 5 hodin odpoledne dostaviti 8 jezdeckých koní pro důstojníky a 10 koní tažných, ak tomu konci budiž do ustanovené této hodiny přivedeno do jízdárny za generalním velitelstvím třicet koní. Od úřadu civilního přidán má býti znalec k odhadnutí ceny. Ježto v příčině této potřebná opatření jsou učiněna, vyzývají se držitelé koní tažných a jezdeckých, aby rekvisici této zadost učinili způsobem svrchu řečeným, při čemž podotknuto budiž, že obec Pražská zaplatí cenu odhadní, když bude uzavřená koupě kvitancí prokázána. V Praze, dne 10. července. 1866. Dr. Bělský, purkmistr.«

6. »Oznámení. Aby se předešly všeliké nesnáze v obchodu každodenním při placení pruskými penězi ve stříbře aneb v papírech, uvádí král. pruské velitelství ve srozumění s komorou tržební a průmyslovou tímto ve známost, že podle posledního kursu na burse v Berlíně platí

1 tolar . . . 1 zl. 90 kr.

1/3 tolaru . . . . 65 kr.

1/6 tolaru .... 33 kr.

1 půltřetígrošák . .17 kr.

1 stříbrný groš . . 7 kr. r. č.,

že toto ustanovení tak dlouho v platnosti zůstane, až na základě novějšího kursu jiné ustanovení uveřejněno bude. V Praze, dne 10. července r. 1866. Královské pruské velitelství Ranisch m. p., Max Dormitzer m. p., president tržební a průmyslové komory.

Ve smyslu ráno uveřejněného rozkazu začalo o 3. hodině vydávání zbraně ve zbrojnici na Malé Straně a proud lidu za tím účelem přes kamenný most se valící byl nad míru pestrý, ba komický. Chvílemi zdálo se, jakoby Karlovou ulicí, nábřežím a po starobylém mostě se valily kolonny novodobých amazonek. tisíce služebných dívek hrnuly se na Malou Stranu nesouce všelijaké, namnoze zhola směšné kusy zbraní. Zde nesla služka prastarou pušku, tam staromodní bambitky nebo šavle z dob generála Laudona, zde i perleťový parádní kord pana adjunkta, rady nebo komisaře, onde větrovku a šermovní rapíry, staré ponocenské halapartny a t. d., to vše a mnohé ještě jiné věci nesly ponejvíce služky a každý se domyslí, jaká to byla mládeži a mužským látka na broušení si vtipu Příliš staré zbraně a úřadnické kordy pruský důstojník ovšem odmítal, skutečné pak, ještě se hodící kusy opatřoval lístkem, jejž odevzdavatel sám byl přinesl, aneb kterýž dle jeho udání teprve ve zbrojnici byl napsán. Potvrzení žádná se nevydávala. Zbraň s lístky házela se prostě na hromadu. Následujícího dne se v odvádění zbraní pokračovalo.

Tím časem doručen správě c. k. hlavní pošty tento výnos:

»Královské pruské velitelství v Praze 10. července 1866. Císařské poštovní správě v Praze. Dle vyšších rozkazů má císařská poštovní doprava ihned přestati. Ranisch v. r.« Hned na to uzamčeny všechny místnosti hlavní pošty, všeliká poštovní doprava zastavena a klíče ode všech kanceláří, v nichž nalezaly se nevypravené dosud listy a noviny, odevzdány c. k. správcem pošty přímo purkmistrovi.

Daleko větší událosť stala se tou dobou na jiném místě. U purkmistra objevil se na radnici pruský auditor nesa vyzvání, aby na nároží pražských ulic nalepen byl pruský manifest: »Obyvatelé slavného království Českého!«, aby text tohoto manifestu také novinám k uveřejnění v čele listu byl doručen, jakož aby se obec postarala o přiměřené rozšíření toho provolání. Vyjednáváno v té příčině s purkmistrem ústně. Purkmistr předložil věc městské radě a tato rozhodla, aby si vyžádal purkmistr písemného rozkazu a bude-li mu odepřen, aby moci se podrobil a také noviny k uveřejnění manifestu vyzval. Zodpovědnosť z toho kroku že přejímá městská rada sama podrobujíc se nepřátelskému násilí. Ježto pruské velitelství na uveřejnění setrvalo, objevil se ještě téhož dne na rozích a ráno v čele denních listů tento památný manifest:

»Obyvatelé slavného království Českého!

Následkem války proti našemu přání od císaře Rakouského vedené přicházíme nikoliv jako nepřátelé a dobyvatelé, nýbrž s plnou uctou pro vaše dejinná a národní práva na vaši vlasteneckou půdu.

Nikoli vojnu a spoustu, nýbrž šetrnosť a přátelství nabízíme všechněm obyvatelům bez rozdílu stavu, vyznání a národnosti.

Nedejte si od našich nepřátel a pomluvačů namluviti, že jsme snad z dobývavosti nynější válku spůsobili. Rakousko nás k boji přinutilo, ježto nás s německými vládami přepadnouti chtělo; avšak daleko jest od nás vzdálen úmysl, spravedlivým vašim tužbám po samostatnosti a volném národním vývoji odpor činiti.

Přihlížejíce k mnohým skorem nedostižitelným obětem, které na vás císařská vláda, připravujíc se k nynější válce, již vyžádala, nechceme vám další břemena ukládati a nežádáme, aby někdo proti svému přesvědčení jednal, zejmena chceme vaši svatou víru ctít a šetřit; nemůžeme však zjevného odporu strpět a úkladnou zradu přísně musíme trestati.

Jestliže nám po přátelsku přijdete vstříc, seznáte nás jakožto přátele a nikoli jakožto nepřátele.

Zvláště pak jednáte pošetile, když ze svých příbytků utíkáte, tyto pustošení vydávajíce. Moudřejší bude jednání vaše, když vojíny přátelsky uvítáte a ohledně potravin, kterých jim nutně potřebí jest, s nimi v míru pojednáte.

Vojenští velitelově nebudou pak od vás žádati více, než čeho nutně potřebují, budou váš majetek chrániti, kterýžto prchajíce, loupeži a drancování vydáváte.

Vše ostatní zůstavujeme s úplnou důvěrou Bohu Pánu zástupů! Zvítězí-li naše spravedlivá věc, pak nadejde snad také Čechům a Moravanům zase okamžik, ve kterémž by, jako Maďaři, svoje národní tužby mohli uskutečnit.

Nechť pak šťastná hvězda jejich štěstí navždy založí!

Pruské vrchní velitelství.«

V českém úřadním překladě zněl konec manifestu takto: »...nadejde Čechům a Moravanům okamžik, ve kterémž by svůj budoucí osud volně rozhodnouti mohli. — Nechť pak šťastnější hvězda tuto válku ozáří a jejich blaho napořád založí!«

Tento nápadný rozdíl zůstal nevysvětlen. Vydání manifestu »obyvatelům slavného království Českého« a jeho účinek jest jednou z nejpodivnějších událostí celé okupace. Manifest byl vytištěn v Chrudimi. Tam vtrhli Prusové dne 5. července, předvolali si tamějšího knihtiskaře a uložili mu, aby proklamaci vytiskl. Za dohledu vojáků byl pak manifest vysázen a vytištěn. Avšak v Chrudimi ho ještě Prusové nevydali, naopak: tajili celou věc tak přísně, že i sazeče jeho a tiskaře vzaly do zajetí a s průvodem šesti vojínů do Pardubic odeslali. Tam byl manifest nejprve na veřejnosť dán a pak dále po zemi rozeslán.

Čeho chtěl Bismarck tímto aktem docíliti? Nynější doba není příhodna k zevrubnějšímu vypsání upomínek, jež četba manifestu vzbuzuje v těch, kdož tehdy v Praze žili a s politickými osobnostmi se stýkali. Jenom budiž zde zaznamenáno, že čeští politikové v Praze meškající i všelikou myšlenku nějakého jednání s Prusy rozhodně odmítli. Manifest minul se v Čechách s všelikým účinkem a hrabě Bismarck nechtěje dokonalý nezdar toho pokusu na svůj řad vzíti, zapřel po válce v pruské sněmovně poslanců, že by bylo vydání manifestu jeho ideou bývalo, a prohlásil, že jej sepsal a vydal generál, kterýž byl tehda v Čechách vrchním velitelem. Rozumí se, že toto tvrzení v Čechách vzbudilo veselost; jestli kde, nesmí v Prusku armáda dělati politiku, a zde v Praze byly dobře známy návrhy, jež Bismarck českým předákům učiniti chtěl.

Loyalnost českých politiků té doby a vůbec všeho českého lidu překonala samu sebe a byla zrovna obdivuhodnou protivou toho, jak si současně vedli v Uhrách a jak si počínali politikové ve Vídni.

Zastavením všeliké železniční i poštovní vozby zaražen poslední zbytek průmyslu v Praze a práce zbavení dělníci rozmnožili povážlivou měrou bez toho již četný proletariat hlavního města. 1500 dělníků pracovalo na stráni belvederské čili letenské, kteráž se rychle v park obracela, a aby ještě více lidu práci a výživu dostalo, začaly se stavěti silnice od Belcrediovy třídy do Stromovky a u blázince.

V prodávání laciného chleba se pokračovalo. Hlavní sklad chleba byl v Mikulášském kostele na Starém městě, odtud dostávala chudinská okresní ředitelstva přiměřené množství pecnů pro svoje okresy. Nával lidu k místům, kde se chléb prodával, byl stale obrovský.

Noviny za okupace editovat

Ve zcela zvláštní tísni ocitovaly se v první době pruské okupace pražské noviny. Jestli kdy, byly zrovna v oné pohnuté, ba lze říci veliké době, naprostou potřebou všeho lidu, ale právě tato doba rodila jim veliké, namnoze nepřekonatelné svízele. Hlavní svízeli byl v první době okupace úplný nedostatek železničního, poštovního a telegrafického spojení — noviny byly bez pravidelných, stálých pramenů. Vizme, jak o této zvláštní situaci novinářů a novin svým způsobem pojednali ve feuilletonu »Národních Listů« Vítězslav Hálek a Jan Neruda.

Hálek vypravoval dne 12. července takto svým čtenářům: Jestli jsme dosud nemohli si představiti, kterak žil Robinson Crusoe na ostrově nevím již jakém, nyní to můžeme. Vycházíme na pokraj, abychom spa.řili nějakou loď, jež by nám podala zprávy — loď nepřichází. Vycházíme na pokraj, abychom o sobě podali zprávy — nemáme komu. Mívali jsme nohy, rychlé nohy, pošty, telegrafy, železnice, to byly čerství poslové. Za den nám proběhli celou Evropu a večer jsme veděli, čím ráno započato. Tyto nohy jsou pr.o nás nyní jakoby vlastně nebyly. Drát je nám jako by pohádkou, pošty jako by středověkou legendou, a dráhy — jako by nám někdo povídal něco z tisíc a jedné noci.

Možno, že se v těchto dnech staly nejdůležitější vynálezy. Snad že v tomto okamžiku již pracuje podmořský kabel s trojnásobnou silou — my o tom nevíme. Snad že v tomto okamžení podařilo se již někomu rozluštiti všecky záhadné otázky lidské společnosti — nás je to tajno. Snad že v tomto okamžení dějí se srážky krvavé a světové důležitosti, snad že v tomto okamžení jest příměří, či snad že dokonce přináší již holubice palmu míru: my jsme vší jistoty prázdni. Z nás by mohl nyní filosof utvořiti definici toho, co jest možné. My jsme jako látka světová před stvořením světa; nevíme ještě, což nás bude a bůh nepřichází, aby řekl: »budiž světlo!«

Jsme doma a přece zase jest nám, jako bychom byli na dalekých cestách. Jsme udychtěni, upoceni, utrmáceni, zemdleni a přece nemůžeme říci: odpočiňme sobě. Jsme osiřelí, bez otce a matky, a kdybychom se ptali, kudy k nim cesta — nikdo neukáže jí, neboť jí nikdo nezná. Jsme jako nalezenec vystavený náhodě; matka jej opustila a otec se k němu nechce hlásit. Temný šerý pocit táhne se námi všemi a přece nedostává se nám síly k opravdovému smutku. I humor vystrkuje tu a tam růžky, jako: »že se mu ztratil plán«, »že ho posud hledají« atd., ale nikdo z nás nemá síly k opravdivému smíchu.

Žijeme tak jako v polosvětí; nemůžeme říci, že jest plná noc, ale nevíme také, je-li to večer aneb je-li to ráno. Může-li býti větší pochoutky pro feuilletonistu, než probírati se v nových zjevech umění a vybavovati je z poměrů všedních, vymaniti je z denních zjevů denního života? A nyní? U nás není v ten okamžik umění ani denním zjevem více, a nyní? Možno, že jde stejným krokem, snad i krokem rychlejším — my o tom nevíme. K nám nesahá ani jediný paprsek umění odjinud, aby nás rozehřál; od nás pak ni jediný nevyplyne, aby rozehřál jiné.

Zbývají nám tedy jenom denní zjevy života denního. Tu však jsme opět v kollisi. Co mi tu vidíme, jest tak málo, že se to poví několika málo slovy. Chodíme po ulicích, chodíme si pro certifikáty, jdeme do hostinců, setkáváme se s Prusy, kteří mají modré a červené uniformy, a přece zase víme, že právé v těchto zjevech odehrává se kus historie pro náš národ tak památný, jak ani my sami toho nejsme pamětníci, aniž snad za našeho žití čehosi podobného se dočkáme.

Takto máme svobodu. To jest: o Rakousku můžeme mluviti co chceme, jenom že nemáme komu. Máme i svobodu tisku, jen že nemáme komu co tisknout a ranní i odpolední listy jsou jedinými literárními zjevy. Máme i svobodu divadelní censury, jen že jest divadlo zavřeno, herci propuštěni a obecenstvo bez gusta. Suma summarum není nám tedy zle. Co nejméně pohřešujeme, jsou ošavlené a číslované zjevy naší bývalé policie. Těm dokonce přejeme všecky ty vavříny, na nichž bez starosti spočívají a do světa hledí jako ptáci nebeští a jako kvítí polní. Tyto vavříny kdyby jim měly zvadnout, pak jsme v stavu jim poslat zásobu čerstvých, aby dále spáti mohli.«

Následujícího pak dne besedoval o stavu novin Jan Neruda takto:

»My novináři vypadáme teď pěkně! Už jsme se dali jako na zbloudilé lodi na pouhou poloviční stravu a pořád ještě ubývá stravy té, ano ubývá i vody, — a to je už mnoho, když novinářům ani čisté, prázdné vody pro jich noviny se nedostává! V čem teď prát ty dějiny lidstva! Alespoň ty staré dějiny, o kterých jsme slyšeli tak asi před témdni, neboť že nepřichází nic novějšího, v tom vězí právě hlad náš a naše žízeň. Lidstvo už umí maso nasolovat a suchary sušit, umí pevnosti třeba na rok opatřit, jen novinky nedovede konservovat, aby se jich užilo v čas nouze, v době velkého žurnalistického hladu. Jak bychom teď vyráželi dna, kdyby byly novinky v soudku, jak bychom přeřezávali špagát, kdyby byly v paklikách, jak bychom jedli novinářský chléb třeba staropečený a okoralý, i drobty bychom sebrali se stolů bohatců, jen kdyby byli bohatci mezi námi! Povídá se, že prý jsou opravdu města ve světě, kam přicházejí ještě noviny a kde má redakce každý den bohatou table' ďhote. My tomu nevěříme, není to možno, nemámeť o tom pojmu!

Jsme jako ona babička, která nemohla uvěřit, že jsou lidé, kteří mají do opravdy dost peněz i na věci zbytečné.

Věřte mně, také na nás novináře je v tom trest boží. Jak hrdě jsme dřív žili v přepychu svém, jak jsme si stěžovali, že sáhové časopisy jsou ještě příliš malé, že nemůžem všechno vyprávět, co víme! Teď můžeme vyprávět všechno, nevíme ale nic. Jindy jsme si vybírali: česká a vídeňská kuchyň nám ani vždy nechutnala, i pověstná kuchyň francouzská bývala nám již fádní, málo paprikována, vínem prosákla a omáčkována, — teď bychom si vařili kávu ze žaludů, jen kdyby jich bylo. Jindy jsme soužili sazeče, ještě o půl noci musili celé tiskové sloupce vyhazovat, — teď nevyhazují, teď věru ne! Jindy jsme sypali celé mimořádné přílohy, — teď se nám i půlka hlavního listu zdá být již trochu mimořádná. Jeden časopis slibuje, že hned všechno čtenářům sdělí, jen jakmile — sám bude neco védít; druhý neví z celého širého božího světa nic než že si v některém městě svaté německé říše vypůjčili trochu peněz, z čehož sobě máme snad »příklad vzít«; třetí neví nic a neříká nic, a my, totiž já —já to přivedl nejdál, neboť já už o tom i filosofuju, že nic nevíme! »Sláva mně!« volám jen proto z plného hrdla, abych zase novou řádku vyplnil.

Jak malomocna je nyní armáda novinářů! Jakou mívala jindy moc, jak je nyní slabá, vyhladovělá, skoro tak jako bývá prý armáda, jejíž »verpflegssystem« nechává vojína třeba tři dni bez řádné stravy. Opět se osvědčil jednou zákon historický, jenž dí: »Nejdřív kráčí čas statně za časopisy, pak belhají se tyto pomalu za časem, konečně zůstanou časopisy vůbec stát.« My jsme teď v periodě belhání. Pražské časopisy, ať české ať německé, píší se teď stejně, totiž vesměs pravopisem analogickým, jenž dí: Piš jen to, co slyšíš. U Němců tomu učil Klopstock, u nás Čechů již Dobrovský, a my když nemůžem z papíru, musíme ovšem chytat ze vzduchu a psát jen to, co slyšíme. Žurnalista nemůže si nyní pomoci, on nenajde na psacím svém stolku ničeho, on nesmí ani zůstat za ním sedět, neboť:
přátelé se k němu sejdú,
pohlědna naň zas odejdú,
bolesti mu neodejmú.

On musí ven, ven do širého světa, totiž na ulici, on, moudrý augur, musí naslouchati šelestění háje, totiž ptát se lidí, »nemyslejí-li, že by se bylo snad něco státi mohlo, co by snad mohlo být skoro důležité nebo alespoň skoro zajímavé, byť i ne důležité, nebo alespoň skoro nové, byt i ne zajímavé, nebo alespoň — —, byť i ne —.«

Kdo přijde pěšky až z Košíř, má důležitosť pařížského »Moniteura«, výsadní hospody, v nichž se dostavníky sjíždějí, mají význam telegrafických štací, a kdo je osobně znám na př. s portýrem od »černého koně«, má již váhu evropského diplomata. Je tomu tak a není tomu tak, toliko je ale najisto pravda, že lidé chtějí poslouchat a my že nevíme co povídat, aniž bychom směli se snad vymluvit, že nám jazyk churaví. Neboť z fysiologie je každému, kdokoli to ví, známo, že jazyk je nejzdravější část těla a nejméně nemocem podroben, což já alespoň (k vůli nové řádce) zcela uznávám.

Ovšem, mohli bychom o ledačem psát. Na př. že se Prusové tak ledačemu rakouskému diví. Poněvadž my se ale tomu samému také divíváme, není nám to ani divno, že se diví.

Mohli bychom psát o svých chybách i o svých ctnostech v Praze, poněvadž ale dobře nevíme, nemáme-li o nějaké poznáníčko méné ctností než chyb, jsme opatrní a mlčíme raděj. Kdo mlčí, bývá interessantní; my se tedy »děláme interessantními«.

Mohli bychom také psát, jak Praha, která ovšem nikdy mnoho hluku nenadělá, jest nyní ještě mlčelivčjší. Nerozumíme ještě době své a není tedy divu, že mlčíme.

Mohli bychom atd. Jsme ale zkrátka s časopisy v době belhání, jak již praveno. Až na poslední dobu, na dobu mlčení přece nedojdem, neboť již prý otevrou se zase všechny poštovní pomůcky, žurnalistovi kyne velká budoucnosť: on dostane jíst. Jsme ale přílišní lidumilové, než aby nám šlo jenom o nás; my myslíme na své bližní a na hrůzná slova Schloezerova: »Hlup jest člověk, který novin nečte!«

Jen ať nemusíme zvěstovat o novém krveprolívání, neboť dí básník:
ty rány, jež jsou lidu zasazeny,
ty krví lidu nikdy nezhojíš.« 

Dne 11. července obnovili Prusové vozbu železniční na státní dráze, prozatím arci jenom mezi Prahou a Pardubicemi. Téhož dne došel redakcí pražských denních listů tento připis: »Pánům redaktorům zde vycházejících listů!

Pánům redaktorům se tímto na paměť uvádí, že každý, kdož by jednáním nebo opomenutím pruské země nebo pruské vojsko v nebezpečí, nejistotu nebo škodu uvedl, před vojenský soud pohnán bude a nejtvrdšího trestu se nadíti musí.

Vzhledem k tomu vyzývají se, aby se v listu, jej redigují, zdrželi všelikých údajů o síle a rozložení královského pruského, v království Českém se nalezajícího vojska. V Praze, 11. července 1866. Královská pruská komandantura: Ranisch.«

Na nároží pražská pak nalepena tato vyhláška: »Dle oznámení královské pruské komandantury budou se zítra, dne 12. t. m. odpoledne o 2. hodině, na zbrojnici dále odebírati zbraně, kteréž dosud odvedeny nebyly.

Vyjmuty jsou: ke státním uniformám patřící čestné kordy c. k. úřadníků, poboční zbraně pensiovaných důstojníků a měšťanských sborů, pušky dozorců v trestnicích a posléze ty osoby, jež od komandantury zvláštní dovolení obdržely. V Praze, 11. července 1866. Dr. Bělský, purkmistr.

Odpoledne téhož dne přišel do redakcí »Národních Listů« a »Politiky« muž, kterýž opatrně se na všechny strany rozhlednuv, redaktorům odevzdal list od místodržitele, jenž tou dobou v Plzni měl sídlo. List tento musil býti do Prahy vpašován, neboť obsahoval manifest císaře Františka Josefa ze dne 10. června 1866.

Redakcím jmenovaných listů (a také asi ostatním) nastala choulostivá otázka, co s manifestem? Neotisknouti ho, bylo by neloyalní a netroufalé, otisknouti jej, bylo však velmi nebezpečno, neboť mohlo se očekávati, že pruské velitelství listy za to zastaví. Po krátké úradě usneseno v »Národních Listech« a v »Politice«, že se manifest přese všechno nebezpečí vydá ještě téhož dne ve zvláštních přílohách.

Asi o šesté hodině vyšla tato mimořádná vydání a byla za krátko docela rozebrána. Lid se o ně v pravém slova smyslu rval. Manifest zněl takto:

»Mým národům!

Velké neštěstí, jež moji severní armádu přes nejhrdinnější odpor stihlo, nebezpečí, jež tím vlasti vzniklo, svízele válečné, jež se zhoubné rozšířily přes Moje milované České království a jiné části Mé říše ještě hrozí, bolestné, nenahraditelné ztráty tolika tisíců rodin zachvěly srdcem Mým, kteréž tak otcovsky vroucně bije pro blaho Mých národů. Avšak důvěra, kterouž jsem ve svém manifestu ze dne 17. června projevil, důvěra ve Vaši neoblomnou věrnost, obětavost a odhodlanost, důvěra ve statečnost Mojí armády i v neštěstí neoblomnou, důvěra v Boha a Mé dobré, svaté právo, nezviklala se ve mně ani jediný okamžik.

Požádal jsem císaře Francouzův, aby sprostředkoval v Italii příměří. Setkal jsem se tu s největší ochotou, ba císař Napoleon nabídl se z vlastního popudu a ve šlechetném záměru učiniti přítrž dalšímu krveproléváni, že sprostředkuje také příměří s Pruskem a vyjednávání o mír.

Nabídnutí toto jsem přijal.

Jsem ochoten uzavříti mír za čestných podmínek, abych prolévání krve a hrůzám války konec učinil; avšak nikdy nesvolím k uzavření míru, kterýmž by otřeseny byly základní podmínky velmocenského postavení Mojí říše.

V tomto případě jsem k boji až do krajnosti odhodlán a souhlasu svých národů jist.

Všechno pohotově jsoucí vojsko soustřeďuje se a nařízeným odvodem, jakož i četnými dobrovolníky, jež znovu ožilý duch vlastenectví k praporům volá, doplňují se mezery ve vojště.

Rakousko bylo neštěstím krutě postiženo; však ono nepozbylo odvahy, není zlomeno!

Národové Moji!

Důvěřujte ve svého císaře!

Národové Rakouska neosvědčili se nikdy většími, než v neštěstí.

Také já chci následovati příkladu Svých předků a zářiti vám v popředí neoblomnou důvěrou v Boha, odhodlaností a vytrvalostí.

Dáno v Mém sídelním a říšském městě Vídni, dne desátého července roku tisícího, osmistého šedesátého šestého.

František Josef v. r.«

Tento manifest byl ve Vídni pozdě večer vydán, ihned místodržiteli do Plzně poslán a zde pro Čechy do tisku dán. Po loďce byly pak výtisky jeho do Prahy dopraveny a ihneď redakcím dodány.

Zvláštní přílohy »Politiky« a »Národních Listů« s císařským manifestem byly, jak už praveno, rychle rozebrány a navzdor pruskému vojsku všude veřejně čteny. Avšak vydání těchto příloh bylo by se »Politice« a »Národním Listům« málem zle vyplatilo.

Večer před desátou hodinou přišli do tiskárny »Politiky« dva pruští vojáci oznamujíce, že mají rozkaz, aby zavřeli tiskárnu a potom na komandanturu přivedli redaktora. Uzamknuvše tiskárnu odebrali se do redakce. Avšak redaktor nebyl přítomen a vojáci čekali jeho příchodu v přízemí před místnostmi tiskárny. Po desáté hodině přišel spolupracovník »Politiky«, professor Otokar Zeithammer a otázav se vojáků, čeho si přejí, dověděl se, že mají přivésti na komandanturu redaktora. Prof. Zeithammer odpověděl, že odpovědný redaktor dnes již nepřijde, že však on sám ochoten jest jíti s nimi. Na to zůstal jeden voják v domě na stráži, a s druhým odebral se prof. Zeithammer na pruské generální velitelství na Malou Stranu. Prof. Zeithammer chtěl najati vůz, ale voják k tomu nesvolil.

Před velitelstvím očekával příchozího auditor Betke. Tomuto odevzdal voják pana Zeithammera. Auditor pak pravil, že vrchní velitel již neúřaduje a že tedy sám s p. Zeithammrem promluví. Na to připomenul tomuto vyčítavě, že »Politik« vydala včerejší večerní přílohu s císařským manifestem bez svolení vojenského velitelství pruského. Prof. Zeithammer namítl, že administrace »Politiky« odeslala povinný výtisk na generální komando, že však v oddělení pro tiskové záležitosti nikoho již nebylo; že administrace poslala později ještě jednou, že tam opět nikoho nebylo, a že bylo poslovi řečeno, že před devátou hodinou jistě nikdo nepřijde a i později sotva. Administrace vykonavši takto svoji povinnost, která jí ukládá jenom, aby 3/4 hodiny před vydáním listu povinný výtisk komandantuře předložila, a nemohouc do rána čekati, že mimořádnou přílohu s manifestem vydala. Auditor však odpověděl, že před uděleným dovolením vůbec žádný list se vydati nesmí, a kdyby se i 24 hodin čekati musilo. Připomenuv pak ještě, že zná ode dávna již směr »Politiky«, oznámil professoru Zeithammrovi, že se vycházení »Politiky« tímto dnem až na další rozhodnutí vrchního velitele zakazuje. Následujícího rána dne 12. července odebrali se dva členové redakce a dr. Skrejšovský na pruskou komandanturu a tam bylo jim auditorem Betkem oznámeno, že se uveřejňování císařských projevů a rozkazů zapovídá, že však »Politika« může vycházeti, bude-li vydaných předpisů dbáti.

Odpoledne pak vykonal auditor Betke prohlídku v redakcích a administracích »Politiky« a »Národních Listů«, zabavil neprodané ještě výtisky mimořádného vydání s císařským manifestem a opakoval rozkaz, že se žádný list vůbec vydávati nesmí, dokud velitelství k tomu nedalo svolení. Asi za hodinu na to dostaly redakce tento

»Rozkaz. Všem redaktorům vycházejících zde politických listů zapovídá se tímto pod trestem zastavení uveřejniti proklamaci Jeho Veličenstva císaře rakouského ze dne 10. července t. r. V Praze, dne 12. července 1866. Král. pruské velitelství. Z nařízení Betke, polní auditor.«

Následkem tohoto zákazu zastavila se dnem 12. července »Prager Zeitung« sama, ale oznámila, že úřadní oznamovatel s výměry a výnosy c. k. úřadův i nadále bude vycházeti. — »Bohemia« císařský manifest z opatrnosti neuveřejnila.

Téhož dne navštívili Prusové hlavní celnici, avšak odtamtud byly již zavčas odvezeny všecky pokladny a Prusové nemohli tedy nic zabaviti, než trochu map, jež pro úřadní potřebu byly v kancelářích vyvěšeny.

Filiálka celního úřadu ve státním nádraží zastavila hned na počátku invase všechnu činnost, ale hlavní celní úřad pracoval dále pod zárukou pražské obchodní komory a vydával adressatům došlé zboží.

O polednách vnikli Prusové násilně do budovy monturní kommisse na Malé Straně a zabrali tam veliké zásoby: asi 40.000 párů střevíců, mnoho uniforem a plášťů, nespracovaných koží, sedel, řemenů, vlněných kazajek, tornistrů, prádla, surového plátna, polních láhví atd. Věci tyto byly, pokud jich Prusové sami potřebovati nemohli, vojákům rozdány a od těchto pak za babku prodávány. Pár střevíců nebo perek prodáván na př. za 30 krejcarů; plášf dostal se za zlatku, nové spodky za 40 krejcarů atd. Také vojenskou truhlárnu a pekárnu Prusové týmž spůsobem navštívili.

Odpoledne dostavil se městský velitel podplukovník Ranisch do vojenských nemocnic, prohlásil ošetřované tam rakouské vojáky, jakož i špitální personál za zajaté a zavázal všechny při špitálech službu konající rakouské důstojníky čestným slovem, že město neopustí. Na to ponechána jim poboční zbraň.

Dne 13. rekvirovány byly z rozkazu pruského velitelství v pražských knihkupectvích všechny mapy království českého, jaké jen byly na skladě. Místo peněz zůstaveno všude potvrzení, kolik kusů map se vzalo a v jaké ceně.

Téhož dne upravena znovu cena pruských peněz. Tolar stanoven na 1 zl. 80 kr.

Ráno a prodlením dne vydány, nalepeny na nároží ulic a dodány časopisům k uveřejnění tyto vyhlášky:

»Provolání. Obyvatelé města Prahy a jeho okolí vyzývají se tímto, aby dnes do 6. hodiny večerní u král. pruského velitelstva písemně udali veškeré ony c. k. vojíny, kteří v soukromých domech aneb v takových ústavech se zdržují, jež ze zvláštních ohledů až dosud nebyly podrobeny vojenské prohlídce. Kdož by tohoto rozkazu neuposlechl, potrestán bude přísně dle zákonů vojenských. Král. pruské velitelstvo Lianisch.«.

»Král. pruské velitelství zaslalo mi následující nařízení, abych je v obecnou známost uvedl: Některé redakce zdejší dovolily sobě včerejšího dne uveřejniti a v obecenstvu rozšířiti provolání Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa, nevyčkavše k tomu povolení se strany velitelstva. V provolání tom jest též řeč o odvodu. Velitelstvu se vidí protož nutno, k tomu zřetel obrátiti, že provedení odvodu toho i pro úřady i pro brance v zápětí svém míti bude dle zákonů vojenských nejtužší tresty. V Praze, dne 13. července 1866. Purkmistr: Dr. Bělský.«

»Poněvadž s mnohých stran vyskytují se žádosti za navrácení pobočných zbraní náležejících císařským úřadmkům, neb takovým občanům, kteří sobě k podržení jich zvláštního povolení vymohli, uvádí se tímto vedle připísu hejtmana a majora místního pana z Altroku u všeobecnou známosť, že zbraně takové zítra o 4. hodině odpolední opět vydávati se budou ve zbrojnici osobám těm, jež se prokáží legitimačním lístkem aneb zvláštním povolením. V Praze, dne 13. července 1866. Purkmistr: Dr. Bělský.*

Prusové pokračovali toho dne v domovních prohlídkách. Ráno dostavil se důstojník se čtyřmi muži do zemského domu u chrámu svatého Mikuláše na Malé straně, poručil si klíče ode všech úřadoven, prohledal pak kanceláře hlavní zemské pokladny, jakož i sklepy a půdu, ale nadarmo; všechny peníze byly již dávno odneseny. Podobné prohlídce podrobeny potom budovy c. k. místodržitelství a zemského sněmu, avšak ani zde nenašli Prusové ničeho, co by jim stálo za odnesení.

O polednách vyzván byl měšťanský sbor ostrostřelců, aby bez prodlení zase obsadil hlavní strážnici na Staroměstském náměstí. Místní velitel pruský prohlásil to za osvědčení důvěry v měšťanské sbory, ale nedovolil přece, aby jim střelná zbraň byla vrácena tvrdě, to že by mohl učiniti jenom generallieutenant Gluszczyňski.

Dnem 14. července zahájena s dovolením královského pruského velitelství poštovní jízda z Prahy přes Boleslav na Liberec a druhým směrem na Kolín, Kutnou Horu, Čáslav atd. To bylo již jakýmsi ulehčením pro pražské noviny, ale tím se jejich tísni docela ještě neodpomohlo. Redakce opatřovaly si dosud material v ten způsob, že členové jejich podnikali výlety do různých měst, jež od Prusů ještě obsazena nebyla. Tam sháněli se po vídeňských nebo cizích novinách, a skoupivše, kde jakých dostali, vraceli se s nimi do Prahy. Dále učiněna opatření, aby se jim do těchto měst (Benešova, Berouna atd.) posílaly z Vidné noviny, psaní a depeše, pro kteréž si pravidelně posílali zvláštního posla. Jakmile toto spojení zařízeno bylo, přestala největší nouze časopisů a Praha zásobována zase hojněji zprávami z říše a světa.

Rekvisice pruské každým dnem rostly. Mimo obyčejné denní stravování vojska žádány spousty sukna, koží, potřeb obuvnických, hotové obuvi, kávy, rýže, soli, piva, plátna, hřebíků, podkov, železa, mýdla atd. Dne 14. července objasnila intendance pruská městské radě dříve daný rozkaz na dodání 40.000 chlebů v ten smysl, že musí každý pecen gest liber vážit, aby jednomu muži na tři dni vystačil. Ježto požadavek tento sílu obce přemáhal, usneseno, že učiní se proti němu námitky.

S rekvisicemi rostlo a množilo se ubytování pruského vojska v soukromých domech. Velitelství odůvodňovalo to v ten smysl, že je vojsko s pobytem a stravováním v kasárnách nespokojeno, avšak tomu nebylo tak; vojsko bylo v kasárnách velmi dobře hosteno, ale velitelství nepřálo si, aby bylo jaksi pod veřejným dozorem, mnoho-li se v tu kterou dobu pruského vojska v Praze nalézá. Dále rozhodovalo také přání, aby pruské vojsko s obyvatelstvem blíže se stýkalo a takto, co by mu užitečno bylo věděti, snáze se dovídalo.

Znenáhla začal se v Praze pociťovati nedostatek kamenného uhlí. Zásoby tohoto paliva byíy vyčerpány a dovoz čerstvých nebyl možný, ježto železniční vozba stála a povozníci se báli, že jim prázdné povozy v Praze od Prusů budou na přípřež sebrány. V této vážné situaci požádal purkmistr pruské velitelství, aby vydalo rozkaz, že dovoz uhlí nesmí býti nijak rušen ani stěžován, kteréžto žádosti velitel po krátkém rozmýšlení vyhověl.

Ježto přese všechno úsilí obce Pražské počet nezaměstnaného lidu stále rostl, usnesla se městská rada, aby se zahájily některé mimořádné a ne právě nutné stavby, byť i vyžadovaly sebe větších obětí. Zvolen zvláštní výbor, jemuž uloženo, aby v čase co možná nejkratším učinil radě přiměřené návrhy. Především usneseno, že se požádá zemský výbor, aby povolená již stavba zemské porodnice a zemského nalezince co nejdříve byla uskutečněna, a že se vyzve sbor pro zbudování Národního divadla, aby stavbu co možná neprodleně zahájil.

Jak veliké bylo úsilí obce Pražské o zaměstnávání lidu, vidno z přehledu veřejných prací, jejž podaly dne 16. července »Národní Listy « vypravujíce:

»Touž dobou co obec Pražská .musela napnouti veškeré síly své, aby dostála uloženým sobě neobyčejným břemenům válečným, touž dobou učinila a činí vše, aby uleveno bylo bídě pracující třídy, aby se dělnickému lidu poskytlo zaměstnání a chleba. Kdekoliv byly nějaké projektované nechť dosti nákladné stavby obecní, ihned jsou podniknuty. A takž vidíme současně zaměstnáno k 1700 dělníků na Belvederu zřizováním silnice od Bruské brány až k restauraci belvederské, prokopáváním hráze, vyplňováním příkopů a děláním širokých cest za restaurací; upravováním cesty do Buben a pěchováním svahu belvederského nad třetím mostem, dále množství dělníků pracujících na stavbě mostu samého; neméně nádenníků a zedníků zaměstnaných kladením základů pro budovu české vyšší dívčí školy; dále hojnosť lidí nalézá výživu při stavbách v obecní plynárně pražské, kladením plynových rour a zazdíváním ramen pro svítilny obecní, a konečně vydlažďováním a kanalisováním některých ulic (zahradnické a ulice u blázince). Navzdor tomu je počet ubohých bez práce trávících dělníků ještě pořád ukrutně veliký: hlásí se prý ještě půl třetího tisice lidí o práci! Za takových okolností viděla se rada městská nucena v sobotním sezení k vážné otázce té opět zřetel obrátit a pilně uvažovat, jakým spůsobem bylo by ještě lze pracovnímu lidu práci zaopatřit.«

Ve feuilletonu téhož listu podána později, jaksi na upomínku, tato zajímavá črta z dělnického ruchu na Letné:

»Má-li které místo v nejbližším sousedství pražském vlohy, aby se stalo oblíbeným středištěm obecenstva vycházejícího za zábavou, má ji Belveder či Letná u vrchovaté míře. Tuším, že se neklamu, dím-li, že snad neuplyne ani deset let a Letná bude i nejoblíbenější vycházkou Pražanův, i skutečnou chloubou královského města. Od několika let již obrací Pražská obec k malebné této stráni svůj zřetel a co tam upraveny cesty, co tam vypěstováno zárodků k sadům a mladistvého křoví, přibývá rok od roku místu tomu navšiěvovatelů.

Jeť také vyhlídka odtamtud na Prahu rozkošná. Jen si tarn, prosím, vyjdete za rána aneb za doby večerní, jděte až nahoru k restauraci, vezměte si tam židli, sedněte si až na pokraj tamní prostory a tuším, že se nebudete ohlížeti po žádném společníku, aby Vám teprve musil vypravováním čas krátiti. Kam pohlednete, všude to k Vám mluví slovy starých pověstí, z ušlých dějů, mohutné snahy, umělé pilnosti. Toť ohromná kronika před vámi a máte-li české srdce, máte-li mysl vnímavou a ducha neponořeného v dřímotu: vy se ani nenasytíte těmi řečmi, které k vám se všech stran se tlačí ve způsobě laskavých, velebných vypravovatelů. Ať již vám vypravuje Žižkov, ať si to mlhavý Vyšehrad, nechť si to Karlův most nebo královské Hradčany, nechť si to báně a věže koupající se v lesku slunečním, aneb ten klidný tok Vltavín, v němž se všecko to odráží: vy ani za jednou, ani za víckrát nebudete těchto milených zvuků sytí.

A k tomu vám zahučí temný šumot kvapících přes jezy vln, jako by vám stvrzoval, že to skutečná mluva dávných dějů, naproti vám pak zase vřelé klapání kamenických kladiv do různých kvádrů, jako by se vám ohlašoval krok, s nímž v přítomnosti spějete dál a v tomto toku půvabné ostrovy, za vámi pak to malebné okolí severovýchodní; ať uchem nasloucháte v kteroukoliv stranu, ať oko vaše těká po městě aneb jeho okolí: vy vždycky budete míti pocit, že se vracíte z příjemné, milé cesty.

Za těchto dní zvláště mnoho lidí putuje k Letné. Nesčítáte je do set, jdeť jich tam na tisíce. Nejdou tam za tím účelem, jaký jsem právě naznačil: v oděvu chudém, prostém, ozbrojeni motykami, lopatami, rýči a jiným nářadím, jdou tam za svou prací. Ráno je uvidíte plnými zástupy tam přicházeti a večer v nepřehledných, nekonečných pásmech odtamtud se vraceti ku krbu domácímu — mladé, staré, ženy i muže. Během dne uvidíte je tam v rozličných skupinách, u každé skupiny praporeček s nápisem: »Práce nehaní člověka«. Skupin těch je všude, kamkoliv pohlednete. Dole při samé řece, na stráni, na výšině samé ve smčrech k Bruské bráně, k Bubenečskému parku, v odvětvích zase k těmto, všude lidu jako nasypáno. Tu odvážejí hlínu v kolečkách, tu kamení, tu zase vybírají kamenité částky, tu ryjí, tu kopají, tu zase upravují a těch rukou je do šesti tisícův.

To jsou dělníci, jež zaměstnává obec Pražská upravováním Letné. Řekl-li jsem dělníci, nevybral jsem pravý název, ač příhodnějšího neznám. Poznáte v řadách těch lidi, na nichž byste i jinak viděli, že to není jejich každodenním zaměstnáním. Tu kope čalouník, tam odváží na kolečku hlínu zámečník, tu ten, tu onen řemeslník a společná nesnáz lidu pracovnického svolala je zde všecky k jedné práci. Proto asi ty nápisy na praporečkách, při nichž bych si přál toliko, aby negativní jich význam změnil se v positivní, na př.: »Práce ctí člověka.«

Tak tam vypadá nyní, kde nedostatek práce a zaměstnání zahrozil životní obnovou, že v třídy ty vtrhne bída a nouze se vším vybledlým hrůzoděsným komonstvem. Těchto lidí ujala se obec Pražská.í aby je zachránila před hladem a vyrvala je zoufalosti, která jižjiž odmykala jejich dvéře. Z těchto pracovníků platí obec Pražská každému mužskému padesát kr. denně, ženským po třiceti kr. Není to ovšem příliš mnoho; ale pováž;-li se, jaké rány stihly obec Pražskou za poslední doby, musí tento příspěvek uznán býti vděčně, vezme-li se dále v úvahu šlechetný zámysl obce Pražské, vezme-li se v úvahu, že jí v těchto poměrech sotva lze činiti více, aby ubránila nouzi, jež hrozila nejblíže. Každým spůsobem ale jest tento čin obce Pražské svého druhu jediný a ať se ohledne na kteroukoliv stranu jinam, něco podobného neshledáme tuším nikde. Ani co do času nesetkáme se tak snadno s činy podobnými, vyjímajíce dobu šlechetného otce vlasti Karla, který Prahu zvětšoval a velebil, aby zachránil tisíce životů. Povážíme-li ale dále, že obec sama nenaléhá s přísností na to, aby tito pracovníci každou píď času jí zužitkovali, jest tento čin její vskutku královský jí a bude zaznamenán po všecky časy v srdcích občanstva Pražského co jeden z nejšlechetnějších.

Až jednou Letná bude vypravena ve vší své půvabnosti a stráně její se stanou nejmilejší vycházkou Pražanů, nebude toto návrší jen pouhou ozdobou Prahy, ale bude zároveň pomníkem obce, která tam v nejtrudnější době usušila nejedná slzu a nejeden život vyrvala z pokraje propasti zoufalé.«

Dne 17. července vydána tato

»Vyhláška.

Uvádí se tímto vůbec ve známost, že J. V. král pruský ráčil jmenovati Jeho Exc. gen. pěchoty Vogla z Falkensteinu nejvyšším vladařem zemským království českého.

I očekává vláda zemská, že političtí a správní úřadové setrvají v úřadě a pokud se týče, že se na svá místa navrátí, jinak by se zastupitelstvem městským a představenstvy okresními, jakož se zřízenci zákonními bezprostředně řízení se dělo.

Zároveň se očekává, že jedenkaždý bezvýminečně poslušen bude nařízení královské pruské vlády a zřízenců od ní uznaných neb ustanovených.

Každé provinění proti tomu buď si činem aneb opomenutím potrestáno bude bez ohledu co nejpřísněji.

Dáno v Praze na Hradčanech, dne 16. července 1866. Královská pruská nejvyšší vláda zemská království Českého. V zastoupení: Hr. Schiehen, rytmistr a pobočník. von Lattre, setník v gen. štábu. Barretzki, vojenský intendant.«

Pruské rekvisice v Praze dosáhly v posledních dnech již značné míry: čítajíc spolu i zaopatřování vojska pruského v kasárnách vymáhaly tyto rekvisice na obci pražské průměrně denní sumu 20.000 zl. r. č. Prodlením téhodne musila obec pražská odvésti pruskému vojsku mimo obyčejnou denní stravu ještě tyto věci: 31 centů chleba, l cent soli, 3 a půl centu rýže, 60 lib. kávy, 76 láhví vína, 450 loket sukna, 600 košil, 700 prostěradel, 700 ručníků, 40 pokrývek pro nemocné, 250 pásek, 28 desek pro zlámaniny, 50 obvazků na průtrž, léky všeho druhu pro polní nemocnici v Přelouči, množství sklenic a j. potřeb špitálních, dále 8 kusů hovězích koží, 200 k. telecích koží, 4 kusy koží na podešvy, několik kozí na bubny, 3000 kusů hřebíků do podešvů, 13.000 kusů hřebíků do podpatků, 800 větších, 24 tuctů malých knoflíků, pak kladiva, kleště, železa, 600 podkov, 8000 hřebíků do podkov, 80 map král. Českého, Moravy, Horních a Dolních Rakous, jakož i království Uherského. Mimo to musil se dostaviti jistý počet krejčů a obuvníků k službám vojska pruského, a také fiakrů a drožek užíváno zhusta na účet obce pražské. Dne 15. a 16. července sháněno od pruského vojska v Praze a nejbližším okolí velké množství přípřeží. Avšak jen s velkým namáháním bylo lze potřebný počet potahů zaopatřiti, ježto ze 400 přípřežných vozů vyslaných za rakouskou severní armádou dosud velmi málo do Prahy se navrátilo. Za takovýchto okolností užito i drožek ku dopravě vojska pruského.

Vrchní dozorce vojenských nemocnic pražských c. k. plukovník p. Rozborský nařídil všem velitelům nemocnic těchto, aby nedovolovali více obecenstvu podělovati nemocné potravou. Nařízení to bylo prý nutné, »poněvadž obecenstvo pražské ve své vlastenecké a lidumilovné horlivosti nezřídka podělovalo raněné vojíny potravou, která se s povahou nemoci jejich nesnášela, tak že následkem toho, ovšem prý proti vůli dárcův, stav nemoci se zhoršil.« Správa nemocnic prý poskytuje sama nemocným potravy takové a v množství takovém, jak toho nemoc jejich vymáhá. Nebrání se však nijak obecenstvu, aby i příště laskavě samo udělovalo raněným vojínům limonádu, šťávu malinovou, víno, pivo a cigara; lékaři však sami ustanoví, komu z nemocných a mnoho-li se má z občerstvení těchto dáti.

Téhož dne vydány ještě tyto vyhlášky:

»Provolání. V nemocnicích pro raněné vojíny, zřízených na bojištích českých, nedostává se lékařských sil. Kdož by z pánů civilních lékařů tam odebrati se chtěl, žádá se co nejsnažněji, aby se u dekanátu medicínské fakulty přihlásil, kdež se mu oznámí, jakého platu obdrží. Z pražského výboru pomocného pro raněné, vojíny, dne 17. července 1866. Purkmistr: Bělský.«

Pruská vyhláška. Král. pruský velitel 12. divise pěších p. Proudzynski vydal tuto vyhlášku: »V okolí Hradce Králové opovážilo se 10 rolníků a pacholků na král. pruské vojsko úkladně stříleti, při čemž jsou lapeni a nyní soudem vojenským v Pardubicích souzeni. Při této příležitosti varuji obyvatelstvo, aby se nespouštělo svého dosavadního chování, i oznamuji tímto, že každý občan se zbraní v ruce postižený na hrdle trestán bude a že za každého královského pruského raněného neb zabitého vojína místu tomu nejbližší statek se zapálí. Bylo-li z některého místa na král. pruské vojsko střeleno a nelze-li pachatele vypátrati, jsou veškeři osadníci ze skutku toho odpovědni a dle okolností bude ta osada vypálena.«

Prodlením téhož dne byl veškerým obcím okresu Karlínského rozeslán tento pamětihodný cirkulář:

»Vyšších rozkazů uposlechnuv chtěl jsem sídlo c. k. okresního úřadu karlínského prozatímně do Jílového přeložiti. Jelikož však mezitím c. k. pošta pruským velitelstvím zastavena byla a pro obce i jednotlivé osoby veliké obtíže, ba i nemožnost z toho by povstala, úřadní spisy a žádosti do Jílového zasílati, tak jsem se prozatím zase do Karlína vrátil, abych obcím a obyvatelstvu vůbec radou i skutkem v tomto truchlivém a těžkém čase nápomocen býti mohl. Což pp. představeným obcí v známosť uvádím. Od c. k. okresního úřadu. v Karlině, dne 17. července 1866. Müller m. p.«

Dnem 18. července začaly s přivolením pruského velitelstva jezditi železniční vlaky, jež dosud jenom mezi Prahou a Pardubicemi jezdily, až do Brna. Ranním vlakem dopravovaly se od řečeného dne psaní a časopisy na všechny poštovní úřady podél státní dráhy. Psaní pro tento směr přijímala se do 6. hodiny večer. Rovněž zřízeno s přivolením pruského velitelství poštovní spojení se severními Čechy. Jízdní poštou, kteráž vždy o 4. hodině odpolední do Liberce dojížděla, dopravovaly se psaní a noviny do poštovních míst mezi Mladou Boleslavi, Českou Lípou, Rumburkem atd.

Téhož dne oznámily noviny, že se c. k. policie pražská po namáhavém pochodu přes jižní Čechy šťastně dostala do Vídně, kdež 300 mužů vřaděno bylo mezi c. k. policejní strážníky vídeňské.

Po dosazení generálního guvernéra pro království české provedeny velké změny v pražské posádce. Skoro všechny dosavadní pluky zemské obrany vystřídány novými a místním velitelem jmenován za odcházejícího podplukovníka Ranische plukovník Genée. Armádní intendant Barretzki zůstal.

Tomuto přednesl purkmistr dr. Bělský důtklivou stížnost, že obec pražská pod tíží naložených jí břemen klesá a nikterak už s to není zásobovati armádu v celé zemi. Intendant žádal však, aby. obec ještě na nějaký čas všecky síly napjala, že se jí dostane značného ulehčení, jakmile guvernér Vogel z Falkensteina do Prahy zavítá. V tu chvíli nemá prý městské velitelství žádných peněz a nemůže si nic samo opatřovati. Proto jest prý intendantura nucena žádati obec pražskou, aby jí na řádný dluhopis půjčila 10.000 tolarů. Purkmistr odpověděl, že není žádných hotových peněz v obecní pokladně, aby si tedy městské velitelství na řád obce peníze pořídilo jinde.

Na opětné nalehání purkmistra dra. Bělského prohlásil městský velitel, že jest ochoten dáti veřejnou vyhláškou záruku, že se peněžní ústavy beze strachu do Prahy vrátit mohou, ježto jim ani nejmenší nebezpečí nehrozí a plná ochrana se zabezpečuje.

Af prý purkmistr, jenž místní poměry lépe zná, listinu tu sám sepíše a pak ku podpisu předloží. Následkem toho vydáno následujícího dne toto provolání:

»Ježto od král. pruské vlády správa království Českého byla převzata a úřadové, kteří odešli, vládou zemskou vyzváni byli, aby se navrátili a své práce úřadní zase konati začali, podána jest možnost, aby se stav pravidelný do země této zase přivedl. Vláda zemská jsouc ochotna, tržebnímu i živnostenskému obchodu popřáti všeliké zákonem dovolené ochrany, žádá sobě, aby překážky, pro které průmysl a obchod znova oživiti nemůže, co nejdříve byly odstraněny. Z té příčiny vyzývají se všechny ústavy peněžní i úvěrní, i všichni úřadníci závodů průmyslových, kteří se z města vzdálili, aby se ihned do něho zase navrátili, aby jak ve vlastním prospěchu, tak i v prospěchu průmyslu, kterýž jest na mizině, mohli zase pracovati. Poněvadž bezpečnost osoby i majetnosti výslovně se pojišťuje, nadějeme se, že ústavy, jichž se dotýče, podle tohoto vyzvání zajisté se zachovají, vědouce, že na nich samých nejvíce záleží, má-li se platně k tomu přispěti, aby se veřejné důvěry zase nabylo a rány, které nynější okolnosti obchodu již zasadily, aby skutečně se umírnily. Královská pruská vláda v království Českém. V zastoupení: Hrabě Schieben, von Lattre, Barretzki, rytmistr a pobočník. setník v generálním štábu. vojenský intendant«

Hlavní stráže v Praze, totiž tehdejší stráže před staroměstskou radnicí, před generalním velitelstvím na Malé Straně, před hradem Hradčanským, pak stráže u zbrojnice, u komisse monturní, u kasáren ve Slepé bráně atd. byly opět veskrze obsazeny ozbrojenými měšťany.

Dne 19. července skonfiskovali Prusové všechny erární zásoby v kasárnách ve Slepé bráně a na vyšehradské citadelle. O těchto, jakož i některých dříve již zabraných skladech dověděli prý se Prusové udavačstvím, na kteréž noviny tehda silně žalovaly.

Téhož dne hemžila se Praha zase pruskými uniformami všeho druhu. Šly tudy směrem k Vídni pluky Mülbova reservního sboru ze Saska. Generallieutenant Mülbe, dosud guvernér v Sasku, přijel ranním vlakem do Prahy a ubytoval se v paláci knížete Fürstenberga. Mimo řadovou pěchotu přišli také huláni, train s pontony, spížová kolonna o 200 vozích a velký transport dobytka.

Ježto se stále opakovaly případy samovolných rekvisic a tu i tam také případy samovolného ubytování v domech soukromých, pruští vojáci dále na ulicích chytali a zabírali koně a vozy, purkmistrovi pak znovu uloženo bylo, aby obec dodávala furáž pro všechno v okolních místech rozložené vojsko pruské, odebral se dr. Bělský k pruskému veliteli, aby si na tyto nepřístojnosti důrazně postěžoval. Teprv nyní dověděl se, že má Praha už zase nového velitele, že plukovník Genée město opustil a na jeho místo dosazen jest plukovník Wittenhorst-Sonnenfeld. Avšak tento nový velitel nebyl se ještě v úřad uvázal, a ježto generálního guvernéra Vogla z Falkensteina dosud v Praze nebylo, odkázán purkmistr na generallieutenanta Mülba. Tento vyslechl stížnosti, dal pánům Bělskému a Hulešovi za pravdu a slíbil, že dá věc vyšetřiti a vinníky potrestati.

Co pak se furáže týče, prohlásili pánové, kteří právě správu země v moci měli, že odevzdají obci zabavené erární zásoby rakouské, aby z nich potřebu okolních obcí hradila. General Mulbe slíbil, že požádá guvernéra Falkensteina, aby posádku pražskou zmenšil. Aby přepjatým požadavkům konečné přítrž byla učiněna ohlášeno pruskému městskému velitelství, že bude obec pražská nadále jenom tolik dodávati, seč síly její stačí, bude-li však více žádáno, že zastaví vůbec všechny dodávky. Však proto přece bylo obci ještě téhož dne uloženo rekvisic za 20.000 zlatých.

Ježto dovoz potravin z venkova stále jen malý byl, stoupala každým dnem drahota. Mírka bramborů stoupla na příklad ve třech dnech ze 24 na 40 krejcarů.

Když purkmistr dne 19. z radnice vystoupil, obklopilo ho několik set dělníků, žádajících za chléb a práci. Dr. Bělský slíbil, že dle možnosti pomoci jim zjedná.

Dne 20. července oznamovaly »Národní Listy« v denních zprávách: »Jelikož královský pruský auditoriát ustanovil, že české časopisy v Praze nebudou smět dále vycházeti, nebude-li pruskému velitelství jmenován osobně zodpovědný tlumočník, byl panem purkmistrem drem. Bělským pro toto místo navržen a (pruským velitelstvím) potvrzen spisovatel p. Jos. Barák, kterýž se v toto místo již uvázal.« — Josef Barák stal se takto pod titulem tlumočníka plnoprávným censorem všeho českého tisku a prokázal v této době činnosti časopisectvu a vůbec českému písemnictví v době pruské okupace služby velmi cenné a vzácné.

Jmenovaného dne ohlásil purkmistr generallieutenantovi Erichovi, že se čásť c. k. místodržitelství do Prahy vrátí, aby dodávky pro král. vojsko pruské řídilo, což guvernér s velikým uspokojením na vědomí vzal a ihned také pro vracející se c. k. úřadníky potřebné průvodní listy vyhotovil.

Dne 22. července uveřejnil Jan Neruda pro osvěžení čtenářstva ve feuilletonu »Národních Listů« črtu, kteráž tlumočíc náladu vzdělancův té doby zasluhuje, aby do zpráv tohoto oddílu byla pojata. Črta byla nadepsána »Zábřesky oddechu« a zněla takto:

»Kdo by, chtěl říci z Pražanů, že žije nyní po celý asi měsíc klidně zde, nemusel by býti ani člověkem, nýbrž dlaždičkou, a ani ta nemůže něco podobného říci po dlouhou již dobu, neboť nikdy netisklo tolik kol, tolik kroků neumytou její hlavu jako nyní. Po našem mozku valí se události a myšlénky sem a valí se zase tam a nebylo dne, v němž by nebylo alespoň několik okamžiků horečného rozechvění. Ještě nikdy nekráčela historie tak rychlým krokem ku předu jako nyní, historie, učitelka lidstva, naučila se něčemu nyní od lidí a řídí se parou a mlunem. Rozpěněna, okřídlena valí se řeka událostí ku předu, její proud je let a každý příliš bystrý proud porve toho příliš mnoho se břehů i ze dna, než aby byl jasný a čistý, než abychom mohji do něho zříti jako do řeky nenáhle proudící. A k tomu zahnal nás proud dějin ještě také do chob.otku, kde se točíme jen jako by kolem vlastní své osy; jsme zde v Praze ve víru, točíme se vždy několik dní na jednom místě, až závrať z toho, až hlava bolí. Ben Akiba neměl pravdu, že »vše zde bylo jednou již«, a také ten druhý filosof neměl pravdu, který dí: »Nač na časy sobě stěžovat, jak sobě je kdo udělá, tak je má!« Takový filosof myslí skutečně, že něco řek', historie se mu ale vysměje. My bychom sobě věru byli ty časy učinili jinak, my bychom sotva byli buntovní válku svedli — či že bychom byli věru trochu také sami vinni? O torrt nyní trudno rozumovati.

Potřebujeme trochu ticha, trochu oddechu. Třeba bychom se ani nesměli vyšinouti zcela z hluku nás zevšad obklopujícího, nu vždyť i »v práci nepřetržené lze trochu si odpočinouti!«

Řiďme kroky místo přeživou nyní ulici Ostruhovou dolů — výše na Hradčany a již přicházíme k ostrovu lidu. Před hradem ovšem strmí tu děla a rozkládá se obraz, jakého od r. 1848. nebylo; ale ta děla zadívala se na panorama, jemuž ve světě není rovno, a jsou něma obdivem, »Berlín je sice větší, třikrát větší než Praha, není ale ani z polovice tak krásný!« praví pruský dělostřelec o dělo se opírající; udeřil při tom o svého mosazného svěřence a kov zamručel hluboce jako v spokojeném souhlasu.

Hluk města zaléhá sem jen ze vzdálí a vše zde nahoře má ráz nezrušitelného klidu! Stráže ve hradu stojící chovají se tiše a vejdeme-li do dvorů hradních, je tu tentýž poetický mír jako jindy, a dlouhé řády prázdných oken hledí i nyní chladné a lhostejně na osamělého chodce. Avšak zde ještě přece nelze se vyšinouti zcela z myšlének dřívějších. Abys byl zcela tichým, nesmíš vůbec mysliti, musíš jenom sníti. Noha pošinuje se mimovolně dál, stojíme již na ohrazeném prostranství před velebným chrámem. Zde jest vše zcela tak, jak bylo kdy dříve. Z kulaté kapličky uprostřed »hřbitova« kmitají se mhouravá světélka, s věže padají zvukové známky času, před kostelními dveřmi choulí se chudičké babičky, trpělivé jak ten ovetšelý kámen vedle, čekající mlčky, až je ovlhne milosť. Květno- nedělní kazatelna je jak ten oltář vedle a jak ty polospláknuté fresky nahoře, vše vyvětralé, chudé, sestárlé; jsme skoro povděčni, že není změny, že je nám tu náhle volno jako za dětských časů. Jen tam nahoře v těch gothických obloucích, v těch kamenných růžích a štíhlých jako lilie prutech bělá se čerstvý pískovec na znamení, že naše pieta zde potomkům zachovává poesii otcův. Je přece jen rozdíl mezi dřívějškem a nynějškem! Válka se rozzuřila po českých krajích, Praha obsazena cizím vojskem a za hradčanským domem, jenž válkami a bouřemi vnitřními tolik trpíval, pracují a tesají dělníci klidně v stavební své huti, jako by ani nebylo události ve světě, jež by mohla snad více zastaviti dílo humanity.

Vcházíme do vnitř. Jaký to osvěžující chlad, jak volně rozložený klid! Jakoby anděl míru ovanul tě náhle perutí svou! Střed kostela je sice temnější než jindy a zbedněné ve výši lešení šíří stín kryptový a nedovoluje myšlénce rozepnouti se bujně jako jindy, vždyť ale vítá tě každá postranní loď sama co velebný chrám. Palné červencové slunce odráží se malomocně o žulový chlad, polední zář láme se v drobném skle vysokých oken nebo rozpaluje pestré malby skelné a vrhá duhové pruhy na kostkovou dlažuu, na níž, ozve-li se vůbec krtík, ozývá se jen dušené a ostýchavě. Velebný dojem — zde věru jest místo odpočinku!

Svatováclavská kaple vítá leskem svých drahokamů, nevkročíme však do její jindy nám tak milé temnoty, jestiť nad černým klenutím jejím tmavější ještě kobka a v kobce té dřímala do nedávna posvátná koruna českých zemí; a koruna ta se uschovala mimo vlastní zemi svou, do níž patří jako patří šperk do vlasů nevěstiných. Přijdeme sem zase, jindy, později, až šperk zase bude na skvělém čele naší vlastí.

Před námi klečí v stolici cizí vojín. Modlí se z drobné knížečky, chvilkami spíná ruce, nejspíše žádá za šťastný návrat k svým. I sťastnému plavci je nejvolněji, když kotvy zůpouští v přístavě domácím! Snad že se v mysli dívá oknem v domácí svůj kruh —- —.

Jako jindy dřímá tu pomník vedle pomníku. Přísné tváře shlížejí s chladného mramoru, mdle leskne se kamenné brnění dávných bohatýrů i zbraň jejich, kteráž v obraně vlasti bývala nezlomna. Tváře i nápisy mluví charakterem, jehož již ani přečísti nedovedeme. Nad bílou hrobkou dávných českých králů volné se snáší hravý prach, tisíceré myšlénky — avšak vždyť my chceme býti zcela tiši a nesmíme tedy vůbec mysliti, smíme jenom sníti, a o snech vypravovati se nesluší, když jsou to sny, které může každý jiný také míti!

Žhavý proud myšlének je však již pouhou upomínkou dějinnou zase rozpoután, musíme nevolně opět dál, z dómu ven! Zde naproti smějí se na nás stavební krásy Vladislavského dvoru, tam němě, zasmušile hledí na nás svatojiřský chrám, krypta mrtvých, hrob živých. Rychlým krokem chvátáme kolem nádherného paláce pánův z Růže, kolem bídné chudé »zlaté« uličky Rudolfovy, míjíme vchody lobkovické k Bílé věži a k Daliborce, a jsme již zase na jiném prostranství před hradem. Zde netrčí žádné délo, ba ani človíčka zde mimo několik hrajících si dětí. Velké rozkošné zahrady, v nichž letní štěbetání ptáčat vábí oko tvé; panorama budovního démantu Slovanstva rozkládá se tu ještě rozkošněji: avšak zároveň zaléhá sem již bouřněji hluk řeky a velkoměstského života. A také v nás již probuzen ten dřívější proud myšlénkový, ten úpal přemocných, časových dojmů. Ouvoz kolem vinice Karla IV. jest jen krátký, sešli jsme již k Brusce a k vojenským zdejším budovám, v nichž plno života a ruchu. Jsme opět plně v pražské situaci, skoro že rádi unikáme poesii, ana skutečnost odmítá všechen sen, zamyká srdce a napíná myšlénku. Jsou doby, v nichž poesie nemá přístupu, a tu se choulí jako sensitivní květina při náhlém dotknutí a vyčkává klidu i jistoty úplné. Bude nám opět vítána, ano i potřebna! Nyní však i utíkáme před ní a místo hodin se u ní doprošovati — ubíráme jí sami každou minutu. My za to nemůžeme, že není oddechu!«

Dne 21. července vydalo pruské gubernium tuto vyhlášku:

»Uvádí se tímto v obecnou známost, že rekvisice, buďtež jakékoliv, v Praze i po celém království Českém od nynějška jenom s povolením podepsané zemské vlády ukládány býti smějí. Pročež musí každá rekvisice býti vládě zemské oznámena, kteráž řádnou cestou zařídí, čehož dle okolností zapotřebí uzná. Každé provinění proti tomuto nařízení trestáno bude dle zákonů vojenských. V Praze, dne 21. července 1866. Král. pruská vláda zemská království Českého. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

Městská zaopatřovací komise nebyla už v tu dobu, přes všechno napjetí sil, s to vyhovovati stále rostoucím a vždy rozmanitějším požadavkům pruským. Obrácen tedy zřetel na obchodní a živnostenskou komoru pražskou, kteráž dosud válečnými břemeny nejméně byla dotknuta, a tato se skutečně také uvolila, že bude městské zaopatřovací komisi při shánění pruských rekvisic všemožně nápomocna.

Téhož dne přinesly pražské listy zprávu, že na rozkaz místodržitele, hraběte Lažanského, plzeňský purkmistr vydal provolání, žádající, aby všichni c. k. úřadníci, kteří z měst pruským vojskem obsazených se rozprchli, nyní u c. k. místodržitelskéko předsednictví v Plzni se ohlásili, aby známo učiněno bylo, kde se zdržují. To bylo předehrou k rozkazu, aby se všichni úřadníci na svá místa vrátili.

Dne 22. července zaslala zemská vláda pruská »Národním Listům« rozkaz, aby od nynějška denně předkládaly s povinným výtiskem českým zároveň i německý překlad celého čísla. Následkem tohoto rozkazu, jehož dodržení naprosto nemožno bylo, jevilo se další vycházení »Národních Listů« vážné ohroženým a časopis ten byl by se musil neodvratně sám zastaviti, kdyby byla zemská vláda pruská na své vůli setrvala. Avšak ona dala se poučiti a spokojila se překlady jenom úvodních článků.

Dne 23. července oznámil purkmistr dr. Bělský obyvatelstvu měst pražských provedenou organisaci obecní policie touto vyhláškou:

»Ježto nová obecní stráž tak dalece zřízena jest, že denní i noční hlídky v příčině bezpečnosti osob i majetku konati bude, očekávám od obyvatelstva pražského, kteréž v této pohnuté době svůj cit pro právo, jakož i šetrnost k pořádku zákonnému v hojné míře osvědčilo, že tuto stráž obecní v namahavé službě její i dále bude podporovati a v čas potřeby též pomocí svou jí přispěje.«

Zároveň ohlásil purkmistr nárožním plakátem:

»Jakož královská pruská vláda zemská rozkázala, mají všechny hospody v Praze o 10. hod. večer býti zavřeny. Což tímto se vůbec oznamuje.«

Rozkaz tento se sice obecně četl, ale nikde ho nedbali.

Pruská vláda království Českého vydala téhož dne tyto dvě vyhlášky:

1. Dává se tímto vůbec věděti, že podepsaná vláda zemská toho sobě žádá, aby ku prospěchu a pro větší oživení obchodu pošty zase pravidelné jezdily i clo se odvádělo, pokud toliko řádní úřadové k tomuto podají potřebné bezpečenství. Pokud místodržitelství neb jeho zástupce se nevrátí, náležité bezpečenství pojistiti se nemůže. Lepší blahobyt zemský záleží nyní především na tom, aby řádní úřadové království Českého zase v působení své vstoupili. V Praze, dne 22. července 1866. Král. pruská nejvyšší vláda zemská v Čechách. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

2. »Poněvadž již několikráte se přihodilo, že důstojníci a vojenští úřadníci o své újmě se vkládali ve vozbu po železnici, a osoby i při zastávkách i při vlacích ustanovené nutili, aby vlak s někým neb s něčím jel, což při veliké důležitosti toho, aby vozba po železnici pořádně se dála, dokonce trpěti se nemůže, a z té příčiny vidí se mi zapotřebí, všem takovým osobám, které se službou při železnici ničeho činiti nemají, co nejpřísněji zakázati, aby ve vozbu po železnici nikterak se nevměšovaly. Kdo by se přes tento zákaz čeho takového dopustil, byl by soudem vojenským potrestán. Všeliké žádosti, ježto se týkají vozby po železnici, podávati se mají královskému linijnímu komisařství v Praze, v paláci Nosticově. Král. pruská nejvyšší vláda zemská v Čechách. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

Dne 23. července přibyl z Plzně do Prahy c. k. dvorní rada Henniger, kterýž se do 10. července s gremiem českého místodržitelství zdržoval v Budějovicích, jakožto zástupce místodržitelství se zvláštním plnomocenstvím od hraběte Lažanského. Soudilo se obecně, že jeho příchodem obnovena bude administrativní činnost c. k. místodržitelství, což také pruská zemská vláda očekávala. Ale pan dvorní rada, byv představen generalovi Erichovi prohlásil, že jest toliko zmocněn působiti ku spravedlivějšímu rozdělení kontribucí v krajích od pruského vojska obsazených, krajů neobsazených že se jeho plná moc netýká. Na to odpověděl generalmajor, že považuje celé Čechy za obsazeny a že za takových okolností páně radovy pomoci nepotřebuje, ježto prý si Prusové v krajinách obsazených pomoci zjednají sami. Proti tomu namítl dvorní rada Henniger, že přece kraje: plzeňský, budějovický atd. obsazeny nejsou. »Když vám na tom záleží, mohu se i těchto krajů pomocí několika vojáků zmocniti«, odpověděl generál, a vskutku byl také vydán rozkaz, aby oddíl pruského vojska — 3000 mužů — vtrhl do Plzně. Místodržitelství uchýlilo se do Klatov a později zase do Budějovic.

Dne 26. července vypravila se do Vídně deputace obce pražské (pp. dr. Brauner a Baccher), aby na rozhodujících místech projevila žádost za rozšíření působnosti českého místodržitelství na celou zem (a ne jenom na kraje neobsazené pruským vojskem), aby se rekvisice pruské mohly spravedlivě rozvrhovati na celé Čechy a ne pouze na Prahu, kteráž by takového břemene dlouho již snášeti nemohla. Deputace byla dne 28. od státního ministra hraběte Richarda Belcrediho přijata v audienci, o jejímž výsledku do Prahy zaslala tuto zprávu:

»Uzavřené příměří a bezpečná naděje v mír změnily poněkud předmět, pro kterýž byla deputace vypravena. Státní ministr slíbil, že žádostem deputace bude vyhověno.

Dne 2. srpna zahájí úřady správní jakož i úvěrní a peněžní ústavy opět svou činnost. Stravování pruských posádek bude určitě vyměřeno. Všeliké mimořádné rekvisice budou zamezeny. Stát převezme veškery dodávky pro vojsko pruské. Obci pražské dána bude náhrada za vše, co dosud vydala za vojsko pruské.«

Dne 28. července vydala pruská zemská vláda vyhlášku, ve kteréž známo činila, že byl ustanoven za komisaře civilní správy v Čechách zemský rada Steinmann, a že tento také již úřadní činnost zahájil. Úřadové a obyvatelstvo království českého vyzváni touto vyhláškou, »aby své návrhy k zemské vládě, pokud se netýkají pouze vojenských opatření, na příště předkládali jmenovanému civilnímu komisaři.« Úřadům pak zvlášť připomenuto, aby jeho rekvisic a nařízení bez odporu byli poslušní.

Téhož dne večer vydáno toto prohlášení:

»Dnes ráno učinil velitel pevnosti Terezínské výpad a přerušil železniční spojení mezi Kralupy a Turnovem. Po tomto trapném porušení klidu zbraní zakročí se proti němu patřičným spůsobem. V Praze na Hradčanech, dne 28. července 1860. Král. pruská vláda zemská král. českého. V zastoupení: Erich, general-lieutenant.«

O výpadu tom z Terezína přinesly »Národní Listy« tuto vlastní zprávu:

»Od 24. června neviděl Mělník žádného rakouského vojáka a v nynějších okolnostech byl by se spíše nadál pruské posádky než příchodu vojska rakouského. Proto také bylo prvním domněním obyvatelstva mělnického, když včera po půl noci na náměstí se objevilo vojsko, že jsou to Prusové. — Ale domnělí Prusové brzy poznáni byli jakožto rakouští husaři a čtvrtý prapor pluku Benedekova, za nimiž přijela tři děla s patřičnými povozy. Z vypravování důstojníků dověděli jsme se, že v pátek až do 12. h. polední čekal velitel pevnosti na depeše z Vídně, zdali klid zbraní jest prodloužen; když pak depeše žádná nepřišla, dán rozkaz k výpadu. O 2. hodině odpolední vytáhlo asi 1200 mužů z pevnosti a táhlo na Stětí a na Mělník k dráze turnovsko-kralupské. Cílem výpadu bylo porouchati dráhu a rozbořiti železniční most přes Labe. A skutečně docíleno sboření jednoho pilíře mostu u Neratovic a vytrhání kolejí od mostu až za klomínské nádraží.

Vojsko jsouc dlouhým pochodem nad míru unaveno, odpočinulo si v Mělníce a občerstvilo se. Asi o 2. hod. po půl noci vytáhlo dále. Děla postavena byla na vrchu v Zábořských vinicích, aby opanovala silnici Pražsko-Mělnickou. Husaři, pěchota a pionéři ubírali se dále, rozdělivše se již na Mělníce na několik oddílů. V Byšicích dorazili nejdříve na místo. Obklopili městys a jmenovité zámek knížete Jiřího Lobkovice, v němž bylo několik Prusů s důstojníkem ubytováno. Na to vlámali se vojáci pluku Benedekova do zámku a zajali všechny tam ubytované Prusy, dva zastřelivše, dva poranivše. Tolikéž zajata byla posádka v červeném mlýně, v Třebošnicích, v Bíškovicích, na Klomínském nádraží a v blízké bažantnici. Ve mlýně však přihodilo se neštěstí. Mládek strachem vlezl do komína, byl však zpozorován vojskem a považován za Prusa; když na volání se neozval, střeleno do komínu a po třetí ráně spadl ubohý mládek na dvou místech těžce raněn dolů. S té strany od Byšic přivedeno asi 106 zajatých s 3 důstojníky ráno o půl osmé hod. na Mělník. Za dvě hodiny na to vrátilo se vojsko z výpravy za Štěpánským přívozeni a přivedeno zase 45 zajatých s 2 důstojníky. Mnoho-li padlo Prusů, není lze s jistotou udati. Mimo 2 zastřelené v Byšicích padli 2 v nádraží klomínském a u Libiše v lese jeden nebo dva. Celkem tedy 5—6 mrtvých a 4 ranění se strany pruské, se strany rakouské byli 3 ranění. Všichni ranění byli dopraveni do mělnické nemocnice, kdež ihned rány jejich byly pečlivě obvázány tamějšími lékaři. Dosud zemřeli z nich jeden vojín od pluku Benedekova a jeden Prus. Oba jsou pochováni na zdejším katolickém hřbitově. Obecenstvo osvědčilo při pohřbu obou upřímné účastenství. Pruští důstojnici nemálo se divili, že byli přepadeni, ježto prý dostali zprávu o prodlouženém klidu zbraní, o čemž však terezínská posádka nic nevěděla. Se zajatými zacházelo se velmi vlídně. Obyvatelé mělničtí na rychlo připravili oběd pro všechny rakouské i pruské vojíny; pivo a víno roznášeno po městě a rozdáváno po domech. Asi o 3. hod. odpolední odtáhlo vojsko k Terezínu a v Mělníku zůstali na památku tak bouřlivého dne ranění.«

Vrchní důstojníci pruští, kteří v Praze v hotelu »u černého koně« bydlili, mluvili při obědě, že bude za terezínský výpad Praze uložena válečná daň 2,000.000 zlatých. Městská rada zvěděvši o tom skrze obecního staršího, který při oné rozmluvě důstojníkův přítomen byl, vypravila ke generálu Erichovi v té příčině deputaci. Správce zemské vlády odpověděl deputaci, že se na uložení podobné daně nepomýšlí, že však intendance následkem poboření železničního mostu u Neratovic není s to armádu potřebnými potravinami zásobovati a tudíž nucena jest tuto starost obci pražské uložiti. Na námitky deputace, že obec již vyčerpána jest a pruskou armádu dále zásobovati nikterak nemůže, odkázal generál zástupce městské rady na armádního intendanta Barretzkého. Tento žádal vzhledem k přerušené dopravě na dráze turnovsko - kralupské, aby obec dodávala denně 10.000 ctů ovsa, 4000 centů mouky, 600 centů rýže, 150 centů kávy, 150 centů cukru a 10.000 pytlů. Když pak deputace co nejrozhodněji prohlásila, že obec žádným spusobem tomuto požadavku vyhověti nemůže a odhodlána jest svému osudu se oddati, žádal intendant zápůjčku 100.000 zl. a spokojil se posléze zápůjčkou 30.000 zlatých na úpis a závazek, že obnos ten do 14 dní bude navrácen.

Dne 29. července dostalo se obyvatelstvu hlavního města radostného překvapení. Na nároží nalepena totiž vyhláška tohoto znění:

»Dle zprávy, kteráž mne včera večer došla z hlavního stanu Jeho Veličenstva krále, byly v Mikulově stanovené předchozí podmínky míru Jeho Veličenstvem císařem rakouským schváleny. Dnem 2. srpna nastává čtyřnedělní příměří. V Praze na Hradčanech, 29. července 1866. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

Téhož dne prohlášen byl v Čechách ve všech od Prusů neobsazených krajích stav obležení.

Pruský vladař v král. Českém, generál Vogel z Falkensteina přijel v noci na den 31. července do Prahy a usídlil se královském hradě na Hradčanech. — Večer před tím přijel do Prahy pruský ministr války Roona ubytoval se na Hradčanech.

Dne 3. srpna odpoledne přijel do Prahy pruský král Vilém.

K příchodu jeho vyzdobena stkvěle uvítací síň v nádraží řásnými draperiemi, v jichž středu rozpínal mohutná křídla pruský orel; rovněž bylo sloupení v nádraží ověnčeno svitky bujné zeleni a vnitř i zevně nádraží jakož i s erární pekárny i prašné brány a s hostince »u modré hvězdy« vlály četné prapory černobílé. Krále očekávali veškeři hodnostářové král. pruské vlády zemské, kdežto obec pražská zastoupena byla purkmistrem panem drem. Bělským, O čtvrt na čtyři dorazil zvláštní vlak vezoucí královské hosty do nádraží. Po úřadním uvítání se strany pruských hodnostářů vojenských představil civilní komisař pruské vlády Steinman purkmistra pražského, kterýž krále pruského takto oslovil: »Mám za povinnost Vaše Veličenstvo v lůně města Prahy co nejuctivěji uvítati. Dovoluji si zároveň projeviti, kterak obyvatelstvo Pražské je šťastno domněním, že mír mezi Vaším Veličenstvem a naším nejmilostivějším císařem a pánem takřka za pojištěný považovati se může a že válečné svízele chýlí se ku konci.« — Na to odpověděl král pruský asi těmito slovy: »Lituji rovněž velice krutých strastí války, však já války nevyhledával. Prozřetelnost rozhodla ve prospěch můj. Očekávám nyní pevné, že po uzavření míru nastanou opět přátelské poměry mezi Pruskem a Rakouskem. Jak jsem právě zvěděl, přičinila se Praha, seč byla o zaopatření vojska mého, což mne těší a opravňuje k naději, že se tak díti bude i na dále.« —

Po té opustil král provázen korunním princem Bedřichem Vilémem a princem Karlem, dále generalem Moltkem a četným vyššim důstojnictvem uvítací síň, aby vsedl do dvorního pavozu. Jakmile se objevil před nádražím, provolalo mu zde množství čekajícího vojska pruského bouřlivé »Hoch!« — Král vsedl do kočáru s korunním princem a jel přímo k hostinci »u modré hvěždy«, kdež sestoupil. Cestou děkuje pozdravujícímu jej vojsku stále se usmíval Král byl oděn polním šatem vojenským tmavé barvy, hlavu jeho pokrývala prostá placatá čepice, již nosí vojsko pruské.

Král Vilém a ještě více hrabě Bismarck byli předmětem obecné zvědavosti. Každý chtěl seznati muže, jenž vydal heslo »Krví a železem« a na zemi českou uvalil tolikeré utrpení. Avšak pruský řídící ministr měl jiné starosti, než ukájeti zvědavost pražského lidu; mimo oběd u králova stolu konferoval stále s ministrem války a jednotlivými vojevůdci. Večer o 8. hodině jel na Hradčany ke generálnímu guvernérovi, ale vrátil se odtamtud brzy do hotelu. Následujícího dne o 7. hodině ranní král s korunním princem, Bismarckem, Moltkem a ostatní družinou za obvyklé parády odejel.

Příchodem krále Viléma přeložen hlavní stan pruské armády do Prahy. Vrchní velitelství převzal princ Bedřich Karel a řídil odtud dislokaci vojska a později jeho odchod. Princ bydlil se svým štábem z počátku v Clamově paláci, přesídlil se však později do Valdštýnského paláce a ještě později, když cholera vzmáhati se začala, do Kinského villy. Kancelářské místnosti vrchního velitelství druhé armády nalezaly se od počátku srpna y knížecím Colloredovském paláci na Starém městě.

Z rozhodnutí král. pruského velitelství zahájeno dnem 4. srpna opět po celé zemi pravidelné poštovní spojení vyjma na Budějovice, kdež správce českého místodržitelství se svým úřadem sídlil. Pošty dopravovaly už také listy s penězi, ovšem pod pruskou zárukou.

Pouliční život v Praze byl zase nad míru šumný. Hlavní město království českého podobalo se velikému otevřenému táboru. Vojska všeho druhu, zemská obrana, jízda, dělostřelectvo, polní pošta, zdravotní sbor a jiné přicházely a odcházely všemi směry a mezi nimi rachotily řady těžkých vozů s různými vojenskými potřebami v pytlích a bednách. Největší šum byl ve hlavních ulicích od státního nádraží ku řetězovému a kamennému mostu a na Malé Straně až k Radeckého náměstí. Odtud k Valdštýnskému náměstí, ke hlavnímu stanu prince Bedřicha Karla, bylo již klidněji. Náměstí samo bylo tiché, jako jindy, tak že se zvučně rozléhaly těžké kročeje obcházející stráže před princovým sídlem.

Na Marianských hradbách stálo deset parních pekáren; z jejich komínů valily se ustavičně oblaky dýmu, pekaři běhali sem tam nosíce dříví, horké pecny a různé potřeby pecnářské. Na rozích chlebového skladiště vlály černobílé prapory a u strážních budek stáli nepohnuté praští vojáci.

Císařské konírny v hradčanském zámku byly plny pruského kcňstva; s cimbuří hradu vlál nový na hromosvodu připevněný veliký černobílý prapor, jenž králi Vilémovi na počest byl vztyčen; na chodbách druhého poschodí běhali semo tamo adjutanti a ordonance, v nádvořích pak čekaly klidně řady fiakrů a drožek. Stráž na hradě obstarávalo pruské řadové vojsko. Z oken dívali se téměř všude pruští důstojníci různých druhů zbraní.

Na koňském trhu (nynějším Václavském náměstí) stály dlouhé řady povozů různého spůsobu, kterých bylo stále několik set pohromadě, mezi nimi kolonna se spíží, lehký polní lazaret, vozy markytánské a t. d. V dobách krmení poskytovalo toto náměstí obraz nad míru pestrý, ježto se koně u vozu krmily a napájely.

Že hostince, kavárny, německé divadlo a vůbec veřejné místnosti pruským vojskem stále se hemžily, nebylo by ani potřebí zvlášť teprve připomínati. Tolikéž rozumí se samo sebou, že se v těchto místnostech, zejména ve sprostších lokálech děly a opakovaly časté výtržnosti a rvačky.

Vůbec zavládl od počátku okupace v Praze život nejenom šumivý, nýbrž také lehkovážný, rozpustilý, nevázaný. V první době děly se prostopášnosti jenom skrytě, ale znenáhla stávalo se to hospodářství smělejším, bezohlednějším a vykvetlo posléze v čirou, veřejnou nestoudnost. Se všech stran a konců sjely se sem »dámy polosvěta«, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až do nejschátralejších fryn a hetér a plnily stále hlavní pražské ulice, náměstí a ostrovy. Obecní policie páčila počet jejich na dva tisíce, a mnoho-li jich zůstalo policii skryto! Nápadné obleky jejich hemžily se po všech promenádách a chodnících, pronikavá vůně ostrých parfumů plnila tu všude vzduch a rozpustilý smích jejich pronikal všelikým šumem. Důstojníci i prostí vojáci družili se k nim bez všelikého ostychu a promenujíce s nimi vedli si s nápadnou veselostí. »Dámy« pak byly tím smělejší, ježto je vojsko pruské před »mravokárnou« obecní policií bezohledně chránilo. Na hlavních ulicích, kde elegantnější svět a polosvět se stýkal, šetřeno přec aspoň jakýchsi forem a ohledů, ale jinde, kde prosté mužstvo se schátralými ženštinami se bavilo, bujela hnusná sprostota. Střediskem tohoto života byly ostrovy Žofinský a Střelecký, hlavně pak Žofín. Zde scházely se kokoty již z rána, zaujaly kde jaká sedadla a očekávaly příchodu pruských důstojníků. Celý den konala se tu přehlídka nebojovných amazon, večer pak prováděly se při skvělém osvětlení a hlučné hudbě orgie, jež vypisovati není dovoleno. Za takovýchto okolností rozumí se samo sebou, že mladé paní a dívky ze slušných rodin jinak, než v bezpečném průvodu na ulici odvážiti se nesměly a proto ponejvíce domácí vězení si ukládaly. Policie zakročovala, ale dlouho bez úspěchu. Několikráte schytala několik set hetér a vyváděla je z města; ale pruští vojáci obecní strážníky odehnali a zajaté Sabinky rozpustili. Velitelství pruské z počátku nic proti všemu nenamítalo a teprve, když se byly ve zdravotním stavu vojsko křiklavé účinky objevily, vydal guvernér rozkaz, že obecní vojsko nesmí policii při odvádění potulných děvčat překážeti.

Pruští důstojníci přijížděli na kolik mil z okolí do Prahy, aby se zde pobavili. Tehdejší pražské restaurace a vinárny při obchodech s delikatessami, které již vesměs zašly, a vůbec všechny restaurace vyššího druhu byly od rána do rána naplněny střídajícím se důstojnictvem, kteréž ve dne v noci při hořících svíčkách — k vůli zapalování doutníků — hodovalo, pilo a také zpívalo. Když bývalo panstvo v nejlepším, otevřelo okna a házelo ven na ulici drobné, stříbrné a měděné peníze, o kteréž se pak pouliční mládež na potěšení pánů důstojníků s velkým křikem tahala a rvala.

Stálý příliv pruského vojska měl za následek, Že se mužstvo i důstojnictvo vždy hojněji ubytovávati musilo v domech soukromých. Dne 9. srpna vydal generál Erich proklamaci, ve kteréž známo činil, že od nynějška vojenská správa všechno mužstvo sama stravuje a že tedy nikdo není povinen ubytovaným u něho vojákům něco podávati. Proto nařídil také, aby na ubytovacích lístcích vytištěna byla slova »bez stravování«. Avšak rozumí se samo sebou, že navzdor tomu vojáci, kde jen možná bylo, stravovati se dávali a že občanstvo, aby s nimi dobře vycházelo, ochotně jim, co mohlo dávalo.

Ohledně procházejícího vojska vydal guvernér generál Vogel z Falkensteina tuto vyhlášku:

»Často se ještě tu a tam přiházívá, že vojsko českou zemí táhnoucí nebo zde ubytované žádá stravování od svých ubytovatelů. Vidím tedy toho potřebu, abych uvedl u všeobecnou známost, že důstojníci nemohou vůbec v Čechách činiti nároku na stravování, že se musí uspokojiti povolenou jim náhradou peněžitou. Podle usnesení v Čechách učiněného není ani mužstvo oprávněno, aby žádalo stravování od svých ubytovatelů, naopak jest povinností jeho, aby bralo svou stravu z pruských skladů, které buď v místě samém anebo v okolí se nalézají. Výjimka od posledního toho pravidla připouští se pouze tehdá, když stravování ze skladů provésti se nedá; v případu takovém však musí na listu ubytovacím uvedena býti poznámka »se stravováním«. V Praze, dne 18. srpna 1866. Král. pruský generál pěchoty a vrchní guvernér pro král. České: Vogel z Falkensteina.«

Peněžní a úvěrní ústavy zahajovaly tou dobou jeden po druhém opět činnost svou a také c. k. úřady svolávajíce příslušníky své chystaly se k návratu do Prahy.

Koncem července propukla v Praze cholera a nabývala vždy větší prudkosti. Byla sem pruským vojskem zavlečena z krajin, kde bojiště se nalezala a kdež epidemie pruskému vojsku veliké ztráty působila. Tři pruští generálové, mezi nimi generál Mutius do polovice srpna cholerou zemřeli. Dne 16. srpna přibyly do Prahy oddíly 7. a 8. armádního sboru pruského a s nimi generallieutenant Herwarth z Bittenfeldu.

Téhož dne uviděla Praha neobyčejně skvělou kavalkádu. O polednách vjela totiž tehdejší Novou branou do města jezdecká brigáda pruského gardového armádního sboru v plné parádě a s hřímavou hudbou, majíc v čele svého velitele prince Augusta Wirtemberskcho. Brigádu tuto tvořily: garde du corps, jeden pluk gardových kyrysníků a 3. baterie gardového dělostřelectva.

Buď chtělo velitelství ukázati Praze toto brillantní, opravdu zářící jezdectvo pruské anebo gardové brigádě staroslavné hlavní město českého království, neboť kavalkáda vedena policejním strážníkem klusala zcela volným krokem od Nové brány přes Senovážné náměstí, Dlažební a Hybernskou ulicí, přes Příkopy, Ovocnou ulicí, Ferdinandskou třídou, po Nábřeží ke kamennému mostu, přes Křižovnické náměstí, Platnéřskou ulicí, přes náměstí Marianské a Leonhardské, přes Malé a Velké náměstí, Celetnou ulicí, přes Josefské náměstí a Poříčí do Karlina a Libně, kdež se brigáda ubytovala.

Dne 17. a 18. srpna oslaveny velkolepým, demonstrativnmí spůsobem narozeniny Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa, při čemž vojsko nahrazovaly ozbrojené sbory měšťanské a náčelníky úřadů generál Vogel z Falkensteina se svojí družinou. Generální guvernér království českého měl dne 18. po slavných bohoslužbách, v Týnském kostele vykonaných, před radnicí k důstojnictvu měšťanských sborů řeč, ve kteréž lichotivým spůsobem projevil plné svoje uznání za cenné služby, jež ozbrojené sbory veřejné bezpečnosti svým věrným a vytrvalým chováním prokázaly. Zároveň ozrtámil, že vydal rozkaz, aby na oslavu císařských narozenin sborům střelná zbraň nazpět byla vydána.

Další historie pruské okupace hlavního města nevykazuje žádných zajímavých ani důležitých událostí.

V noci ze dne 22. na den 23. srpna podepsána v hotelu »u modré hvězdy« rakousko-pruská smlouva o podmínkách míru a ujednán spůsob i postup odchodu pruského vojska z Čech a Moravy. Dne 18. září odešly z Prahy poslední oddíly pruského vojska. Okupace trvala 72 dní a stála obec pražskou na penězích 454.216 zlatých kromě škod na 17.313 zlatých odhadnutých a veřejných prací na ulevení bídy prováděných, jež 122.551 zlatých stály, ale za to Prahu značně povznesly.