Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky/VIII. Bitva u Králové Hradce

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky Servác Heller
VII. Před rozhodnutím	VIII. Bitva u Králové Hradce	IX. Ústup a útěk — Obrazy bídy

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Bitva u Králové Hradce
Autor:	Servác Heller
Zdroj:	HELLER, Servác, Válka z roku 1866 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Edvard Beaufort 1896. s. 187 – 240.
Licence:	PD old 70
Illustroval Hugo Schüllinger (1856 – 1919)
Související články ve Wikipedii: Prusko-rakouská válka, Bitva u Hradce Králové

Všechny tři pruské armády, jejichž strategická fronta se na počátku války prostírala velikým obloukem od Nisy až k Drážďanům, byly dne 1. července po sotva osmidenním boji od sebe již jenom tak vzdáleny, že celá jejich strategická fronta dva krátké denní pochody obnášela. Od Smidar, kdež bylo shromaždiště armády Labské, přes Hořice, kdež hlavní massa armády prince Bedřicha Karla stála, a přes Labe ke Chrustníkovu Hradišti není dále, než pět zeměpisných mil.

Ježto tím časem celá rakouská armáda ke Králové Hradci ustoupila, nebylo na pruské straně obavy, že by na některé křídlo této strategické fronty útok nějaký se podnikl a pruské armády byly s to při každé větší akci v popředí jejich fronty společně jednati. Velká výhoda centrálního postavení oproti rozděleným vojům nepřítele byla Benedekovi úplně vyrvána. Vojska stála proti sobě v uzavřených massách na přirozené operační čáře, a před frontou každého z nich prostírala se cesta k nepřátelskému hlavnímu městu. Úkolem bylo tu i tam, otevříti si tuto cestu rozbitím válečných sil, jež před ní stály, a pro obě strany nastával rozhodující zápas.

Válečná historie zná málo příkladů, kdež by se bylo tak rychle dospělo k nejbližšímu cíli novodobého válečnictví, k rozhodující bitvě mezi oběma hlavními silami, jako v tomto velikém zápase mezi Rakouskem a Pruskem.

Benedek pozbyl boji posledních dnů nejenom výhody svého strategického postavení, on šel do rozhodující bitvy s armádou valně seslabenou, s armádou, která již o taktické převaze svého odpůrce byla přesvědčena. Avšak dosud byla to armáda tak silná, že se jí možnost úspěchu nemohla upírati. Mnoho pluků, jež dosud v ohni byly a velmi statečně, ač nešťastně bojovaly, planulo touhou, aby utrpěné porážky odčinilo a Benedek mohl směle očekávati, že se vojsko toto do boje vrhne s neobyčejným ohněm. Benedekovo pak jméno nebylo ještě v očích armády pozbylo dřívějšího lesku. Poklesky dosavadního vedení války znalo jenom několik nejvyšších důstojníků. Vojsko bylo plno důvěry, že první bitva, jež osobním vedením vrchního velitele svedena bude, skvělým vítězstvím skončí. Převahu střelné zbraně pruské doufala rakouská armáda, že překoná svým četným a veskrze výtečným dělostřelectvem, kteréž dosud větších výsledků docilovalo, než artilerie pruská. Také nebyla ještě ochabla důvěra v rakouskou jízdu, ačkoli několik pluků dosud jenom nezdar vykazovalo; velké massy jízdy nebyly dosud do boje uvedeny i očekávalo se, že teprve ve hlavní bitvě síla a účinnost proslulé rakouské kavalerie se osvědčí.

Kromě toho spolehalo se na rakouské straně na výhodu obranného boje. Offensiva jest dle tvrzení stratégů a odvěké zkušenosti výhodou pro začátek války, ježto ducha armády povznáší a nepříteli spůsob boje předpisuje, avšak proto přece považuje se defensiva obecně za »silnější formu« boje. Benedek, jakožto obhájce, měl dosud výhodnější postavení, než Prusové. On volil si sám bojiště, on mohl beze škody a nebezpečí dle libosti dále ustoupit a on měl také dosti času, aby si bojiště připravil a zejmena pro obranu opevnil.

Benedek zvolil si bojiště tak, jako by byl za pravdepodobné, ne-li za jisté považoval, že mu nastane zápas jenom s princem Bedřichem Karlem a Herwarthem. On věděl sice, že armáda korunního prince již na Labi stanula a Labské armádě ruku podala, avšak on nevěřil, že by společně do jedni bitvy se spustily, dokud ještě mezi nimi řeka byla.

Na den 2. července, ke 12. hodině polední povolal si Benedek do hlavního stanu všechny sborové velitele a jim přidělené generály, všechny divisionáře od jízdy a náčelníky generálních štábů, jakož i velitele armádní dělostřelecké reservy a muničního parku armády.

Vzhledem k obtížnému postavení, ve kterémž se armáda nalezala, očekávali do hlavního stanu povolaní generálové od vrchního velitele důležitých sdělení ohledně dalších operací. Avšak Benedek mluvil s nimi jenom o věcech vnitřní služby; žádal především, aby se zachovávala kázeň a aby se oživila pokleslá důvěra vojska; dále pak připomínal nutnost, aby se nesváděly žádné zbytečné bitky, vyzýval podřízené sobě velitele, aby činili jenom jasné a přesné disposice a odporučoval horlivé provádění bezpečnostní služby daleko sahajícími obhlídkami. Tolikéž tázal se vrchní velitel přítomných, není-li v postaveních, jež dle předpisu zaujímají, nedostatek vody, tak že by snad tu a tam se odporučovala změna posice. Na tuto otázku dána všeobecně odpověď záporná.

Na konec projevil polní zbrojmistr úmysl, že dopřeje armádě v posicích, jež byla nyní zaujala, několik dní klidu. Generalmajor baron Edelsheim namítl na to, že »armáda očekávaného klidu sotva asi užije a že bude snad již dnes večer, aneb jistě zítra ráno napadena.« Ale této námitky si polní zbrojmistr hrubě nepovšiml a rozkázal opětně vysílání obhlídek do dálky co možná největší. Sboroví velitelové — praví zpráva rakouského generálního štábu — opustili hlavní stan, aniž zvěděli, zdali a jakým spůsobem se vrchní velitel ještě před Labem nepříteli k bitvě chce postavit.

Avšak Benedek se tím časem již rozhodl a telegrafoval o 3. a půl hodině odpolední Jeho Veličenstvu císaři: »Armáda zůstane zítra ve svém rozestavení u Králové Hradce; jednodenní odpočinek a hojné zásobení neminuly se s účinkem. Doufám, že nebude již potřebí dalšího ústupu.«

Pro případ nepřátelského útoku od severu obdržel již dne 1. července večer náčelník ženijního sboru rozkaz, aby mezi Nedělištěm a Lipou několik opevnení zřídil. Do rána dne 3. července bylo zřízeno mezi výšinami Chlumu a Neděliště 5 batterií a na jižni výšině u Lípy dvě batterie. Kromě toho byly les na východní straně Lípy zásekami a čtyři batterie mysliveckými zákopy na obranu opevněny. Ráno pak dne 3. července začala se opevňovat západní průčelí vesnice Lípy a západní kraj Chlumu, jakož i vesnice Dolní Přím a Probluz, jakož i západní a jižní okraj lesa u Břízy.

Bylo tedy učiněno lecos, z čehož souditi se dalo, že je vrchní velitel pro případ nouze odhodlán svésti bitvu na území před Labem. Avšak do pozdního večera dne 2. července neučiněna žádná disposice, kteráž by byla sborové velitele do vlastních záměrů polního zbrojmistra zasvětila a jim možnost poskytla, aby sami také pro případ bitvy potřebná opatření učinili.

Tomuto hlavnímu požadavku armády, kteráž aby vítěznému a nyní již shromážděnému nepříteli s úspěchem postaviti se mohla — nic již neměla zanedbat a žádné chyby se dopustit, ani co se týče volby postavení, ani co se týče směru útočného pohybu, bylo nedostatečným spůsobem vyhověno, i když už se všech stran docházející zprávy ani nejmenší pochybnosti nezůstavovaly, že nepřítel na příští den útok chystá.

Od 11. hodiny dopolední do večera docházely vrchního velitele z různých stran telegrafické i psané zprávy o povážlivých pohybech nepřátelského vojska. Jakkoli zprávy tyto neúplné byly — bylo z nich přece vidno aspoň, že nepřátelská přední vojska již u samého postavení císařské armády se nalézají a vrchní velitelství, chtčlo-li nepřátelského útoku vyčkati, mělo pomýšleti na disposice pro bitvu. Hned z prvního pohledu na rozestavení rakouských armád bylo vidno, jak nutně potřebí bylo bitevních disposici. Avšak teprv o 11. hodině noční byla ve hlavním stanu všeobecná bitevní disposice ustanovena a dne 3. července o 2. hodině ranní jízdnými kurýry zaslána všem sborovým velitelům, divisionářům jízdy, jakož armádní dělostřelecké reservě.

Vizme nyní povahu terrénu, na němž svedena byla jedna z nejvelikolepéjších a svými následky nejúčinnějších bitev, jež válečné dějiny znají.

Zvolíme-li za východiště a hledisko Hradec Králové, vidíme, kterak do Sadové vedoucí silnice ze zavodňovacího území kolem pevnosti zvolna vzhůru stoupá až k místu, kde cesta ve tři se rozvětvuje vysílajíc na levo okresní silnici na Břízu, na pravo pak takovoutéž silnici ke Světům. Zde zdvihá se na levo od hlavní (sadovské) silnice silný pás vyvýšeného terrénu, kterýž na sever a na západ až k údolí Bystřice sahá a svými vrcholy celý oblouk vyplňuje, jejž tento potok u Nechanic tvoří. Silnice od Břízy do Nechanic vedoucí jde přes tuto vyvýšeninu a dostupuje asi uprostřed mezi oběma těmito místy, u vesnic Probluze a Přimu své největší výše. Tyto výšiny, kteréž se svými vesnicemi a lesy v bitvě vynikající úkol měly, vynikají asi na 200 stop nad údolí Bystřice. Ony ovládají všechno širé okolí.

Prostřední, od Břízy do Sadové vedoucí silnice stoupá od bodu rozvětvení po vlnitých hrbolech přes východní pokračování oněch vyvýšenin. Asi na hodinu cesty před Sadovou vystupuje na pravé straně silnice přímo u ní osamělý, ostře ohraničený, lesem porostlý vrch, kterýž výšinu u Probluze ještě o 90 stop převyšuje. Jest to proslulý od té doby Chlum. Vesnice Chlum prostírá se na východním svahu tohoto vrchu, asi tisíc kroků od sadovské silnice.

Vlnitá vysočina, kteráž je společným základem obou u Probluze a Chlumu vzhůru strmících, na obou stranách silnice šikmo proti sobě stojících vrchů, sklání se od bodu, kde silnice Chlum minula, zvolna dolů k Sadové. Blíže Chlumu jde však silnice u vesnice Lípy ještě přes táhlý hřbet vrchu, kterýž je asi tak vysoký, jako vrchol u Probluze. Tento hřbet (u Lípy) stal se pro bitvu tím hlavně důležitým, že hřeben jeho toliko 3000 kroků od mostů (přes Bystřici) u Sadové a Dohalic vzdálen jest a tudíž při nosnosti těžkých děl výtečnou obrannou posici pro ony přechody tvořil. Svah výšiny od Lípy dolů k Bystřici je celkem holý a tudíž výtečným polem pro dělovou palbu. Jenom nedaleko jeho úpatí pokrývá jej na levé (jihozápadní) straně silnice neveliký, ostře ohraničený les Holá, kterýž potom, v zápase o výšinu velkou měl úlohu. Ve starších zprávách o Královéhradecké bitvě nazývá se tento les Sadovským čili Dohalickým. Na pravé straně silnice od Lípy k Sadové vine se dosti široká roklina, za níž půda zase ostře vzhůru stoupá a v lesnaté výšině u Máslověd asi 300 stop nad hladinou Bystřice dostupuje. Severovýchodním směrem od Máslovědské výšiny prostírá se táhlá výšina Hořiněvská, kteráž na pravo dosti příkře k Trotině spadá a jako mohutná bašta tu čásť fronty vyplňuje, kdež tato proudem živé vody není chráněna. Kdyby se této výšiny náležitě bylo využilo, byla by scházející překážka ve frontě hojně nahrazena bývala. Avšak to se nestalo, poněvadž Benedek do svých disposic nezahrnul ihned celé bojiště s krajní frontou od Nechanic podél Bystřice přes Sadovou až k výšině u Hořinévsi.

Dle bitevních disposic, jež velitelům sboru na úsvitě dne 3. července byly dodány, měly tři armádní sbory do první řady postoupiti a postavení zaujati:

Saský sbor na levém křídle na výšinách u Popovic a Třesovic, na severovýchodní straně od Nechanic na Bystřici. (Avšak ve skutečnosti zaujal saský sbor hlavní postavení, jak prospéšno bylo, na výšinách u Probluze k Přimu a posunul jenom asi jednu brigádu k Bystřici, zejmena k Nechanicům).

Gablenzův sbor (10.) v centru, mezi pravým křídlem saského sboru až k výšinám u Lípy; sbor arcivévody Arnošta (3) na pravém křídle, na výšinách u Lípy a Chlumu.

Reserva byla přidělena prvotně jenom levému křídlu, kteréž se obávati musilo bokového útoku generála Herwartha. K tomu zvolen sbor arcivévody Leopolda (8.) a předepsáno mu seřadění za armádním sborem saským.

»Neuvedená tuto vojska — pravil dále Benedekův rozkaz — nechť jsou, dokud útok na naše levé křídlo obmezen zůstane, jenom stále pohotově. Kdyby však nepřátelský útok větších rozměrů nabyl a také na náš střed aneb na pravé křídlo se rozšířil, nastoupí celá armáda do bitevních šiků.«

Zasáhnutí pruského korunního prince do bitvy nepovažoval tedy Benedek dosud za pravdě podobné; on opatřoval se jenom pro případ, že by útok širších rozměrů nabyl. Pro tento případ měl (4.) sbor Festetičův prodloužiti pravé křídlo třetího sboru a rozestaviti se na výšinách mezi Chlumem a Nedělištěm, druhý pak sbor měl zaujati postavení mezi Nedělištěm a Trotinou. To bylo značné, velmi daleké prodloužení pravého křídla a výšiny u Hořiněvsi a Máslověd zůstaly při celé disposici nepovšimnuty.

Považujeme-Ii vrchol Chlumu za střed Benedekova bitevního rozestavení, připadají na levé křídlo čtyři sbory (saský, 8., 10., a 3.), na pravé křídlo pak, kteréž tutéž prostorovou rozlohu má, jenom dva sbory, čtvrtý a druhý. Proti oněm čtyřem sborům levého křídla mohli Prusové do ohně vyvésti čtyři a půl sboru, proti oběma pak sborům pravého křídla čtyři armádní sbory. Již z toho je vidět, že Benedek na pruského korunního prince stále nepočítal a jenom na objevení se jednotlivých částí jeho armády se připravoval předpokládaje, že se tyto oddíly snadno odraziti dají. Avšak zcela zřejmým stalo se to hned na počátku bitvy, také když Benedek oba sbory pravého křídla až na jedinou brigádu k centru povolal a proti princi Bedřichu Karlovi postavil.

Své hlavní reseivě přikázal Benedek pro druhý všeobecný útok posici před Všestary a Rosnicí, tedy nedaleko bodu, kde sadovská silnice s nechanickou se křižuje. Reservu tuto tvořily (1.) sbor Clam Gallasův a (6.) sbor Rammingův, armádní dělostřelecká reserva a tři divise těžké jízdy. Dvě divise lehké jízdy přičteny v disposici také ke hlavní reservě, avšak byly napřed již odkázány na posice za křídly bitevní čáry, jedna ke Probluzi a druhá k Nedělišti.

Při této všeobecné disposici pomýšlel Benedek až nápadně na možnost, či lépe řečeno, na nutnost ústupu. »Kdyby armáda nucena byla ustoupiti,« — nařizoval vrchní velitel ku konci disposice — »povede se ústup po silnici přes Holice k Vysokému Mýtu, aniž by se vojsko doteklo pevnosti. Druhý a čtvrtý sbor nechť zřídí, jakmile rozkaz k ústupu dostanou, pontonové mosty přes Labe a sice: druhý sbor zřídí dva mosty mezi Lochenicemi a Předměřicemi a čtvrtý sbor také dva mosty u Plácky.«

Označená tuto čára ústupu nalezala se za pravým křídlem, z čehož zase vysvítá, že Benedek na pravé straně žádného valného útisku (od vojska pruského korunního prince) neočekával. Jinak byl by pro ústup také do kalkulace pojal silnice vedoucí na jih k Pardubicům. Velké dílo rakouského generálního štábu o válce z r. 1866. pronáší se takto o Benedekově všeobecné disposici ze dne 2. července:

»Tato disposice hověla zprvu málo okolnostem. Vydávati se v šanc rozsáhlému, obnímajícímu útoku silnějšího nepřítele, jest vůbec pochybenou taktikou. Správně vedené armády vymykají se těžkostem takovéto situace buď tím, že rozlehlou nepřátelskou frontu v jejím středu napadnou a rozrazí — anebo, že rychlým bokovým manévrem z objetí se vymknou, na některé nepřátelské křídlo útočně udeří a odtud nepřítele rozbaliti se pokusí, anebo posléz tím, že na ústup se dají a ustupují, až se do lepšího strategického poměru dostanou.

Nebyla-li císařská armáda následkem dřívějších nehod s to, pokusiti se o proražení nepřátelské fronty, a nebylo-li také z jiné příčiny možno, přeložiti rychle vlastní armádu na některé nepřátelské křídlo, k př. v tomto případě na linii Nový Bydžov-Nechanice, aby odtud bez prodlení na pravé křídlo nepřítele útočně udeřila, a byla-li císařská armáda spíše na ústup odkázána, pak měla se vůbec raději odvésti za Labe.

Za Labem mezi Josefovem a Králové Hradcem, kryta oběma těmito pevnostmi, pak řekami Úpou a Orlicí, byla by armáda sice velmi silnou obranou posici nalezla, ale tato posice byla by právě svou silou nepřítele donutila, aby ji obešel, a nebyla by tudíž dobře volenou.

Skoro totéž platí o tak zvané posici u Nového Hradce mezi Labem, Orlicí a potokem Loučnou, ze kteréžto posice armáda také prostým manévrem vytlačena býti mohla.

Ale zcela jinak byly by se věci vytvořily u Pardubic. Tam nebyla by se císařská armáda nalezala v nebezpečí, že bude obklíčena, nýbrž byla by měla možnost, v říčním úhlu, jejž tam Labe tvoří ostrým obratem na západ, zápasiti výhodně s nepřítelem při jeho přechodu přes Labe, kterýž by se byl státi musil asi v krajině mezi Přeloučí a Labskou Týnící. V této krajině nalezala se také skladiště pro zásobování armády. Pro případ pak dalšího ústupu byla by měla armáda volbu ustoupiti buď k Vídni nebo k Olomouci. Krajina u Pardubic byla také územím, přes kteréž nepřátelská armáda postupovati musila, dílem aby silné posice na hořejším Labi obešla, dílem aby se dostala na nejkratší cestu k Vídni, do boku a týlu císařské armády.

Pardubice byly tedy bodem, ku kterémuž císařská armáda ustoupiti měla, aby se pro hlavní bitvu uvedla do poměru co možná výhodného.

Jak z uvedeného dříve telegramu na Jeho Veličenstvo císaře vidno, měl také Benedek plán odvésti armádu nazpět za Pardubice. Avšak on upustil zase brzy od něho a usnesl se, bude-li potřebí, že svede bitvu na území před Labem, mezi touto řekou a potokem Bystřicí, á cheval (kolmo) k silnici jičínsko-kralovéhradecké. Tím pak zůstavena armáda v nebezpečném postavení, že bude musit vésti na tři strany boj obranný.«

Generální štáb uznává — rovněž jako pruští strategové — že Benedeka k tomuto rozhodnutí přiměla takticky výhodná povaha terrénu, jehož vody, vrchy a lesy hojnost výtečných obranných posic poskytovaly, tak že při správném obsazení této krajiny zápas císařské armády nikterak nebyl beznadějným.

»Avšak« — praví dále dílo generálního štábu — »armáda nebyla rozložena a rozestavena tak, aby měla dobrá zápasiště a dosti volnosti ku svým pohybům. Disposice polního zbrojmistra zanedbala úplně důležitý bod u Nechanic, tolikéž ještě důležitější vstup k posici u Hořiněvsi, vzdala se všeliké tuhé obrany hlubokých punktů na celé čáře a shrnula armádu na nepoměrně malý prostor při silnici v pravouhelném na západ a na sever obráceném háku, na nejvnitřnější skupině výšin, tak že armáda již nejnepatrnějším úspěchem, jehož nepřítel na kterémkoli punktu své bitevní čáry docílil, ve všech částech svých co nejnebezpečněji dotknuta býti musila a pro případ nutného ústupu za nejtěžších okolností druhého břehu Labe dosíci mohla.

Slovem: armáda měla dle (Benedekovy) disposice zaujati postavení, kteréž jí vlastně jenom po vykonaném ústupu z bitvy poskytnouti s to bylo poslední obrannou posici. Disposice určila sice sborům linie, kteréž se obsaditi měly, avšak nedávala jim ani nejmenšího pokynu o cílech, ku kterýmž se prodlením bitvy pracovati mělo, z čehož pak vznikly nepřístojnosti všelikého druhu. Nemohlo se tudíž ani jinak státi, než že se bez potřeby opustila místa, kterýchž se co nejhouževnatěji měla hájiti a že na jiná místa zase s velkým napjetím sil se útočilo, ač toho nebylo potřebí. Nevčasné, anebo vůbec falešné užívání sil bylo toho následkem, jejž cítiti bylo zrovna v nejdůležitějších okamžicích bitvy. Nedostatečná tedy v každém ohledu disposice byla sama hlavní příčinou smutného pro císařské zbraně výsledku bitvy.«

Pruský král, kterýž dne 2. července do Jičína přibyl, hodlal hlavní síle svojí armády dne 3. a snad i 4. července dopřáti žádoucího odpočinku. Princ Bedřich Karel zavítal krátce po králi Vilémovi do Jičína, aby si vyžádal dalších rozkazů. Zahájena tedy vážná porada.

Pruská armáda neměla již s nepřítelem přímého styku; soudilo se, že Benedek s hlavní silou svého vojska již na levém břehu Labe se nalézá a na pravém že již jenom slabé oddíly táboří. Aby se v této otázce více světla získalo, usneseno, že se na zejtří, na den 3. července provedou velké obhlídky; první armáda že bude reko- gnoskovat na pravém břehu Labe směrem ke Králové Hradci, druhá pak na levém břehu směrem k Josefovu. V tomto smyslu vydány také a rozeslány odpoledne rozkazy. Princ Bedřich Karel opustil mezt 3. a 4. hodinou odpolední Jičín a spěchal nazpět do Kamenice, kamž byl již svůj hlavní stan posunul. Sotva že do Kamenice dorazily přinesl mu důstojník generálního štábu, kterýž byl s malým oddílem jízdy mezi dnem na silnici k Sadové obhlídku vykonal, zprávu, že jsou na Bystřici shromážděny značné nepřátelské síly. Zvěsť tato došla potvrzení ještě jinými raporty, zejména obšírnou zprávou, již podal vůdce předního voje divise Franseckého, který až k Cerekvici byl posunut. Zpráva tato ujišťovala co nejurčitěji, že se před samou hlídkou tohoto předního voje veliký nepřátelský tábor nalézá. Ba zajatci jacísi vypověděli prý vůdci řečeného předního voje, že se celá rakouská armáda soustřeďuje mezi Labem, Bystřicí a Králové Hradcem. Tyto zprávy přiměly prince Bedřicha Karla a náčelníka jeho generálního štábu k rozhodnutím, kteráž se jim v pruských válečných análech právem přičítají za velikou zásluhu. Kroky, jež princ Bedřich Karel na ony zprávy učinil, svědčí, že měl princ správné a vyšší ponětí o povinnostech i právech generála, jemuž bylo na samostatném místě komando svěřeno. Dle rozkazů, jež byl v Jičíně obdržel, nemusil učiniti nic, než vzíti na vědomí, že zařízené obhlídky vykonány byly; avšak princ seznal, že se změnou hlavní disposice většího výsledku docíliti může, ba že se snad odklidí i možnost nezdaru. Na vlastní zodpovědnost rozhodl se tedy princ, že příštího dne celou svojí armádou na nepřítele udeří. I nařídil bez prodlení svým vlastním divisím, aby do vhodných posic na Bystřici postoupily; kromě toho pak zaslal generálu Herwarthovi, kterýž na jeho povel odkázán byl, pokynutí, aby se třemi divisemi Labské armády co nejdříve odrazil k Nechanicům, tedy směrem ke Králové Hradci. To oboje učinil princ na vlastní zodpovědnost. Avšak on učinil ještě více. Pojímaje situaci v celém objemu postaral se také, aby druhá armáda v jeho smyslu do akce zasáhla. Za tím účelem zaslal korunnímu princi tento pro válečnou historii památný list:

»V Kamenici, 2. července večer. Od Jeho Veličenstva krále zvěděl jsem, že Vaše královská výsost obdržela rozkaz provésti obhlídku směrem k Oupě a Metuji. Ježto však z vykonané dnes na naší straně obhlídky a ze zpráv předními strážemi podaných na jevo vyšlo, že u Sadové a Lípy, na silnici z Hořic ku Králové Hradci velmi značné nepřátelské síly shromážděny jsou a přední voj svůj k Dubu posunuly, — chci zítra dne 3. července na nepřítele udeřiti a jej dle daného mi příkazu na Labe zatlačiti.

Ježto však také od Josefova silnější nepřátelské massy na pravý břeh Labe přešly, vidím v tom jenom úmysl, aby síly tyto proti mému levém křídlu operovaly pro případ, že bych postoupil na Králové Hradec.

Takováto diverse donutila by mne, abych síly své rozdělil, čímž bych tedy žádoucího cíle: zničiti nepřátelské sbory, úplně nedosáhl.

Prosím tedy Vaši královskou vysost, aby zejtra, dne 3. července, s gardovým sborem aneb větší ještě silou na zabezpečení mého levého křídla postoupiti ráčila přes Králové Dvůr na pravém břehu Labe. K žádosti této jsem nucen tím více, ježto na včasný příchod sboru Boninova, pro jeho velkou vzdálenost, spoléhati nemohu a jinak předpokládám, že Vaše královská výsost při zítřejší obhlídce, již tam vykonati dá, na žádné velké nepřátelské síly nenarazí.

Dodávám ještě, že bude moje levé křídlo státi u Velké Jeřice a Cerekvice.

Bedřich, Karel.«

Svého náčelníka generálního štábu, generallieutenanta Voigts-Rhetze, vyslal na to princ do Jičína, do hlavního stanu králova, aby tam o stavu věcí zprávu podal a pro zařízená opatření nejvyšší schválení vyprosil. Voigts-Rhetz přijel o 11. hodině večer do Jičína a byl záhy od krále přijat. Sestoupila se válečná rada, ve kteréž Moltke, přisvědčiv vývodům generala Voigts-Rhetze, pro neprodlené svedení bitvy se prohlásil a od krále svolení k tomu vymohl.

Válečná rada, kteráž se o půl noci kolem stařičkého krále shromáždila, nabyla světodějného významu. Na usneseních, jež ona učiní, závisel osud Pruska a jeho koruny, záviselo příští uspořádání Německa, ba snad i rozhodnutí o válce a míru na dlouhou dobu pro celou Evropu. Kdyby se byla válečná rada ve svých výpočtech zmýlila, kdyby byla učinila mylné disposice, kdyby byla zdatnost několika denními pochody a boji unaveného vojska přecenila, jak veliké mohly z toho vzejíti následky! Žádné zodpovědné ministerstvo, žádné zastupitelstvo země, žádný vrtkavý projev veřejného mínění nepřejímá v takovýchto okamžicích ani čásť vyplývající obrovské zodpovědnosti. A ten, jenž slovem svým rozhodnouti měl, byl už sedmdesátiletý stařec! Na štěstí měl král Vilém dobrého stratéga po ruce, jemuž také plnou měrou důvěřoval. To usnadnilo mu rozhodnutí.

»Moltkův rozkaz« obsahující list na korunního prince, má sice datum »v Jičíně 2. července, večer o 11. hodině«, avšak pruské zprávy z té doby ujišťují souhlasně, že byl křídelní pobočník králův s ním do Králové Dvora odeslán teprve o 2. hodině s půlnoci. Z toho by asi plynulo, že Moltke, jakožto vlastní vrchní velitel, rozkazy pro korunního prince vyhotovil ihned, jakmile byl raport generála Voigts-Rheize vyslechl, a že byla půlnoční porada u krále už jenom formalní schůzí na vymožení králova souhlasu. Křídelní pobočník nevyčkal ani, až jezdecký oddíl, kterýž jej doprovoditi měl, koně si osedlá, a vydal se s jediným toliko koňákem na cestu čtyři míle dlouhou a nikoli docela bezpečnou. Druhý stejnopis Moltkova rozkazu vzal s sebou generál Voigts-Rhetz do Kamenice, aby jej odtud do Králové Dvora korunnímu princi odeslal. Oba stejnopisy došly správně na místo. Krom toho dostal křídelní pobočník zvláštní rozkaz pro 1. armádní sbor (Boninův), jehož přední stráže důstojník dle Moltkova výpočtu cestou musil minouti. Výsledek zamýšlené bitvy závisel na tom, zda-li korunní princ Moltkův rozkaz v čas dostane. A on jej v čas dostal.

Armáda prince Bedřicha Karla, kteráž tvořila střed celého pruského postupu, stála dne 2. července takto: čtvrtý armádní sbor tábořil u Hořic, třetí u Miletína, druhý sbor s reservní jízdou mezi Hořicemi a Kamenicí. Pro bitvu na den 3. července chystanou předepsána těmto sborům tato postavení:

V první linii budou armádní sbory 2. a 4. Druhý sbor rozestaví se na jižní straně silnice do Sadové vedoucí, nedaleko Milovice, a sice: třetí divise (Werderova) na levé straně a čtvrtá divise [Herwarthova]^[1] na pravé; čtvrtý armádní sbor s 8. divisí (Hornovou) u Milovic, se 7. pak divisí (Franseckého) dále odtud na levo, u Cerekvice, na severu od Benátek.

V reservě: 3. armádní sbor u Hořic, za ním pak resevní dělostřelectvo. Jezdecký sbor prince Albrechta na severu od Milovic. Po zaujatých posicích stály tedy oba v první řadě se nalézající sbory přímo proti Benedekově nejpřednější bitevní linii, již označují na mapě Mokrovousy a Benátky.

Armádu generála Herwartha, kteráž dne 2. července u Smidar stála, stihl dne 3. července již o 1. hodině s půlnoci rozkaz prince Bedřicha Karla, aby k Nechanicům postoupila. Ona měla tedy vpadnouti nepříteli do levého boku a týlu. Tento směr byl dobře volen jenom pro případ, že se princ Bedřich Karel na Bystřici trvale udrží. Kdyby, byl princ nazpět zatlačen býval, směrem severozápadním, byl by se Herwarth v této kritické chvíli nalezal velmi daleko od bojiště. Vojevůdce, kterýž by na svoje štěstí méně byl spoléhal, byl by asi Herwarthův sbor položil blíže k druhému armádnímu sboru, tedy asi k Milovicům nebo k Dubu. Avšak štěstí princovi přálo a takž osvědčila se i Herwarthovi daná direktiva výborně. Moltke očekával, jak vidno, z rozkazu korunnímu princi daného, že Benedek směrem na Sadovou útočně ku předu postoupí, a pro tento případ byla direktiva Herwarthovi daná (dle soudu samých pruských stratégů) příliš odvážnou; avšak místo Benedekovy offensivy vyvinul se pruský útok na celou velikou Benedekovu obrannou posici (o kteréž prý jičínská válečná rada ani tušení neměla) a pro tento, ovšem nepředvídaný případ, byl směr a cíl Herwarthovi vykázaný nad míru štastně zvolen. Náhodou!

Korunní princ dostal list prince Bedřicha Karla teprv o 2. hodině s půlnoci. Ihned vyhotoveny dle něho rozkazy pro druhou armádu; avšak než ještě odeslány byly, přijel křídelní pobočník králův s Moltkovým rozkazem, kterýž obhlídku na den 3. července nařízenou odvolával a místo ní neprodlený pochod všech sborů do zamýšlené bitvy nařizoval. Tento Moltkův (v Jičíně, 2. července večer o 11. hodině datovaný) list pravil úvodem: »Dle zpráv první armády došlých postoupil nepřítel silou tří sborů, které však ještě dále sesíliti se mohou až k segmentu Bystřice u Sadové a dlužno tam očekávati srážku s první armádou.«

Dále oznamoval list korunnímu princi, jaká postavení divisím prince Bedřicha Karla vykázána jsou, ale jinak zněl rozkaz povšechně jenom v ten smysl, »aby neprodleně učiněna byla potřebná opatření, aby všemi silami na podporu první armády postoupiti se mohlo proti pravému boku očekávaného nepřátelského útoku, na nějž žádoucno jest co nejdříve udeřiti.« Z tohoto listu vidí se rozdíl mezi spůsobem, jakýmž rozkazy vydávali Benedek a Moltke. V pruském hlavním stanu předpokládali srážku s postupující armádou Benedekovou a očekávali tudíž, že korunní princ do boje zasáhne spíše na pravém (západním), než na levém břehu Bystřice. Průběh bitvy ukázal pak, jaké neblahé následky by z toho byly mohly vzejíti, kdyby se byly korunnímu princi po Benedekovském spůsobu ruce svázaly vyznačením určitého bodu jakožto nezměnitelného cíle pochodu. Moltkův list došel korunního prince o 4. hodině ranní.

Tou dobou tábořila princova vojska takto:

První armádní sbor asi na míli cesty pod Králové Dvorem, u Horní Brusnice na Labi, maje přední voj posunutý míli cesty na. jih až skoro k Miletínu.

Gardový sbor tábořil s první divisí (Hillerovou) u Králové Dvora, druhou pak divisí (Plonského) půl míle cesty na zad u Kocbeře. Přední voj sboru byl posunut půl míle na jih na pravém břehu Labe.

Pátý sbor stál ještě u Chrustníkova Hradiště. Hartmannův jezdecký sbor u Vřešťova na Labi, třetinu míle nad Brusnicí.

Šťastná náhoda tomu chtěla, že korunní princ minulého dne svůj dříve daný rozkaz, aby 6. sbor vykonal obhlídku k Josefovu, v ten smysl změnil, aby se postupovalo na břehu pravém. Velitel 6. sboru general Mutius byl již od Hradiště odrazil, když disposice pro bitvu ze dne 3. července do stanu korunního prince došla, což mělo za příznivý následek, že jeho sbor, když změněný rozkaz došel, směr pochodu jenom nepatrně změniti potřeboval, aby v čas na bojiště se dostavil.

Korunní princ učinil na základě rozkazu, z hlavního stanu došlého, tyto disposice:

V první řadě nechť postupují tři sbory: na pravém křídle sbor Boninův (1.), v středu sbor gardový, na levém křídle sbor Mutiův (6.), a za těmi v jakési vzdálenosti, jakožto reserva, sbor Steinmetzův (5.), kterýž dosud nejvíce v bojích byl zaměstnán.

První a gardový sbor dostaly direktivu na Vřešťov. Osamělý strom na výšině u Hořiněvsi označen pro další pochod jakožto cíl cesty. Šestý sbor komandován na vesnici Velichovky mezi Labem a Trotinou. Pátý sbor měl následovat v mezeře (mezi sbory gardovým a šestým), Hartmannův pak sbor jezdecký s prvním sborem armádním.

Až k výšině Hořiněveské, jakožto k nejbližšímu bodu rakouského bitevního rozložení, měla nejblíže stojící vojska korunního prince průměrně 1 a půl míle cesty, nejvzdálenější pak druhá gardová divise celé 3 míle. Dvě míle jsou již dosti značným denním pochodem pro celou armádu, zejména musí-li se jít cestami deštěm rozmoklými aneb dokonce nejkratším směrem přes širá pole vysokým obilím. Nebylo tedy lze očekávat, že by korunní princ ještě dopoledne na bojiště dorazil; některé pak části jeho armády, kteréž teprv přes Labe přejíti musily, zejména 5. sbor a 2. gardová divise, mohly na místo dojíti teprv několik hodin po ostatních.

Do poledne mohlo na místo doraziti sotva více, než sbor gardový a přední voje sborů ostatních; na 1. a 5. sbor nebylo před odpůldnem žádného spolehnutí. Avšak do 12 hodin v poledne mohl se pruský střed, ať už sám útočil anebo útočně napaden byl, dostati do situace velmi kritické.

Armáda prince Bedřicha Karla ocítila se skutečně také, když záhy z rána samotna na rakouskou posici útočně postupovala, v nebezpečí, že docela se ubije, a sbory korunního prince přišly následkem velkých vzdáleností, jež uraziti musily na špatných, rozmočených cestách, tak osaměle a částečně i tak pozdě k bitevní čáře, že jenom příhody všeho druhu, na něž dříve nebylo pomyšleni, pruské armádě mimo nadání dopomohly k velikému vítězství.

Boj na Bystřici

(Od 7 a půl hod. ranní do 2. hod. odpolední.)

Za prudkého deště rozbřeskl se den 3. července. Prodlením dopoledne déšť sice ochabl, avšak i když nepršelo, pokrývala zemi dosti hustá, všeliký rozhled do dálky mařicí mlha. V pruské armádě považovali to za dobré znamení vzpomínajíce, že generál Bliicher v den bitvy u Waterloo déšť uvítal slovy:

»Náš spojenec od Kotzbachu!« Teprv k večeru, když už bylo po bitvě, oblaka se roztrhala.

Pruské vojsko za tmy a největšího lijáku postupovalo. Nikdo nepochyboval, že se strhne toho dne boj krvavý, ale nikdo netušil, do jakého boje kráčí. Bylo stejně odůvodněno soudit, že svede Benedek jenom bitku předních vojů, aby si zabezpečil odchod za Labe, jako že dojde na řádnou bitvu. Že to svedena bude bitva rozhodující, bitva v celé válce poslední, nepředvídal určitě ani sám Moltke, jakož se vidí z listu jeho korunnímu princi zaslaného. Avšak že by to rozhodující bitva býti mohla, on zajisté uznával, jakož vidno jest z celé osnovy jeho plánu.

Již o 4. hodině ranní byly divise prince Bedřicha Karla na vykázaných sobě stanovištích: divise generála Franseckého u Cerekvic, divise Hornova u Milovic, divise Herwarthova u Bříšťan, divise Werderova u Pšanek, divise Mansteinova a Tumplingova u Hořic.

O 6. hodině obdržel princ Bedřich Karel zprávu, že Labská armáda s 36 prapory mezi 7. a 9. hodinou k Nechanicům dorazí. Na to nařídil princ, aby střed jeho vojska od Milovic na Bystřici postoupil.

V první řadě postupující vojska 1. armády měla se k boji sformovati za výšinami u Dubu, Mžan a Suché, naproti vesnicím Mokrovousům, Dohaličkám, Dohalicím a Sadové. Tyto výšiny spadají u Dubu mírné k Sadové, dosti blízko u potoka; v postupné čáře 2. sboru, mezi Mžany a Suchou, ustupují však nazpět, tak že pata jejich sklonu od potoka na 2 — 3000 kroků je vzdálena, kdežto mírné a nízké výšiny na protější straně po celé čáře až k samému téměř potoku sahají.

Zvolna a namáhavě vystupovaly do široké fronty rozvinuté kolonny prince Bedřicha Karla na plochou výšinu, na níž se prostírá vesnice Dub. A s velikými obtížemi následovalo za nimi dělostřelectvo po měkké, mazlavé půdě, do níž se mocně zatížená' kola hluboce bořila. Za hřebenem výšiny, jenž pruské vojsko oku nepřítele zastíral, učiněna zastávka. Odtud bylo viděti celé území od Mokrovous až skoro k Benátkám. Přímo u nohou rozkládala se malá, z dřevěných domků sestávající vesnička Sadová;^[2] za ní prostírala se k vrcholu zvolna stoupající výšina Lípy; batterie, kteréž ji shora věnčily, bylo dalekohledem z části jasně viděti.

Princ Bedřich Karel chtěl učiniti pokus, není-li lze provésti přechod přes Bystřici ještě pouhým rychlým pochodem, a vrhl dolů k Sadové jízdu a jízdné dělostřelectvo. Ale v tu chvíli, když čtvrtý hulánský pluk pruský od Mžan na pravo odbočil, aby mezi hrbolatými svahy k Bystřici pronikl, byl uvítán palbou rakouské brigády Procházkovy, od Dohalic a Sadové. Pruská jedna batterie, za níž po chvíli ještě dvě přibyly, vyjela na výšinu pod Mžany a mírná kanonáda zahájila bitvu.

O půl osmé hodině ranní padla první rána toho velkého, památného dne, pro Prusy tak dlouhého, svízelného a přece slavného.

Mnozí vytýkali princi Bedřichu Karlovi, že zahájil boj příliš brzy vzhledem k době, kdy korunní princ na bojiště mohl dorazit. Avšak naproti tomu namítlo se právem, že princ Bedřich Karel nevěděl, že podněcuje zápas s celou rakouskou armádou. Mohlo se také soudit, že Benedek jenom s menšími silami na severní straně Labe stojí a že by unikla dobrá příležitost, tyto síly porazit a rozprášit, kdyby se jim času dopřálo, aby se ústupem vyhnuly hrozícímu obklíčení, o kterémž se vojevůdce obhlídkami snadno mohl dovědět.

Časným zahájením boje vzrostl třem armádním sborům prince Bedřicha Karla obrovský úkol: držeti se řadu hodin proti celé rakouské armádě. Jenom oba na Benedekově krajním křídle stojící sbory, sbor saský a osmý (mezi Probluzí, Horním Přímem a Charbuzicemi, naproti Nechanicům) mohly být zaměstnány a drženy Labskou armádou Herwartha z Bittenteldu (jež kolem Nechanic byla seřaděna), všechno ostatní rakouské vojsko mohlo se vrhnouti na prince. Proti jeho třem sborům stály v první řadě na jihozápadě od kralovéhradecké silnice sbor desátý a severovýchodně od tohoto třetí sbor rakouský. Záhy vstoupily do akce také sbory pravého rakouského křídla, jež dle Benedekovy disposice prozatím do bitevního šiku pojaty nebyly, sbor čtvrtý a druhý a za těmito čtyřmi sbory stály první a šestý sbor pohotovu s celou záložní jízdou. Tato ohromná massa branného lidu mohla čtyři až pět hodin operovati proti třem sborům prince Bedřicha Karla. Kdyby se bylo jednalo, jak stratégové říkají, s napoleonskou obratností, nemohlo Benedeka minouti alespoň částečné vítězství. Pět hodin — toť v rozvinuté bitvě dlouhá doba, ve kteréž se už dá něco provésti! Princ Bedřich Karel byl by měl snažší úkol, kdyby se byl nalezal v obraně; avšak útočiti na dvakrát tak silného nepřítele s potřebným důrazem, aby tento silnější nepřítel pozbyl odvahy, vrhnouti se vší silou a prudkostí na slabšího útočníka, jest úkol velmi těžký a vyžaduje nesmírných obětí na krvi a životech.

Vizme nyní operace armády prince Bedřicha Karla.

Generallieutenant Fransecký, vojevůdce velmi rázný a odvážný, poslán byl se svou divisí na nejkrajnější levé křídlo. Postup jeho čelil na Benátky, odkudž operovati měl proti Čistovsi a Máslovědům. Když generálovi tento úkol byl přidělen, netušil asi nikdo v pruském táboře, jaká kolossalní moc této jediné divisi zde vstříc se postaví. Z Benedekových disposicí je známo, že u Chlumu, asi tři čtvrti hodiny za Čistovsi, celé pravé křídlo třetího armádního sboru rakouského stálo a že se k tomuto ještě řadily sbor čtvrtý a dále sbor druhý; z průběhu celé bitvy jest také známo, že musily uplynouti hodiny, než příchodem armády korunního prince rovnováha zde byla zjednána. Avšak boj odvětvené divise generála Franseckého dlužno zvlášť vylíčiti jakožto oddělený článek operace první pruské armády.

Princ Bedřich Karel operoval tedy sám a přímo jenom pěti divisemi pěchoty, kterážto moc, jak už víme, za vrchem u Dubu seřaděna byla, když dělostřelectvo dole u Bystřice boj zahajovalo.

Ještě před osmou hodinou, na krátce po zahájení dělostřelecké palby, přijel k Dubu král Vilém a v jeho družině nalezali se: vévoda Koburský, ministr války Roon, Moltke a Bismarck, tento v uniformě majora od těžké zeměbranské jízdy. Král Vilém sestoupiv s kočáru vsedl na koně a uvázal se v úřad vrchního velitele. Rozumí se, že jenom pro forma, neboť skutečným velitelem byl Moltke.

Dělostřelectvo předního voje pruského bylo záhy sesíleno, batterie za batterií hnala se ku předu do ohně, avšak čím více se pruská dělostřelba množila a sílila, tím více objevovalo se na všech stranách děl rakouských. Od každé křižovatky, z každé vesnice, z každého křoviska v rozsáhlém pruhu od Mokrovous až k Benátkám blýskaly se plameny dělových jícnů a svištěly vzduchem granáty, praskající s příšerným třeskotem a metající svoje zvonivé střepy mezi děla, dělostřelce, povozy a koně. Kde granát se rozletěl, byla z pravidla spousta: tu padali lidé, tu zničeno dělo a všude vzryta hluboko půda a stříkala kolem blátivá hlína. Granáty rakouských děl lítaly i přes ochranný vrch u Dubu a dopadaly zhoubně do seřaděných na oné straně kolon pruského vojska. Tomuto dělostřeleckému zápasu na čáře mezi Mokrovousy a Sadovou přizvukovala kanonáda batterií generála Franseckého proti Benátkám.

Palba byla s obou stran velmi energická a zhoubná; rakouská dělostřelba měla sice stále převahu, ale proto přece byl boj do desíti hodin zcela nerozhodnut na obou křídlech i ve středu. Teprve k desáté hodině podařilo se svrchovanému úsilí pruské dělostřelby, zatlačiti rakouské batterie výše po svahu k Lípě a Chlumu. Nyní teprv mohla pruská pěchota postoupiti k Bystřici, aby si vynutila přechody. Úkol tento uložil princ třem do první linie postaveným divisím. Osmá (Hornova) divise obdržela rozkaz, aby postoupila na levé straně silnice k Sadové, obě pak divise druhého sboru, třetí a čtvrtá, komandovány na vesnice Dohalice, Dohaličky a Mokrovousy. Obě divise třetího armádního sboru zůstaly v reservě a byly už jedinou oporou v rukou vrchního velitele. Snad nikdy nebyla svedena útočná bitva podobného objemu s tak nepatrnými reservami. Kombinace tohoto úkolu byla velkolepá a neobyčejně smělá.

Říčka Bystřice, jakkoli nepatrná, byla následkem prudkých lijáků silně rozvodněna a působila nepřátelskému vojsku citelnou překážku. Až ku břehu říčky dostaly se pruské prapory bez značné ztráty, ale odtud musily si každý krok ku předu zakupovati ohromným napjetím sil a krvavými obětmi.

Rakouské vojsko, jež most u Sadové i vesnici obsazeny mělo, pálilo prudce do útočících řad pruských. Cesty byly úzké, každý domek při nich byl střelci obsazen, a takž mohli Prusové postupovati jenom velmi zvolna. Palba obranců porážela celé řady útočníků. Prusové stříleli ze svých odpažnic mnohem rychleji, než vojsko rakouské, avšak jim vadily kouř, stromy a domy, kdežto rakouští myslivci ze svých úkrytů jen na slepo stříleti potřebovali v tu stranu, kudy útočník se blížil, aby v jeho řadách kruté spousty působili.

Ale navzdor tomu všemu zlepšovali si Prusové ponenáhlu svoje postavení a drali se, byť i pomalu, na smrt bojujíce a těly svých soudruhů půdu pokrývajíce, stále ku předu. Při tomto útoku měla vynikající úkol také pruská dělostřelba. Zůstavujíc pojednou bez povšimnutí palbu děl rakouských, začala chrliti své granáty do vesnic, rakouskou pěchotou silně obsazených a působila zde úžasné spustošení. Vesnice Mokrovousy a Dohalice vzplanuly ohněm granátů a hoříce rychle v ohromném kouři staly se děsným stanovištěm pro obhájce, do nichž krom toho nepřestávaly dopadat příšerně praskající střely. Do tohoto strašného víru ohně, kouře a kulí začala arci také houkat a vražedné projektily chrlit dělostřelba rakouská, avšak pruská útočící pěchota měla tím časem krytější postavení za domy a v sadech, do nichž byla po úmorném zápasu pronikla. Za hodinu pak byly vesnice na Bystřici v rukou pruského vojska.

Když vesnice dobyty a obsazeny byly, nastal úkol, proniknouti jimi dále směrem k Lípě a Chlumu. Na pravém křídle, kde třetí divise pruská bojovala, nebylo to prostě možno. Před Dohaličkami a Mokrovousy spadá totiž docela holý a prázdný, do dvou oblouků vykrojený svah výšiny, kteráž na hoře děsně hrozivou korunou tažených děl rakouských byla věnčena.

Hnáti vojsko tudy, po volné ploše, proti výše položeným chrlícím dělům rakouským, bylo by bývalo zrovna šílenstvím; proto zůstalo vojsko třetí divise státi, aby jenom postavení svého uhájilo.

Nepřátelská palba dělová působila sice v jeho řadách značné ztráty, avšak nic výhodnějšího nebylo na ten čas lze učinit. Za nějakou chvíli přibylo reservní dělostřelectvo druhého sboru, jež ku pomoci bylo přivoláno, a zahájilo boj s rakouskými batteriemi tam nahoře na svahu, avšak nezmohlo jich. Pruské vojsko bylo tedy na této části bojiště k nečinnosti odsouzeno, ale s rakouské strany neučiněn ani pokus, aby odtud bylo vytlačeno. Hlavní síla Gablenzova sboru byla odeslána k silnici od Sadové k Lípě vedoucí, kdež se tou dobou před čárou Dohalice-Sadová strašný boj rozpoutal.

Divise Hornova (osmá) a čásť divise Herwarthovy, vystoupivše z vesnic nedávno dobytých, měly přea sebou les Holou, kterýž se prostírá na táhlém svahu, stoupajícím mírně vzhůru k Lípě a Chlumu. Lesík tento nemohl se zůstaviti stranou, poněvadž, byl rakouským vojskem obsazen; on musil být dobyt, aby se v útočném postupu mohlo pokračovat. Ale zápas o něj byl hrozný. Jižní okraj lesa byl silnými propletinami co možná neprostupným učiněn a krom toho střelci obsazen. Skrze průseky lítaly s hukotem a sykotem střely rakouských děl od Lípy. Avšak Hornovo vojsko odstranivši s velikým chvatem a úsilím, v dešti nepřátelských kulí, hlavní překážky, vniklo do lesa a tu rozpoutal se hrozný boj o každý téměř strom. Rakouští střelci hájili svých posic s obdivuhodnou tuhostí, ale Prusové chrlíce na ně z jehlovek mnohem hustší a stálejší déšť kulí, zatlačovali je nezdolným tlakem zkázonosného útoku zvolna dále a dále, až konečně celý lesík opanovali. Avšak sotva že byli poslední rakouští pěšáci z lesa vystoupili, zahoukala od Lípy mocná kanonáda a těžké střely tažených děl rakouských prolétaly, zkázu a spustošení nesouce, hustým stromovím lesa. Spřerážené kmeny a haluze řítily se s příšerným praskotem k zemi, srážely svým pádem jiné větvoví a mísily se s mechem, zemí a klestím, jež byly roztrhané šhrapnely a granáty s hromovým rachotem vzryly, surážely a do výše vmetaly. Střely i padající, jako od vzteklých blesků roztřískané dříví, trhaly a tloukly s touž skoro zuřivostí novou posádku té smrčiny. Ježto pruské batterie, jakož samo sebou se rozumí, skrze les stříleti nemohly, dostávalo se pruské pěchotě od levého křídla jenom slabé podpory. Rakouská dělostřelba v středu, kterouž Benedek brzy po zahájení boje devíti batteriemi ze záložní artillerie sesílil, konala ze svých výtečných, z části tarasově nad sebou se prostírajících posic pravé divy spustošení. Po delší ostré kanonádě udeřila rakouská pěchota na les, aby ho nazpět dobyla a podařilo se jí skutečně proniknouti až do středu lesa. Zde boj na chvíli ustal.

Bylo poledne a situace pruské armády stávala se povážlivou. Cenný úspěch, jehož armáda prince Bedřicha Karla docílila tím, že poměrně dosti snadno a bez velikých obětí tři divise za Bystřici posunula, uvedl pruskou pěchotu do situace nesmírně obtížné; ona měla nyní Bystřici v týlu a před sebou obrovské massy rakouského dělostřelectva u Lípy a Dlouhých dvorů. Ku předu nebylo ke postoupiti a držeti se v zaujatých posicích bylo velmi obtížno pro zhoubu chrlící palbu rakouského dělostřelectva, jež nad pruským tou dobou velikou mělo převahu. Trapné toto položení zostřovala ještě okolnost, že ani na straně Herwarthovy armády žádných úspěchů nebylo znamenat a — což se nejvíce vážilo — že o korunním princovi a jeho armádě dosud nebylo ani slechu. V tomto pro Prusy svrchovaně trapném položení uvažovala se již v řadách mužstva i mezi vůdci otázka, dá-li se tento kritický stav dlouho snésti? Ale tím časem — mezi dvanáctou a jednou hodinou připravoval se již také na bojišti obrat. Dříve však, než o jeho vylíčení se pokusíme, musíme obraz doplniti událostmi, jež se byly dosud sběhly na obou křídlech bitevní rozlohy.

Boj o les Svíb

Vražedný boj o les Svíb. Původní ilustrace na str. 209

Pruská divise generála Franseckého (7.) postoupila skoro zároveň s divisí Hornovou za Bystřici. Zahajovací palbou dělostřelectva sedmé divise vzňaly se Benátky a hořící vesnice obsazena rychle předním vojem divise. O půl deváté hodině dorazila také hlavní síla divise k Benátkám a rozložila se — i s následující za ní reservou — v prohlubině na severní straně vsi. Fransecký rozvinul tu svoji divisi v táhlý šik na Bystřici: 13. brigádu na levo proti Máslovědům, čtyři prapory 14 brigády na pravo proti lesu.

Proti této pruské divisi stály z počátku na rakouské straně jenom Brandensteinova brigáda od 4. armádního sboru. Tato brigáda zaujala, když byl její přední voj z Benátek ustoupil, tyto posice: druhý prapor velkého knížate Michala v lese Svíb u, pět setnin 27. praporu myslivců a jeden prapor od pluku Michalova u Hořiněvsi, jádro pak (4 prapory a 4 děla) kolmo k silnici mezi Máslovědy a Nedělištěm, nedaleko jihovýchodního výběžku Máslověd. Čtyři děla brigádní batterie vyjela na Máslovědské návrší, na křižovatce na západ od vesnice. Poloviční škadrona husarů (od pluku prince Bedřicha Karla) je kryla.

Jakmile ze zpráv přední stráže se ukázalo, že nepřítel na Svíb a Máslovědy zároveň udeřiti hodlá, vyslal generálmajor Brandenstein ještě dva prapory (oba třetí prapory od pluků velkého knížete Michala a arcivévody Viléma) ke Svíbu, v jehož severozápadní části již vedle druhého praporu velkého knížete Michala ještě dva prapory od pluku arcivévody Jindřicha (brigády Appianovy) stály; druhá polovice brigádní batterie přidružila se k bojující už první polovině a zahájila palbu. Dva prapory pluku arcivévody Viléma zůstaly jakožto reserva na tábořišti.

Kdežto jádro 7. pruské divise u Benátek strategicky se rozkládalo, udeřily po půl 9. hodině čtyři pruské prapory útočně na Svíb.

Les Svíb je tvaru docela nepravidelného. Od západu na východ je asi 2000 kroků dlouhý a průměrně asi 1000 kroků široký. On pokrývá táhlý vrch, kterýž asi uprostřed dostupuje úrovně všech okolních dominujících bodů, pak ale jednak k Bystřici, jednak k Máslovědům úzkým, nepravidelným hřbetem se sklání. Spád na jih jest celkem mírnější, než na sever; oba pak sklony jsou prorvány roklinami. Na východní straně nejvyššího bodu, směrem k posici rakouského vojska, pozůstával les z nízkého dorostu; staré kmeny byly pokáceny a na sta sáhových hranic štěpinového dřeva, z nich kolem sestavených, poskytovalo vojsku více úkrytu, než les sám. Západní polovice lesa (směrem k Bystřici) sestávala ze silných stromů jehličnatých i listnatých. Východní okraj této smíšené části lesa vinul se zrovna přes nejvyšší. bod vrchu směrem od východu na sever. Toť celkem obraz lesa, kterýž se proslulým stal zuřivými boji, jež v něm byly svedeny. Tisíce udatných mužů v něm padlo a les je nyní prostoupen četnými pomníky, u nichž žádný chodec bolestným pocitům se neubrání.

»Být jednotně vedeny a míti určitý úkol, aby na místě setrvaly,« — praví úřadní zpráva rakouského generálního štábu — »byly by prapory v lese umístěné prvnímu nepřátelskému návalu odolaly; avšak jako císařské vojsko v této válce vůbec málo kdy mělo štěstí určitých disposic boje, nedostávalo se těchto i zde.«

Pruské prapory čtrnácté brigády divise generála Franseckého hrnuly se asi touž dobou, co Sadová byla dobyta, od Benátek k lesu Svibu a dorazily téměř beze ztrát k jeho okraji. Ale sotva že byly s různých stran do lesa vnikly, začal se na ně řítit déšť rakouských kulí z pušek myslivců, kteří ponejvíce z úkrytů stříleli. Zároveň začaly na jiných místech děsně pustošit těžké střely z rakouských děl. Avšak navzdor tomu vytlačila pruská pěchota rakouské myslivce z lesa a usadila se v něm přese všechnu zkázu chrlící kanonádu rakouskou.

Zpráva rakouského generálního štábu vysvětluje tento úspěch pruské pěchoty tím, že generalmajor Appiano, kterýž měl posléz nařízeno, aby na Chlumu postavení zaujal, pevně se domníval, že les Svíb, asi 2500 kroků od Chlumu vzdálený, do jeho obvodu již nespadá a že tudíž oba dva prapory pluku arcivévody Jindřicha z lesa dříve odvolal, než pruská pěchota k útoku na les se odhodlala, tak že se jenom jediný rakouský prapor (2. prapor pluku Michalova) v lese nalézal, když pruské prapory na něj útočit počaly. Oba 3. prapory pluků Michalova a Vilémova od brigády Brandensteiriovy byly ještě na cestě a takž bylo prý Prusům snadno vniknouti do lesa a to do nejvyšší a nejporostlejší jeho části.

Tím časem pak, co čtrnáctá brigáda pruská v lese bojovala a zabravši jej z valné části, se strašnými ztrátami v něm se držela, hnala třináctá pruská brigáda, podporována u Benátek postavenými batteriemi Franseckého, třikráte za sebou prudce na posici 2. rakouského sboru u Máslověd, Avšak útok za útokem ztroskotal se o rakouskou přesilu. Jakmile jeden útok byl odražen, obrátily rakouské batterie u Máslověd, naproti Svíbu postavené, svou palbu na les, tak že meškající tam pruské prapory ob čas také v bocích a v týle vražedným ohněm rakouským byly potírány.

Plné dvě hodiny — od 9. do 11. — držely se pruské prapory ve Svíbu, na jehož severovýchodních výběžcích také čásť 13. brigády se byla usadila. Po celou tu dobu bojovalo se zuřivě o jeho držení. Generalmajor Appiano uzřev, že prapory divise Franseckého rakouský prapor z lesa tlačí, vrátil oba odtamtud odvolané prapory nazpět ke Svíbu a připojil k nim ještě čtyři setniny 4. praporu myslivců. Avšak útok do lesa vnikající pěchoty byl marný; po krátkém krutém zápasu musily rakouské oddíly zase ven z lesa a nepřítel se v něm pevně usadil.

Také části brigády Brandensteinovy a Fleischhackrovy hnaly od východu na les útokem, ale bez úspěchu. Generalmajor Brandenstein vyslal ke Svíbu dva prapory pluku Vilémova a jednu setninu myslivců. Avšak pruský generallieutenant Fransecký posunul rychle do lesa dva prapory třinácté brigády a toto čerstvé vojsko, jehož vražedná rychlá palba rakouské útočníky šmahem porážela, zmařilo poslední úsilí Brandensteinovy brigády.

Také u lesního výběžku proti Máslovědům, kdež se byly oba prapory pluku Michalova se třetím praporem pluku arcivévody Viléma zase postavily, rozzuřil se krutý boj, ve kterémž generalmajor Brandenstein těžce raněn padl. Zároveň s dotčeným již útokem obou praporů pluku Michalova vnikl do jihovýchodního cípu lesa 13. prapor myslivců od brigády Fleischhackrovy a pronikl za krutého boje dosti hluboko do něho, ale neudržel se v něm a čásť pruského vojska vyrazila i z lesa a obsadila několik dvorců v Čistovsi.

Prudký a bezúspěšný dosavadní zápas o Svíb přivábil hlavní voj čtvrtého armádního sboru rakouského. Sbor tento seřaďoval se již kolem půl desáté hodiny k útoku na Svíb. Tu však raněn byv, musil býti z bojiště odnesen jeho velitel, hrabě Festetič a velení převzal podmaršálek Mollinary. Ihned vyslána Fleischhackrova brigade na Čistoves a také brigádám arcivévody Josefa a Poeckhově, kteréž se od Máslověd k Hořiněvsi rozvinovaly, nařízeno, aby postoupily na západ ke Svíbu.

Kolem desáté hodiny zahájen rakouský útok prudkou palbou, před kterouž Prusové nemnoho do vnitř lesa ustoupili. Fleischhackrova brigáda, jež po 10. hodině na Čistoves udeřila, zahnala sice pruské oddíly nazpět do lesa, avšak nebyla s to za nimi do vnitř vtrhnouti. Brigáda Poeckhova pronikla sice na severovýchodním konci Svíbu do lesa a postupovala, majíc plukovníka Poeckha v čele, odhodlaně ku předu, ale byla po neobyčejně parném a krvavém boji, v němž její velitel Poeckh sám padl a s ním téměř všichni štábní důstojníci, novou posilou pruského vojska zase z lesa vytlačena, tak že Svíb o 11. hodině zase docela byl v moci pruské.

V tomto nad míru rozhořčeném lesním boji nastal prodlením času veliký zmatek; pruské i rakouské prapory byly na všechny strany rozházeny; velké oddíly obou stran přebíhaly kolem sebe a bojovaly pestře mezi sebou smíšeny. Boj skončil, jak už pověděno, ústupem rakouského vojska na všech stranách.

Teď bylo na čase, zůstaviti Svíb jeho osudu a vzdáti se nadobro jeho držení. Jak už praveno, prostírá se polovina lesa v nížině a dělostřelectvo, rozestavené na výšinách u Chlumu nebo Máslověd, mohlo tuto čásť, ba i hořejší partie lesa tak ovládati, že by pobyt v nich nepřátelskému vojsku byl velmi obtížným býval. Jižní strana lesa jest přes 2500 kroků vzdálena od výšiny Chlumu, jeho pak k Máslovědům čelící východní strana, kteráž sice jenom asi 700 kroků od místa vzdálena jest, pozůstávala většinou toliko z mlází, tak že nepřítel v lese tom zahnízděný rakouským posicím u Chlumu a Máslověd sotva se mohl státi nebezpečným. Držení Svíbu nebylo tudíž nutno a nestálo za všechny ty boje a zápasy.

A přece podniknut ještě jeden velký útok!

Nezdar tří rakouských brigád čtvrtého armádního sboru přiměl velitele druhého sboru rakouského, podmaršálka hraběte Thuna, že odeslal od svého sboru ke Svíbu brigádu Wúrtembergovu a Saffranovu.

Batterie obou brigád zahájily poslední útok na Svíb prudkou kanonádou.

Asi o půl dvanácté začaly obé brigády, jejichž vojsko z části se bylo pomísilo, útočit a vyjma 1. prapor pluku Holsteinova podařilo se všem praporům první řady obou brigád do lesa vniknouti. Pluk Meklenburgův podporoval útok svojí palbou a čtvrtý prapor pluku Hartungova následoval za pravým křídlem jakožto reserva.

Útok 1. praporu Holsteinova se nezdařil. Prapor tento musil přejíti lysinu na severovýchodní straně lesa rozloženou a dostal se při tom do nejprudšího křížového ohně umístěných tam pruských praporů.

Vojsko levého křídla dralo se přes hromady mrtvol s velikou silou a prudkostí stále ku předu. Obecný zápal strhl k útočení také pluk vévody Meklenbursko-Zvěřínského; tento připojil se k útočícím docela proti obdrženému rozkazu, ale musil se pak vrátit do své posice.

Děsné divadlo lesního boje rozvinulo se v plné hrůze a vlnilo se od stromu k stromu. Opět padaly, jako neviditelnou mocí rubány, celé řady útočníků, ale již dávaly se také řady nepřátel na rychlý ústup a zastavovaly svou prudkou palbu.

Stečení vrcholu bylo obtížno. Nepřítel srazil se tam v hustou massu a chrlil na vzhůru se ženoucí císařské vojsko neochabující déšť kulí. Toto musilo na chvíli zarazit a vévoda Wurtemberský, jehož pravé křídlo silně bylo zdecimováno, byl nucen žádati sborové velitelství o posilu.

Podmaršálek hrabě Thun nařídil na tuto žádosť, aby volné prapory brigády Thomovy na Svíb postoupily. Ale plukovník Thom mohl volně naložiti jenom s dvěma prapory a ty daly se rychle na pochod k lesu, avšak obdržely záhy rozkaz, aby místo útoku na Svíb zaujaly postavení mezi Máslovědy a Sendražicemi ku krytí ústupu druhého sboru.

V tu dobu dostalo totiž velitelství druhého sboru zprávu, že se blíží nepřáteské síly od severu.

Brigády Wurtembergova a Saffranova útočily zatím dále a obdivuhodné jejich úsilí mělo konečně úspěch: o polednách byla obě křídla nepřátelských divisí od sebe odtržena a jejich prapory rozbity. Celé pluky vtrhly do lesa a trosky statečných, na polovici srubaných pruských praporů utíkaly k Čistovsi, kdežto 13. brigáda ještě zoufale se bránila v severozápadních cípech lesa a na území mezi Hořiněvsí a Benátkami. Vítězný jásot rakouských mass zaburácel lesem a hřímavé zvuky císařské hymny budily kolem hlučnou ozvěnu. Opět byl Svíb, tento málo cenný předmět tak neslýchané krutých zápasů, v rukou císařského vojska.

Nadešla hodina poledního klidu, ve kteréž na bojišti smutný obrat se udál. Situace levého křídla pruského se pojednou docela změnila: Od východu blížili se pruští jezdci, objeli Máslovědy a klestili si dráhu k bojujícímu vojsku 13. pruské brigády — to byly přední hlídky armády korunního prince.

Dříve však, než tímto zjevem spůsobený obrat vylíčiti se pokusíme, doplníme si ještě obraz dosavadních bojů vypsáním událostí na protějším křídle, zápasem generála Herwartha z Bittenfeldu.

Labská armada dorazila po pětihodinovém téměř pochodu asi v osm hodin ráno k Nechanicům. Zde vedl přes Bystřici jediný toliko most a přes ten vedeny všechny divise labské armády. Proč generál Herwarth počet přechodů technickým vojskem rozmnožiti nedal, zůstalo nevysvětleno. Jedna divise potřebuje na přechod přes most (s děly, vozotajstvem atd.) vždy pět čtvrtí hodin až půl druhé hodiny, i musily tedy každým způsobem i když všechno šlo jako na drátku, minout čtyři hodiny, než zadní, zálohu tvořící Etzlova divise do boje zasáhnouti mohla.

Nechanice byly obsazeny vojskem saským. Sasíci byli objevením se předního voje Herwarthova patrně překvapeni a ustoupili po delší marné obraně Nechanic z místa. Ustupujíce pak, strhali sice most za sebou, jejž Prusové znovu zříditi musili, ale opomenuli zaujati obranné postavení na východním kraji poříčí, kterýž přece dělovými zářezy na obranu již připraven byl a usnadnili tím nesmírně Prusům průchod soutěskem a další rozvinutí se k boji. Sasíci ustoupili k výšinám u Probluzi a Přimu, jež byly pro rakouskou armádu silnými křídelními oporami. Zde a na táhlém hřbetu výšin směrem k Lípě spatřil pruský přední voj husté davy vojska a dlouhé řady batterií. Na útok nebylo ani pomyšlení, ježto záložní dělostřelectvo, jehož vůči takovýmto posicím postrádati lze nebylo, teprv za hlavní, zvolna ku předu postupující silou pěchoty následovalo. Uplynuly hodiny, než i jen divisní batterie k činnosti se dostaly. Do dvanácti hodin nevyšinuly se srážky na tomto křídle z obmezených rozměrů pouhých předvojových potyček a dělových přestřelek.

Území na Bystřici u Nechanic nemělo se tak lacino nepříteli zůstaviti. Rakouská armáda byla by velmi získala, kdyby se bylo saského sboru tam použilo k hájení přechodu přes Bystřici a osmý rakouský sbor kdyby se byl stáhl na vysočinu nad Přímem a Probluzi, odkudž by byl mohl účinně do boje zasahovat buď k Popovicům nebo ke Hrádku.

Hlavními body rakouských posicí v této bitvě byly Hořiněves, Lípa-Chlum a Hrádek. Na ty ukazovala sama příroda, avšak ony byly jenom v středu, jak se patřilo, na zřetel vzaty a hájeny.

Štěstím bylo ještě, že si korunní princ saský vymohl schválení, aby místo posice u Popovic obsaditi směl posici u Přímu a Probluzi neboť jinak byla by se labská armáda o hodinu dříve na výšinách u Probluze objevila, než skutečně se stalo, a postavení císařského vojska bylo by se tím ještě značně zhoršilo.

Generál Herwarth z Bittenfeldu dal svými prvními disposicemi na jevo, že chtěl ku krajnímu rakouskému křídlu přiraziti a je obejíti. Za tím účelem vyslal Cansteinovu divisi na Hrádek. Avšak tím časem (byly již asi 2 hodiny s poledne) dověděl se anebo seznal, že jest nutně třeba, by princ Bedřich Karel pokud možno brzy byl vyproštěn a že jest tedy potřebí, aby jeho, Herwarthova armáda nejkratší cestou a více čelem k nepříteli byla posunuta. Za tím účelem nařídil Cansteinově divisi, aby udeřila útokem na Horní Přím a vyslal divisi Münstrovu, jež byla právě v uzavřených řadách za Nechanicemi se objevila, na Probluz.

Münstrovy prapory provolaly hlučně »Hurá!«, rozvinuly prapory a hnuly se ku předu. Postupovaly nejdříve na Lubno, ježto na této cestě okrajem údolí před palbou rakouských děl byly chráněny. U Lubna vystoupily na vysočinu, brigády rozvinuly se do bitevního šiku a za veselých zvuků vojenské hudby stoupaly chutě na výšiny u Probluzi.

Cesta tam obnášela plnou čtvrt míle a po celou tuto cestu byli Prusové v šanc vydáni strašné palbě granátů, již na ně chrlily z fronty batterie Sasíkův, s levé strany pak batterie generála Gablenze. Avšak navzdor tomuto vražednému dešti střel urazili Prusové čtvrt mílovou onu cestu za dvacet minut a hnali tak prudce útokem na nepřátelskou posici, že nejbližší, v čele proti nim postavené batterie kvapně odjely a dva na jejich místo nastoupivší prapory rychle povaleny byly. Také čásť levá, přímo před nepřátelskou posicí, byla tímto spůsobem dobyta a pak teprve začaly zdlouhavé porůzné zápasy praporů o jednotlivá místa. Sedmi sty mrtvými a raněnými zaplatila Münstrova divise svůj zajisté slavný útočný postup přes území nepřátelským dělům docela přístupné až k místu, odkudž nepříteli viděla do očí.

Vzhledem k hrozícímu zaskočení a následkem ostrého útoku v čele povolána na rakouské straně do rozpoutaného boje reserva levého křídla, již tvořil osmý sbor armádní. Tím sesíleni byli obhájci oné silné posice aspoň na 38.000 mužů, kdežto Herwarth dosud bez 7áložní divise své, tedy jenom s oběma předními asi 26.000 mužů čítajícími divisemi operovati musil. Až skoro do 3 hodin zuřil boj o výšiny Probluzské, a teprve v tuto dobu zmocnila se Münstrova divise vesnice.

Tím časem posunula se divise Cansteinova blíže k divisi Münstrově, kdežto zvolna také divise Etzlova se přiblížila a na pravo rozvinovati se začala. Levé křídlo Sasíkův a s ním celá rakouská posice ociťovaly se vždy více a více v nebezpečí, že budou zaskočeny. Proto opuštěn byl Přím, ano se ještě o Probluz zápasilo.

Prusové sami doznávají, že rakouské a saské vojsko na levém křídle hrdinsky se bránilo. Jenom zvolna postupovala porýnská a vestfálská vojska ku předu. Četná, uměle opevněná místa musila spoustou životů zaplacena býti, saské a rakouské dělostřelectvo konalo pravou hrůzu spustošení, ale vítězného postupu Prusů nebylo lze zaraziti. Labská armáda zatlačila svého odpůrce posléz až k místům, kdež setkati se musila s rakouskými kolonami, jež byly tím časem ze středu nuceny ustoupiti. V této situaci učinen jí sice ještě odpor zoufalý, avšak přímé spojení s armádou prince Bedřicha Karla bylo přece provedeno, kdežto zároveň levé rakouské křídlo v nebezpečí se ocitlo, že bude zaskočeno a v ústupu obmezeno.

Krise a rozhodnutí

O půl dvanácté hodině obdržel vrchní velitel rakouské armády, polní zbrojmistr Benedek od velitele z Josefova telegrafickou zprávu, že se blíží armáda korunního prince pruského a že dle všeho udeřiti chce na pravé křídlo vojsk rakouských.

Následkem tohoto telegramu nařízeno 4. a 2. sboru, aby původně jim vykázaná postavení zaujaly a výšiny mezi Chlumem, Nedělištěm a Sendražicemi tak obsadily, aby pravé křídlo armády o Labe se opřelo, druhý sbor pak aby »obranný hák« utvořil a takto oba sbory čelem se postavily proti armádě korunního prince, jež od severovýchodu rychle se blížila. Zároveň obdržela druhá divise lehké jízdy rozkaz, aby u Sendražic se rozestavila a odtud ústup obou sborů kryla.

Velitetel 4. armádního sboru, podmaršálek Mollinary, kterýž přesvědčen byl, že by další útok na dosavadní levé křídlo nepřátelského vojska ještě měl skvělý výsledek, odejel ihned po ¾ 12 hod. k Benedekovi a činil proti vydanému rozkazu důtklivé námitky žádaje za jeho odvolání. Ale Benedek setrval na svém a nařídil znovu, aby 4. sbor předepsané sobě postavení mezi Chlumem a Nedělištěm zaujal.

Než se Mollinary ku svému sboru navrátil, začal již 2. sbor prováděti došlý ho o 12. hodině rozkaz k ústupu, jejž zahájila brigáda Saffranova. Ku krytí tohoto ústupu komandovány, jak již dotčeno bylo, brigáda Thomova — do posice mezi Máslovědy a Sendražicemi — a brigáda Hendriquezova na výšiny u Sendražic.

Avšak ústup obou sborů do původně určených posic nemohl již proveden býti, ainž by severní bok jejich se ocítil ve velkém nebezpečí, zejména severní bok druhého sboru, jenž na krajním pravém křídle pochod na Neděliště a k Labi měl přovésti. Pět batterií se 40 děly vyjelo na výšiny u Hořiněvsi a záhy hlásala jejich hřímavá palba, že se části armády korunního prince objevily v dostřelu.

V tu chvíli nastal na bojišti obrat.

Představme si ještě jednou stav bitvy mezi 12. a 1. hodinou. Ve středu postup Prusů na Lípu úplně zaražen a princ Bedřich Karel nucen vésti do boje poslední svoji zálohu pěchoty, obě divise 3. armádního sboru. Rakouské vojsko jest tu ve zcela rozhodné výhodě a každou chvíli musí se očekávat, že Benedek reservy předvede, aby střed svého odpůrce rozrazil. Na pravém křídle Prusův začíná pozvolný postup proti mocné a přesilou obsazené posici u Probluzi a Přimu, na levém pak křídle podlehá již již divise Franseckého prudkému příboji rakouské přesily a zhoubné palbě přemocného rakouského dělostřelectva. Celé snad asi 350 taženými děly obsazené jádro rakouské posice od Přimu přes Lípu a Chlum až ke Trotině jest dosud v bezpečném držení obhájců. Jenom posice předního vojska na Bystřici jsou ztraceny nebo v šanc vydány. Za bojujícími řadami čeká netknutá, ještě záloha dvou armádních sborů; také velká čásť dělostřelecké zálohy je dosud netknuta. Začíná se cítit jediný teprv nedostatek: spotřeba střeliva ve středu byla tak veliká, že bude těžko tu ztrátu nahraditi.

Benedek, zvěděv k polednímu o blížícím se vojsku pruského korunního prince, považoval utvoření »obranného háku« proti němu za dostatečné a operoval zatím dále, jako by armády korunního prince ani nebylo. Pruští stratégové diví se ve svých kritikách rakouských bojů z r. 1866, že Benedek po celou válku s jakousi zrovna chorobnou, idiosynkratickou zatvrzelostí armádu korunního prince ignoroval čili přezíral. Objevilo se to již v rozestavení u Olomouce a ještě více po vykonaném bokovém pochodu v okolí Josefova. Toto nedbání či podceňování korunního prince pruského zavinilo porážky jednotlivých sborů v průsmycích na levém břehu labském, objevilo se opětně v disposicích pro rozložení vojska před Králové Hradcem a přivodilo posléz katastrofu v rozhodující bitvě. Vždy a všude převládá v Benedekových disposicích idea, že stačí jenom poraziti prince Bedřicha Karla, aby celkový výsledek byl zabezpečen.

Záměr Benedekův — praví Blankenburg —, proraziti střed prince Bedřicha Karla, byl by při výhodném pro rakouské vojsko stavu věcí o polednách oprávněn býval, kdyby se nebyl tím časem valně přiblížil princ korunní. Soudil-li Benedek, že se korunní princ jenom s nevelikou silou přiblíží, měl každým spůsobem také tuto zadržeti daleko od hlavního bojiště a to nikoli pouhou obranou, nýbrž útočným postupem, kterýž by zároveň byl vykonal službu obhlídky. Kdyby byl Benedek druhý sbor — místo do »obranného háku« — vši silou poslal za Hořiněves a Benátky, ba kdyby byl ještě za ním posunul čásť reservy, bylo by pravé křídlo zabezpečeno bývalo, ať by již boj ve středu příznivé dopadl anebo s úspěchem se minul. Objevil-li se korunní princ příliš mocným, mohl se boj přerušit, aniž spůsobena porážka. Druhý sbor mohl pak podstatně přispěti k tomu, aby se bej protáhl a ostatní armádě ústup za Labe zabezpečil.

O 12 ¼ hodině vzplanula Lípa mocným požárem a na celé čáře rozpoutala se zase děsná dělostřelba. Neméně než tisíc děl houkalo s obou stran a metalo do nepřátelských táborů spousty zkázonosných granátů. Rakouští kyrysníci v bílých kabátcích seděli jako sochy na svých koních, nedbajíce granátů, jež do řad jejich táhlé díry dělaly aneb před jejich frontou třaskavé vybuchovaly.

V tu chvíli přijely v divém chvatu, za hlučného práskání bičů a divého pokřiku tři z reservy povolané batterie a řítily se s jízdným mužstvem svým šumně kolem Benedekova štábu.

Benedek obrátil se na koni a pravil: »Nikdo nedostane již ani jediné batterie; hnedle budu jich všech potřebovat!« … Z mraků, jež nad kopcem visely, spustil se jemný déšť a nad první bitevní čarou usadily se obrovské oblaky dýmu.

Několik minut po 1. hodině odklusal Benedek se svým štábem, aby stav věcí na pravém křídle ohledal. Jakmile vlající zelené chocholy štábu se objevily, spustily hudební sbory císařskou hymnu a vojsko jásalo vstříc svému veliteli. Všechny tváře zářily radostí, myslivci házeli klobouky do vzduchu, všechno bylo plno bezpečné naděje na vítězství. Avšak Benedek kynul nadšenému brannému liduj aby zarazil ty vítězoslavné demonstrace křiče opět a opět z plna hrdla: »Ještě ne! Počkejte do zítřka, děti!« Obhlídka vykonána, neshledáno nic zvláštního a štáb vrátil se na své místo. Všechno bylo v růžové náladě: jízda byla skoro ještě nedotknuta a u zadního voje čekala silná dělostřelecká reserva, kteráž — jak se zdálo — úplně stačila, aby všechny překážky překonala, tak že již nic nezbývalo, než s kavalerií do předu vrhnouti, střed pruský prolomit a znaveného nepřítele rozprášit.

Byla asi hodina s poledne, když v pruském středu reservy do boje byly povolány. Prapory 5. a 6. divise odložily — jako pruské vojsko v této válce vždy činilo, když přímo na nepřítele se vrhalo — přilby a tornistry a kráčelo s jásotem kolem krále Viléma, jenž nedaleko Bystřice na koni sedě postup boje sledoval. Jak byle asi při tom králi? O korunním princi nebylo ještě v pruském středu ani potuchy. Co všechno nemohlo se státi! Nebyl u Josefova, kdež dle domnění pruských velitelů ještě jeden rakouský armádní sbor na čekané meškal, korunní princ úspěšně napaden a v postupu zadržen? Mezi Hořiněvsí, kamž byl tím časem korunní princ už dorazil, a Dubem (královým stanovištěm) jest — vzdušnou čarou přes hory a doly — dobrá míle; vidět a slyšet nebylo tedy od vojska korunního prince ničehož; generálu Franseckému pak, který již před polednem k přednímu voji korunního prince o posilu si poslal, ani nenapadlo, že by v okolí krále ničehož nevěděli o tom, co levému křídlu již zjevno bylo. Také mezi Benátkami a Sadovou je téměř půl míle cesty.

První prapory pruské reservy zmizely za Sadovou a Dohalicemi v lese. Úspěchu nějakého ani ony docíliti s to nebyly. Jakmile rakouské vojsko, kteréž bylo opětně do lesa vniklo, až na jeho protější okraj zatlačeno bylo, spustili strašné batterie nahoře u Lípy zase zkázonosnou palbu; Prusové nemohli se v lese žádným spůsobem udržet, ale ještě méně bylo jim lze proniknouti po táhlém holém svahu, po němž dělové kule všemi směry volně lítaly, vzhůru k nepříteli. Prapor za praporem hnal se do ohně, hekatomby mužů padaly, ale marně: objevilo se zcela jasně, že ani reservy území toho uhájiti nedovedou, že pruský střed na zad couvá a že mu hrozí nebezpečí, že bude prolomen. V okolí krále Viléma projeveno mínění, že by se měla pěchota z boje odvolat. »A co pak?« namítl na to král.

S levé strany hrozilo zaskočení rakouským vojskem, jestli se Fransecký ve svých posicích neudrží, pravé pak křídlo pod Herwarthem nemělo ještě žádného úspěchu. Zároveň s 3. armádním sborem bylo do ohně posláno všechno dělostřelectvo, jež nutné se nemusilo držeti v poslední záloze, aby po případě pruským vojům ústup krylo. Pruské batterie činily, co jen mohly, avšak výhodně umístěných dělových mass rakouských umlčeti s to nebyly. Vrchní velitelství pruské smiřovalo se již s myšlenkou ústupu: jízda prvního sboru byla svolána, aby po případě přijati mohla couvající pěchotu.

Bylo-li těžko rozhodnouti se pro odvolání pěchoty nazpět za Bystřici, jevilo se zrovna tak nesnadným úmysl ten provésti, neboť rozplameněné vojsko pruské řítilo se přese všechny rány a odrazy stále ku předu i nezdálo se tedy radným tento bojovný zápal prudce ochladiti. Ale okolnosti naléhaly a rozhodnutí mělo se přese všechnu bojovnost vojska přece státi.

Pruští velitelově rozhlíželi se toužebně, plni nepokoje, po levém obzoru, zdali se někde neukáže známka, že korunní princ se blíží. Vyjasnilo se na chvíli a tu spatřili, že několik děl rakouských u Lípy se otočilo a na levé křidlo Prusů pálí. To trhlo jimi a vzbudilo jiskru naděje. Generál Rhetz odejel na levé křídlo, aby vykonal obhlídku po předním voji korunního prince. Kanonáda. houkala s obou stran dále, ale po korunním princi ani slechu. Pruských generálů zmocňovalo se valné rozčilení. Pěchota odvolána z boje a také jízda stažena dohromady, aby buď ku stíhání císařského vojska pohotově byla aneb ústup pruských kolon kryla. Tu však, byly již asi 2 hodiny, vrátil se náčelník generálního štábu prince Bedřicha Karla z obhlídky na levém křídle a přinesl radostnou zvěsť, že je korunní princ už v boji zaměstnán. Ihned změnil se celý stav věcí v čele obou armád. Palba rakouských děl ochabla, ježto se valná část jich NA jinou stranu obrátiti musila a v pruských řadách rozlehlo se nové, nadějné volání: »Ku předu! Ku předu!« Nedotknuté dosud prapory záložního vojska mohly se nyní plnou silou do boje vrhnouti, les Holá u Sadové dobyt prudkým útokem a za krátko spatřily ku předu útočící pruské prapory tam nahoře před sebou, na výšině u Lípy, kolonny korunního prince. To stalo se krátce po 3. hodině.

Armáda korunního prince dorazila asi o půl 12. hodiny několika po různu postupujícími proudy do linie Vřeštov—Jeřičky— Chotěborky—Velichovky. Od Chotěborek poznal korunní princ z dýmu a duněni země, že zuří bitva na celé frontě první armády a ježto byla tím časem došla také nalehavá prosba 7. divise pruské o pomoc, nařídil sborům svým, aby nejrychlejším pochodem na bojiště pospíšily.

Cíle svého dostihly nejdříve gardová divise Hillerova, jejíž poslední stanoviště nejblíže u místa srážky se bylo nalézalo a sbor generála Mutia, kterýž byl na pochodu k Josefovu obdržel zprávu o zmčněném rozkazu pro den 3. července.

Gardová divise Hillerova brala se celá na Hořiněves, od Mutiova pak (6.) sboru překročila divise generála Zastrowa nad Račicemi Trotinu, kdežto divise Prondzyňského podél levého břehu Trotiny, tedy na krajním levém křídle nedaleko Labe ku předu se brala. Dělostřelectvo divise Hillerova i Zastrowa zahájily současně palbu na čtyřicet děl, jež byl rakouský 2. sbor rozestavil na výšině u Hořiněvsi. Avšak rakouská děla hájila svých posic až do té chvíle, kdy Hořiněves a Račice pruským vojskem dobyty byly [o 1. hodině] a následkem toho obě křídla dělostřelecké posice na výšině ohrožena byla. Tu nezbylo nic než couvnouti k Nedělišťům.

Tím časem, co obě jmenované pruské Jivise v pochodu pokračovaly, při čemž první gardová divise stále na zřeteli měla lípu na výšině u Hořiněvsi, kteráž jí byla cílem a znamením, provedl 2. armádní sbor obrat novým rozestavením mezi Máslovědy, Sendražicemi a Nedělištěmi. Části 3. a 4. rakouského sboru zápasily ještě se zbytky divise Franseckého u Čistovsi jakož i v lese a kolem lesa Máslověd; prostora pak mezi Máslovědy, Čistovsi a Chlumem byla rakouského vojska téměř docela prosta. Prapory druhého a čtvrtého rakouského sboru byly se v zápasech s divisí Franseckého o lesík u Hořiněvsi silně promíchaly a po odchodu 2. sboru do nového postavení přestala všechna spojitost v obsazení terrénu.

Hillerova (I.) gardová divise pruská dostihnuvši výšiny u Hořiněvsi, zůstavila Máslovědy na pravo a postoupila na jih širokou mezerou, kteráž byla právě vznikla v rakouském seřadění bitevním. Ona dotekla se při tom skoro levého křídla 2. rakouského sboru v jeho novém postavení, ale nedošla u něho povšimnutí. Čásť 4. sboru, která ještě proti ní stála, rychle ustoupila. Tomuto nevysvětlitelnému a nikoli slavnému jednání řečených oddílův přičítají Prusové velkou čásť viny za katastrofu, jež nyní nadešla.

Bitva u Chlumu. Původní ilustrace na str. 225

Třetí rakouský sbor byl na levo a v předu výšiny Chlumské silně zaměstnán, ale západní svah této výšiny, na němž se ohražená vesnice téhož jména nalézá, nebyl žádným vojskem kryt. A na tuto vesnici zamířila nyní 1. pruská gardová divise svůj útok. Ba levé křídlo její proniklo (skoro čtvrt míli cesty) dále přes úpatí svahu až k vesnici Rozběřicům na velké silnici, kdež na blízku rakouská hlavní reserva stála a provedlo zde vítězný útok.

Že oddělené pruské divise až k oněm místům pronikly, řadí se mezi nejvzácnější a nejpodivnější událostí dějin válečných. »Ani smělost pruského vedení, — praví Blankenburg — ani nedostatek obezřelosti rakouských generálů na pravém křídie bitevního šiku, ani špatné chování se jednotlivých praporů, ani povětrnost, kteráž — jak Benedek na omluvu uvedl — rozhled do dálky stěžovala (pověstná »mlha u Chlumu«) nedostačují k vysvětlení toho frappantního zjevu. Hlavní důvod dlužno hledati v umíněnosti vrchního velitele rakouského, kterýž přese všechny dosavadní zkušenosti věřiti nechtěl, že by ho armáda korunního prince vážně ohrožovala, a proto také i nejnutnějších opatření bezpečnosti opomenul. O půl 2. hodině odejel Benedek koňmo ku krajnímu pravému křídlu, vzal na vědomí nové postavení 2. sboru a vrátil se zase na výšinu u Lípy, odkudž bitvu dále řídil. Zdá se, že na této objíždce pruské první gardové divise ani nespozoroval, neboť opatření, jež shledal, uznal za dostatečná. A ona jimi nebyla.«

Zpráva rakouského generálního štábu praví na vysvětlení shora dotčené podivuhodné události: »Pruské 1. gardové divisi bylo usouzeno, aby odvážným postupem nejvíce přispěla ku zmatku, jehož jevištěm se ke 2. hodině stala krajina u Chlumu. Tato divise zmocnila se překvapujícím způsobem míst Rozběřic a Chlumu, kteráž uprostřed rakouského rozestavení se nalezala a dala tím také podnět ku zostřenému postupu ostatních divisí II. pruské armády až k samým ústupovým liniím císařského vojska. Leckterá okolnost usnadnila pruské divisi tento podnik. Když s výšin u Hořiněvsi k Máslovědům postupovala, byla většina batterií rakouského 4. sboru ještě na pochodu do zadních posic a nebyla tudíž s to nepřátelskému postupu činiti obtíže(?). Také ztečení výšiny u Máslověd dalo se snadno provésti, ježto výšina nebyla hájena. (Proč?) Na severním svahu ležící místo Máslovědy samo bylo jenom 1 praporem vojska (2. praporem Steiningerovým) obsazeno; tento prapor byv značnými massami zaskočen, nebyl přese všechnu statečnou obranu již s to klásti podstatný odpor a musil, odraziv v čele dva útoky, nazpět se uchýliti. Nepřátelské divisi podařilo se tedy bez obtíže, že se v prohlubině na severozápadní straně u Máslověd, sotva 2000 kroků od nejbližší rakouské dělostřelecké posice, ukryla a zformovala.

Také v dalším prostoru až ke Chlumu podporovaly některé okolnosti krytý postup pruské divise. Byl, jak již řečeno, den pošmourný a vyhlídka byla následkem toho obmezená. K tomu družilo se ještě, že stálo obilí na polích zvýší muže a že tedy kolonny, jež se do něho vrhly, zrakům unikaly. Podél vine se, jak z plánu vidno, od Chlumu a Máslověd několik prohlubin, úvozů a úpadů směrem k Nedělišti. V těchto, dělové palbě nepřístupných prohlubinách, našly postupující pruské kolonny záštitu a příležitosť vždy dále se posouvati. Jest faktum, že bylo s výšin mezi Chlumem a Nedělištěm vidět jen nečetné massy pruské pěchoty směrem k Máslovědům v době, kdy už celá 1. gardová divise pruská se všemi svými 12 prapory plným proudem na rakouskou posici postupovala. I když se tu a tam nějaký nepřátelský oddíl blýšténím pušek vyzradil, ztratil se brzy opět v chránící hlubině.«

Zůstavujme čtenářstvu, aby posoudilo, je-li toto vysvětlení dostatečným aneb vůbec nějakým vysvětlením. —

Hillerova (I.) gardová divise pruská vykonala nejslavnější kus práce v celé bitvě: ona přivodila rozhodnutí. Strašná, hrůzně vražedná palba rakouských děl uvítala její vzhůru se hrnoucí prapory, ale nic nebylo s to ji zadržet: po krátkém a nevýslovně krvavém boji byly Chlum a Rozběřice v jejích rukou.

U nohou smělých útočníků prostíralo se celé rakouské postavení bitevní. Dobytým Chlumem bylo samo srdce rakouské posice přímo ohroženo, obsazením pak Rozběřic byla hlavní posice Benedekova v týle napadena. Nyní šlo o to, se udržet. Nastal neskonale krutý zápas a obstoupeným od nepřátel dvanácti praporům Hillerovy divise přispěl za celou jeho dobu ku pomoci jenom přední voj 2. divise sboru gardového, kterýž byl jádro sboru daleko předešel, a později ještě reservní dělostřelectvo téhož sboru.

Na krátce před 3. hodinou obdržel Benedek u Lípy zprávu o tom, co se bylo prodlením půl hodiny přímo za jeho pravým ramenem událo. Zvěsť tato překvapila ho tak, že pln nedůvěry v její pravdivost, koně obrátil a sám na Chlum odejel. Avšak hlučná pušková palba, kteráž ho zde uvítala a několik důstojníků z jeho družiny skolila, přesvědčila ho.

Pod princem Esterházym zastřelen kůň a hrabě Grune smrtelně raněn. Klíč rakouského postavení byl v rukou nepřítele.

Avšak tím, co Benedek uviděl, nebylo neštěstí ještě vyčerpáno. Za malou chvíli přišla zpráva o ztrátě Rozběřic a ihned na to zvěsť o ztrátě Probluzi. Benedek pospíšil ku svému reservnímu 1. a 6. sboru, jež měly ztracených posic nazpět dobyti. Kule pršely do jeho družiny a když se přiblížil ke dvorci, v němž úkryt nalézti doufal, pozdravila ho odtud prudká palba Prusů, kteří se byli ve dvorci již zahnízdili. Zde byl arcivévoda Vilém raněn na hlavě.

Šestý sbor byl již v ohni s nepřítelem o Rozběřice, kterýchž stůj co stůj bylo potřebí nazpět dobyti. Vesnice uzavírá tu silnici skoro úplně. Od 1. sboru vyslal Benedek jednu brigádu na Probluz a jednu na Chlum; obě ostatní brigády pak posunul k Lípě, aby v čele vyplnily mezeru, jež byla vznikla tím, že byly části 3. sboru již vyslány proti pravému boku pruské (1.) gardové divise. Všechno jen poněkud volné záložní dělostřelectvo hnáno do ohně. S rakouské strany tvrdilo se, že Benedek ještě v tuto dobu jako Napoleon v poslední hodině bitvy u Waterloo, na proražení nepřátelského středu pomýšlel, avšak tomu pruští stratégové nevěří tvrdíce, že musil vzhledem na situaci ústupové čáry pravým křídlem energický odpor činit, aby levému křídlu odchod možným učinil.

Hillerova divise ocítila se nyní následkem zoufalého útoku rakouských reserv v položení velmi choulostivém a stav její stával se co chvíli kritičtějším. Již byly Rozběřice opět v rukou rakouského vojska a útok zoufale bojujících rakouských mass ustavičně mohutněl; tu však, v okamžiku největší nouze, objevily se na výšině u Chlumu čtyři batterie reservního dělostřelectva gardového a zahájily vražednou palbu na hustě sražené rakouské davy. Ani jeden výstřel neminul se s cílem. Za reservním dělostřelectvem přišel přední voj 2. gardové divise (dva prapory pěchoty a jeden prapor střelců) provázený jednou batterií děl. Tyto tři prapory obrátily se na pravé křídlo divise a dobyly útokem lesíku mezi Chlumem a Lípou rozloženého, kamž bylo krátce před tím vniklo couvající vojsko rakouské. Tím byla posice Prusů na Chlumu značně sesílena a nabyla ještě větší pevnosti příchodem dvou batterií (1.) armádního sboru Boninova.

Byly čtyři hodiny.

Zápas o výšinu zuřil s neochabující prudkostí dále. Benedek chtěl se opět Chlumu zmocnit stůj co stůj a velitelové sborů opakovali tedy útok za útokem a snad byli by přese všechny vlastní pochybnosti úspěchu docílili, kdyby nebyly přišly nové pruské posily. Přes Benátky a Čistoves postupuje objevil se přední voj 1. Armádního sboru a za ním přikvapilo 8 praporů hlavního voje sboru. O půl páté byl už generál Hiller s to dáti svým prudkým bojem rozházeným praporům rozkaz, aby se srazily a seřadily; avšak jemu nebylo již dopřáno, aby svou proslavenou divisi opět seřaděnu uviděl; rakouský granát srazil jej v tu chvíli, když skvělý svůj úkol mohl prohlásiti za dokončený.

Sotva že byly prapory 1. armádního sboru pruského výšinu Chlumskou obsadily, musily odrážeti poslední útok rakouského vojska. Tento byl po krátkém zuřivém boji skutečně odražen a vítězně pronikli Prusové podruhé k Rozběřicím. Přední voj 2. gardové divise dobyl nad míru prudkým útokem o půl páté hodině Lípy, bodu to, s něhož tolik hodin zkáza chrlena byla do řad prince Bedřicha Karla.

Bitva byla vyhrána!

Benedek dal sborům Gablenzově a arcivévody Arnošta, jež byly střed jeho posice chrabře bránily, rozkaz k ústupu, odeslav dříve jízdu, aby jim cestu volnou držela. Avšak 3. pruský sbor armádní postoupil ihned za nimi, batterie a lesy jehlovek spustily strašnou palbu do zad couvajícího rakouského vojska, a několik minut na to objevil se na Benedekově dříve tak pevné a hrozné posici i jezdecký sbor prince Bedřicha Karla maje v čele štěstím zářícího krále.

Jaký to obraz spatřilo bojiště Sadovské!

Setkání se korunního prince a prince Bedřicha Karla a krále Viléma pruského na bojišti u Králové Hradce. Původní ilustrace na str. 273

Korunní princ pruský a princ Bedřich Karel, jejichž vojska byla z tak vzdálených bodů vyšla, aby se zde a to proudem bitvy spojila, setkali se na výšině u Chlumu v tu chvíli, když se boj od Lípy dále na jih převalil. Bylo to pro ně radostné shledání. Ještě dále ku předu setkal se korunní princ se svým královským otcem. Se slzami v očích políbil šťastný vojevůdce ruku svého otce a krále, kterýž mu na prsa zavěsil malý křížek řádu »pro zásluhu«.

Ještě větší a dojemnější obraz osvítilo mraky proniknuvší večerní slunce: na jihu od Lípy, kdež se před zrakoma diváků rozevírá širý kraj k Probluzi a Hradci Králové, stahovaly se obrovským polokruhem hlavní massy pruského vojska: Porýňané a Vestfalové, Východní Prusové, Slezané, Pomořané, Brandenburci a jak se všechny ty kmeny jmenují, jež bylo bojovné Prusko pod svým žezlem shrnulo, počtem více než čtvrt millionu bojovníků — hrnuli se soustředivě, s vlajícími prapory a svítícími bodáky, za obrovského, jako příval moře burácejícího jásotu k místu, kde kolem šedého krále kruh vítězných generálů stanul a vojsku němými posuňky vroucí díky vzdával.

Tím časem houkala opodál ještě děla a křídla obrovské armády oddělila se, aby ustupujícího nepřítele stíhala.

Stíhání rakouského vojska nedá se přehledně vypsati. Jenom tedy několik črt z toho pohnutého obrazu. Jakmile byla výšina u Lípy dobyta, sjely pruské batterie dolů a metaly vražednou palbu na protější, rakouskými kolonnami naplněnou nížinu. Také rakouské dělostřelectvo postavilo se ještě jednou na výšině na západ od silnice a bránilo se ze všech sil. Avšak tu přikvapila pruská jízda a vrhla se na jednotlivé rakouské prapory. Mnohý útok byl odražen, ale mnohý také úspěchem odměněn. Ještě byl v couvajících rakouských praporech pořádek, ještě to byl ústup a nikoli útěk. Když však rakouské délostřelectvo pruskému návalu odolati již nemohlo a na Královéhradeckou silnici s obou stran spousty vojska valiti se začaly, proměnil se statečný ústup v čirý útěk a zděšený poplach.

Slavná seč rakouské jízdy u Střešetic. Původní ilustrace na str. 241

Na jihozápaní straně velké silnice mezi Dlouhodvory a Střeseticemi udála se ještě (kolem 5. hodiny) velká srážka mezi jízdným sborem pruské první armády a rakouskou reservní jízdou divise generála Coudenhova. Vesnice Střesetice, jejíž poloha pro ústup rakouské armády zvláště výhodné posice poskytovala, byla rychle obsazena. Princ Bedřich Karel vyslal proti ní jízdní sbor a ocítil se takto, podivnou náhodou, v boji přímo s rakouským kyrysnickým plukem, kterýž jeho (princovo) jméno měl a jehož byl princ, jak se úřadně říká, majitelem. — Pruské jezdectvo, přetrpěvši strašnou palbu rakouských děl, vrhlo se zuřivě na těžkou kavalerii císařskou. Srážka tato poskytovala strašný, ale přece velkolepý živý obraz proměnlivé hrůzy bitevní. Byla to jezdecká řež, jakých jenom málo znají dějiny válečné. Pruská jízda dorážela s neodolatelnou prudkostí na svého nepřítele. V divém letu, jako vichrem štvané vlny vířily tu do sebe a mezi sebou blýskající se čepele palašů, ve větru se třepotající praporce, uniformy všeho druhu, čáky a přilby všelikého tvaru, blesky z karabin a pěnu soptící koně. Toto příšerně krásné divadlo bylo chvílemi, jako hustým závojem, zahaleno modrým dýmem, jejž od hřímajících dělových jícnů vánek větru přinášel, a když pak se dým rozptyloval, bylo mezi jeho oblaky viděti vztekle na sebe dorážející bojovníky, zahalované na krátké okamžiky sloupy prachu a padající na mnoze celými řadami pod ranami těžkých dělových kulí.

Mezi tím, co boj jízdy takto zuřil, vrhla se pěchota 49. pruského pluku do linie a utvořila čtverec. Rakouští kyrysníci rozehnali se, aby čtverec mocným nájezdem rozrazili. Avšak tu vyřítil se na ně déšť drobných kulí z jehlovek a prováděl příšernou spoustu: celé hromady jezdců a koní padaly, splašené koně bez jezdců lítali, zděšením řičíce, mezi řadami bojujících, jež každou chvíli řídly… Škadrony vrhaly se s řičivým třeskotem na sebe, odrážely se do divého úprku, řítily se zase v boj a přicházely opět do řeže palaší a vražedné palby kusů. Konečně rozhodla síla okolností: rakouská jízda, vykonavši pravé divy statečnosti, byla zdecimována, zatlačena a posléz na útěk zahnána. Prchajíc pak vrazila do vlastní ustupující pěchoty a povalujíc k zemi její mužstvo spůsobila v něm veliké zděšení. Porážka rakouského vojska byla dokonalá, hrdá Benedekova armáda byla rozbita.

Avšak pruské vrchní velitelství nedalo ji energicky stíhat. Šetřilo jí velkodušně, anebo si netroufalo? Někteří vojenští kritikové němečtí vytýkají Moltkovi jakožto chybu, že se neodhodlal k úplnému zničení poraženého odpůrce. V pruském hlavním stanu soudili asi, že toho účel války nevyžaduje, anebo že by nějaká nepředvídaná událost, čirá náhoda nějaká dosažené vítězství mohla zmenšit anebo oslabit. Krom toho bylo pruské vojsko nad míru unaveno, namnoze deranžováno i promíseno a poloha pevnosti Královéhradecké, jež rakouskému vojsku ústup za Labe kryla, neodporučovala rozhodného a důrazného stíhání.

O půl sedmé hodině tedy velitelství pruské boj zastavilo zůstavivivši toliko Labské armádě volné sledování nepřítele nějaký kus směrem k Pardubicům.

Však proto přece byly ztráty rakouského vojska v bitvě u Králové Hradce ohromné. Dle hlavní zprávy rakouského generálního štábu z r. 1868. ztratilo tam rakouské vojsko celkem 1313 důstojníků, 41.499 mužů, 6010 koní, 187 děl, 641 vozů a 21 vozů mostových.

Zabito bylo dle tohoto výkazu u Králové Hradce 330 rakouských důstojníků, 5328 mužů a 2743 koní; pohřešilo se (to jest zahynulo ponejvíce také) 43 důstojníků, 7367 mužů a 2149 koní; raněno bylo 431 důstojníků, 7143 mužů a 739 koní (kolik jich následkem poranění zemřelo, neudává se); zajato bylo raněných 307 důstojníků, 8984 mužů a 273 koní, zdravých 202 důstojníci, 12.677 mužů a 106 koní.

Ze saského armádního sboru bylo zabito 15 důstojníků a 120 mužů; raněno 40 důstojníků a 900 mužů, pohřešilo se 426 mužů. Tedy celková ztráta 55 důstojníků a 1446 mužů.

Pruské vojsko vykázalo tyto ztráty: Mrtvých 100 důstojníků a 1835 mužů; raněných 260 důstojníků a 6699 mužů; pohřešených 278 mužů. Úhrnem tedy 360 důstojníků a 8812 mužů. — Celkem lze říci, že zůstalo na bojišti Královehradeckém 12 až 15 tisíc mužů, důstojníků i prostých, rakouských i pruských.

---

1. generalieutenanta Herwartha, nikoli vůdce Labské armády
2. Úřadně píše se Sadoví, avšak lid neříká a nepíše jinak, než Sadová.