Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky/V. Operace prince Bedřicha Karla a generála Herwartha
| Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky Servác Heller | ||
| IV. Válka začala | V. Operace prince Bedřicha Karla a generála Herwartha | VI. Operace korunního prince pruského |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. Operace prince Bedřicha Karla a generála Herwartha |
| Autor: | Servác Heller |
| Zdroj: | HELLER, Servác, Válka z roku 1866 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha, Edvard Beaufort 1896. s. 94 – 128. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Illustroval Hugo Schüllinger (1856 – 1919) | |
 Související články ve Wikipedii:Prusko-rakouská válka, Bitva u Hradce Králové |
|
Princ Bedřich překročil dne 23. června časně z rána hranici Českého království. Z podřízených mu přímo armádních sborů posunul 4. sbor svůj přední voj až k Žitavě, na levo pak stojící 3. sbor vyslal svoji avantgardu až k Seidenberku a Marklise, kdežto čásť jízdy tohoto sboru ještě dále na levo na hranici stála. Nejbližším společným cílem těchto sborů byl Liberec. Generál Herwarth z Bittenfeldu překročil hranici u Hanšpachu a Šluknova a minul Lužické pohoří s hlavní mocí u Rumburku.
Nikde nenarazily pruské kolonny na žádný odpor, což bylo tím podivnější, ježto by — jak očividno a všestraně uznáno jest — i sebe menší síla rakouského vojska byla postačila nepřítele v obtížných průsmycích, na něž odkázán byl, delší dobu zadržeti. Bylo-li úkolem generála Clam Gallasa, nepřítele co možná zadržovati — a víc se přece na jeho menšině žádati nemohlo — proč nevyužil generál známým strategickým spůsobem všech výhod terénu, jichž mu poskytovaly nečetné hlavní silnice, jež z Lužického pohoří mezi Labem a slezskou hranicí dolů sestupují? On neučinil nic, než že dal postupující pruské voje v prvních dnech invase lehkými jízdnými hlídkami pozorovati. Clam Gallasovi dělaly se proto trpké výčitky, avšak neprávem: on jednal toliko dle instrukce, jež mu byla dána. Dne 21. června došel ho totiž rozkaz vrchního velitele, polního zbrojmistra Benedeka, ve kterémž se nařizovalo, aby celý saský armádní sbor ke sboru generála Clam Gallasa přirazil, při čemž se pro oba předpisovalo rozestavení u Mladé Boleslavi (Bakova), tedy za levým křídlem sboru, jenž u Mnichova Hradiště měl býti rozložen. Tímto rozkazem vysvětluje se, proč Prusové bez překážky pohořím prošli: naprostý odkaz na posici mezi Mnichovým Hradištěm a Mladou Boleslavi zbavil Gama Gallasa úplné volnosti jednání. Benedek neměl dáti Gallasovi žádného jiného úkolu, než aby nepřítele co možná zadržoval, ústup na Josefov volným držel a všelikému boji se vyhýbal, kterýmž by jeho armáda pro další hotovost oslabena býti mohla. Vše ostatní mělo býti zůstaveno generálovu uznání na místě samém — tak zní soud všech kompetentních znalců.
Prusové v Liberci editovat
V Liberci a v celém jeho okresu byly do příchodu Prusů posádkou rozloženy: husarský pluk Radeckého pod velitelstvím general-majora Fratričeviče, 33 pionýrů s důstojníkem, 8 polních děl se 147 dělostřelci a 145 koni.
Dne 19. června o polednách přišlo do Liberce asi 50 mladých mužů ze Saska, kteříž byli utekli ze strachu, aby nebyli od Prusů k vojsku odvedeni. Ale uprchlíci tito následujícího dne opět se domů vrátili, když byli bezpečnou zprávu dostali, že Prusům ani nenapadá Sasíky do svého vojska verbovati nebo násilím rekrutovati. Odpoledne, krátce po jejich příchodu spůsobila v Liberci veliký poplach zpráva, že Prusové přes Hrádek na Liberec postupují. Ulice a náměstí naplnily se rychle lidem. V divém postrachu vlnily se davy semo tamo nevědouce, co počíti. Zavíraly se krámy, odnášely se na bezpečná místa cennější věci a s úřadních budov snímaly se císařské orly; přikvapily přípřeže, aby odvezly úřadníky a úřadní akta, na nádraží chystal se železniční personál k odjezdu ruše kvapně vyhýbky a také husarská škadrona hotovila se k odjezdu. Avšak záhy ukázalo se, že byla pověsť předčasna, lid se stišil, krámy se zotvíraly; orly se opět zavěsily, úřadnictvo i vojsko zůstalo a přípřeže se rozejely.
Den na to bylo v Liberci ticho. Avšak již následujícího dne vydal magistrát vyhlášku, kterouž se nařizovalo, aby odpoledne téhož dne o 3. hod. 37 minutách poslední vlak byl vypraven a všechna další vozba se zastavila. Následkem toho zastavila pošta na nádraží svoji činnosť a zařídila obyčejné poštovní spojení s nádražím v Hodkovicích. Všecky ostatní poštovní jízdy byly zaraženy.
Dne 23. června z rána byl Liberec zase nesmírně pobouřen: došlať bezpečná již zpráva, že Prusové hranici překročili a na Liberec postupují. O 9. hod. nařídil Fratričevič vyklizení nádraží a roztrhání červené skály u Hodkovic. Vlak s pionýry odejel, státní telegraf se strhal, pošta přestala úřadovat a přesídlila se do Hodkovic. Státní úřady zastavily svou činnost, úřadníci a četníci přesídlili se do Turnova a husaři odejeli se štábem ke Chrastavě.
U Friedrichshainu setkaly se o 2. hodině odpolední nepřátelské přední stráže. Strhla se šarvátka, ve kteréž jeden pruský husar padl, několik jich poranění si utržilo a jeden zajat byl. O 3. hodině odpolední byl tento první zajatec dopraven do Liberce a uzavřen v obecní šatlavě. Touž dobou jeli Libercem Lichtenštejnští husaři a hodinu na to husaři od pluku pruského krále — kam? Říkalo se, že na bojiště. Později strhla se u Schonbornu šrůtka mezi předními strážemi, ze kteréž pozdě večer čtyři zajatí pruští dragouni do Liberce byli přivedeni.
O půlnoci přijelo tryskem do města a uhánělo dále několik rakouských husarů, kteří na ulicích stojícím lidem poplašně oznamovali: Prusové jdou!…. Prusové jdou! — Prusové jdou! letělo pak od domu k domu a za krátko bylo všechno na ulicích. Nikdo nechtěl již spáti a v trapném rozechvění setrvalo všechno pod širým nebem až do rána. Avšak teprve k osmé hodině Prusové přišli: deset pruských hulánů obsadilo vchod Friedlanské ulice, hulánský důstojník provázen několika muži přiklusal před radnici, sestoupil, vešel do zasedací síně a žádal, aby purkmistr s ním za město odejel. Ptal se na státní pokladny, ale nežádal prohlídky, nýbrž vzal prostě na vědomí, že jsou kasy odvezeny. Za nějakou chvíli přijel kočár. Do něho vsedli purkmistr Gustav Schirmer, purkmistrův náměstek a dva radní a odejeli, důstojníkem a eskortou provázeni, směrem k Friedlandu. U hostince »Zur Wiesenhohe« se zastavilo a důstojník odvedl zástupce města na polní cestu, která pruskými vojáky byla obsazena. Zde očekával je již pruský štábní důstojník a začal s nimi hned vyjednávati o ubytování vojska. Po skončené konferenci vrátili se hodnostové do města a o 10. hodině začal vchod pruského sboru. Princ Bedřich Karel stanul na vysokém hřebci před radnicí a přes čtyřicet tisíc mužů defilovalo pak kolem něho volajíce ustavičně bouřným sborem: »Hurá!« Přední voj bral se k nářadí, jiná oddělení šla ulicemi Střeleckou, Českou a Pražskou a opět jiné oddíly rozestavily se na Staroměstském náměstí. Nikdo neptal se na cestu, nikdo nežádal průvodčího. — O 11. hodině začalo ubytování vojska, jež řídil pruský major dle vlastního svého plánu města. Přes 20.000 mužů zůstalo v Liberci. V hraběcím zámku ubytoval se princ Bedřich Karel s t58 důstojníky, 42 poddůstojníky a sluhy, 278 prostými muži a 263 koni.
Město bylo plno koňstva. Koně byli všude nejenom v konírnách a stájích, nýbrž také v besídkách, verandách, ba i v přízemních bytech. Před městem, směrem k Rochlici, tábořila jízda, za železničním viaduktem rozložili se myslivci; batterie děl rozestaveny kolem města i v něm samém.
Všechny obydelné místnosti v obsazených domech zabrali vojáci a vlastník domu byl rád, když mu zbyla aspoň komůrka. Každé divisi vykázal ubytování řídící major jednu čásť města a každý jednotlivý voják vyhledal si tam byt sám. Následkem toho nedostal některý dům ani jednoho vojáka, kdežto se jich do jiného nahrnulo třebas sto. Vojáci vrhali se tam, kde se jim lépe líbilo. Mnozí domácí páni musili si potom sami nějaké přístřeší u známých a přátel vyhledávati.
Ještě větší potíž byla se stravováním pruského vojska. Ani nejlepší vůle nestačila na opatřování té spousty pokrmů, jež pohlcovaly snídaně, obědy, svačiny a večeře. Vyhláška pruského velitelství stanovila sice, že má dostávati voják denně jenom 3/4 libry masa, 1 láhev piva, 2 loty kávy a 5 cigar, ale tím by se byli vojáci nenasytili a každý hostitel snažil se tedy dáti, co mohl a čeho si vojáci přáli, jenom aby měl s nimi dobrou vůli.
Příchodem pruského vojska nastala perioda nesčíslných rekvisicí. Ačkoli vojsko v bytech od obyvatelstva dokonale bylo stravováno, žádaly se přece na radnici ustavičně mouka, chléb, maso a jiné potraviny i seno, oves a přípřeže musily býti dodávány. Na námitky, že není lze žádaných věcí v žádaném množství opatřiti, odpovídalo se hrozbou, že použito bude vynucovacích prostředků.
Že se při invasi pruských vojáků do Liberce také různé nepřístojnosti a násilnosti udály, rozumí se samo sebou. Hned prvního dne o 5. hodině jmenován plukovník Minamaeir městským a etapním velitelem. Zasedací síň sboru obecních starších upravena na komandanturu, z přízemních místností radnice učiněna hlavní strážnice a z tržnice arrest. — O 6. hodině bylo vojsko na poplach svoláno a odešlo, ale vrátilo se brzy opět do svých bytů. Ihned na to dostavil se do purkmistrovy úřadovny intendanční úřadník s několika důstojníky a diktoval obci »za opětné škádlení pruského vojska« pokutu 16.800 kvartů piva a 1200 kvartů kořalky. Ale piva bylo v pivovaře jenom 31 sudů, — kořalky ovšem sehnalo se celé žádané množství. Kde kdo pruské vojsko škádlil, zůstalo tajemstvím pruské komandantury.
Následujícího dne vojsko odešlo, ale jiné ihned zase přišlo, tak že měl Liberec opět 20.000 mužů na starosti. Rekvisice stíhala rekvisici a opatřování potravin pro válečný lid a koňstvo delalo každou chvíli větší obtíže, ježto spojení na všechny strany bylo přerušeno. Avšak dodávati se musilo. Magistrát obdržel v té příčině od intendantury výměr, dle něhož se dávati musilo každému muži denně jenom 3/t libry masa a příkrmu, mnoho-li k nasycení je potřebí, 25 lotů chleba, 1 ½ lotu soli, 1 lot kávy, 1 láhev piva, 10 cigar a třetinu libry tabáku, každému pak koni 10 až 11 ¼ libry ovsa, 3 libry sena a 3 ½ libry slámy. Magistrátu bylo uloženo, aby do 8. hodiny večer určitě prohlásil, je-li ochoten celou vyznačenou potřebu krýti buď dávkami hostitelů anebo hromadnými dodávkami obecního úřadu. Kdyby nechtěl či nemohl, že se přikročí dle válečného práva k exekuci a vojenským opatřením. Zcela týmž spůsobem mluvila i další oddělení pruského vojska.
Na dodávky chleba spotřebovány zásoby, jež v městě nahromaděny byly pro očekávané posily rakouské, avšak zle bylo o maso a píci pro koně. Neméně obtížno bylo opatřovati žádané obrovské množství cigar. Trafiky byly od vojska vydrancovány a hlavní sklad, jejž Prusové za erární majetek považovali, dalo vrchní velitelství zabaviti. Teprve na důtklivé námitky, že jsou zásoby tabáku ve hlavním skladě soukromým majetkem paní baronky Villaniové, byla polovice jich vrácena. Aby těm obecným svízelům aspoň poněkud odpomohl, usnesl se sbor obecních starších nabídnouti na dobu velkých vojenských pochodů denní výkupné obnosem 2000 zlatých. Na tuto nabídku odpověděno z hlavního stanu prince Bedřicha Karla, aby město platilo denně 3000 zlatých ve stříbře a povoleno na nové zakročení městské rady, aby se tyto tři tisíce zlatých den co den odváděly v bankovkách s ažiovou přirážkou.
Ačkoli výkupné řádně a přesně se odvádělo, obdrželo město dne 26. přece ještě rozkaz, aby opatřilo do 2. července úplné lazaretové zařízení pro 600 raněných a nemocných vojínů, totiž: 600 vlněných přikrývek, 1200 prostěradel, 600 dřevěných postelí dle daného výkresu, 10 věderců s poklopy na rozdělování pokrmů, 600 lžic, 600 plechových misek na jídlo, 1200 ručníků, 6000 košil, 5 kotlů s poklopy různé velikosti od 11—80 kvartů, 600 županů, 600 dlouhých žíněnek a 600 žíněnek pod hlavu, 6 nočních věder z cínu s poklopy a dřevěnými stojany, 300 nočníků, 600 párů trepek, 300 stolic, 400 párů bavlněných mužských punčoch, 200 párů ponožek vlněných, 300 plivátek, 600 slamníků, 3 teploměry, 6 stolu se zásuvkami, 600 pohárů, 1200 povlaků na přikrývky, 1200 povlaků na podušky, 60 sklenic močových, 12 soudků močových, 150 umyvadel, 12 nových zinkových nebo dřevěných štoudví na vodu kromě drobných předmětů, jež opatřeny budou rekvisicemi. Za každý den prodlení uložena pokuta 200 tolarů. Horlivému úsilí komitétu a obětavosti obyvatelstva podařilo se, sehnati v předepsaný čas obrovskou rekvisici pro liberecký lazaret.
Pochody vojska trvaly až do konce měsíce a při nich opakovaly se stále rekvisice; potom přicházeli ranění a zajatci, tak že potíže města dále trvaly až do konce hlavních operací. Časopisy pražské uveřejňovaly dlouhé seznamy různého zboží, jež při první invasi obyvatelům města Liberce násilně bylo pobráno. Jako Liberci dělo se i jiným navštíveným městům, jež teprve po nastalém rozhodnutí úlevu pocítila.
Další postup editovat
Dne 25. června pruské vojsko nepostupovalo. Princ Bedřich Karel chtěl vojsko svoje více dohromady sraziti a pochodové kolony zkrátiti, aby potom tím bezpečněji mohl postupovati. Proto byl ten den dnem klidu.
Dne 26. června dala se první armáda, majíc 4. sbor v čele, na pochod k Turnovu, labská pak armáda ke Kuřím Vodám, dvě míle na severozápad od Mnichova Hradiště. Zároveň však vypravil generál Herwarth 14. divisi z Jablonce na Český Dub, tak že ještě téhož dne spojení mezi oběma armádami zase obnoveno bylo.
Přední voj armády prince Bedřicha Karla, jež utvořila divise Hornova, narazil na pochodu k Turnovu u Sychrova na oddíl rakouské jízdy, kterouž byl Clam-Gallas až sem posunul a při kteréž se dvě baterie děl nalezaly. Strhl se ostrý dělostřelecký boj, kterýž několik hodin potrval a ústupem rakouského vojska skončil. Ztráty na obou stranách byly nepatrné. Nyní měl Bedřich Karel volnou cestu do Turnova, kamž také vojsko jeho večer dorazilo.
Když ráno téhož dne rakouské vojsko Turnov opouštělo, nařídil generál Edelsheim městské radě, aby velký most přes Jizeru neprodleně dala strhati, kterémužto rozkazu také ochotně bylo vyhověno. Ale sotva že bylo trhání mostu o 1. hodině s poledne ukončeno, objevily se již na oné straně řeky první pruské hulánské pikety a ujížděly po kojejích železné dráhy k nádraží.
O půl páté hodině odpolední pokrývaly už davy nepřátelského vojska výšiny Sychrovské a blížily se od Hrubého Rohozce k Turnovu. Silný oddíl pruských husarů pluku Cumberlandova přebředl pod jezem na mělkém místě Jizeru a uháněl s bambitkami v rukou do města. Zde rozptýlili se husaři rychle do všech ulic, vykonali prudkým tryskem obhlídku, zastavili na význačných místech stráže a uzavřeli v okamžiku téměř všechny východy z města.
Na náměstí očekávalo je obecní zastupitelstvo majíc v čele purkmistra dra. Šlechtu a děkana P. Jana Šolce. Zde diktoval pruský intendant Turnovu první rekvisici: 1500 porcí potravin, z nichž každá obsahovati měla 1 libru hovězího masa, ½ lotu rýže, 1 lot kávy, 1 lot cukru, 1 ½ lotu soli, 1 pintu piva, 2 libry chleba a 2 pinty vína, dále 2500 porcí ovsa po 1 ¼ libře, tolikéž sena po 3 librách a slámy po 3 ½ librách; kromě toho 15.000 kusů různého druhu dgar, 32 centů tabáku, 160 liber másla, 2407 centů ovsa, 1216 cvilichových pytlů, 235 centů sena, 15 centů kávy, 10 sáhů dříví na palivo, dále dříví na stavbu mostu, 83 železných svěráků, 300 kusů velikých hřebů a 2500 kop podlažníků, tesařské a truhlářské pily, tesáky a sekyry, lana a provazy, 200 dělníků podavačů, dva páry koní s povozy, 938 věder vína, 305 nádob na pivo a 40 nádob na víno, 200 kusů hovězího dobytka na zabití, požárovou stříkačku a stravování služebného personálu generál-lieutenanta a velitele 7. pěchotní divise Franseckého jakož i strážního mužstva.
Mezi tím, co se o provedení této rekvisice vyjednávalo, zahájila pruská kavelerie pravou honbu na lidi. Sotva stržený most měl býti znova zbudován. Kdo jen se na ulici ukázal a zdravé údy měl, byl tasenými šavlemi a nataženými bambitkami donucen snášeti k řece prkna, trámy, nářadí a čeho jen bylo potřebí. Práce bez prodlení začala a prováděla se kvapně pod dozorem pruských vojáků s nataženými karabinami, kteří každému zastřelením hrozili, kdo by se útěkem chtěl vzdáliti. O 6. hodině večerní byl již most pro okamžitou potřebu hotov. Již dříve přepravilo se několik oddílů vojska po pontonovém mostě, jejž byli pionýři sestavili, nyní pak daly se po dřevěném mostě na pochod do města dva pomořanské pěší pluky, magdeburský pluk pěchoty, pomořanský pluk střelců, pěší pluky čís. 12. a 14. Jízdní posádka náležela magdeburskému pluku husarskému a brandeburskému pluku hulánů.
Většina vojska rozložila se táborem za městem. Když pak noc nadešla, plápolaly kolem Turnova nesčíslné táborové ohně a zavdaly podnět k pověsti, že město od Prusů na několika stranách zapáleno bylo a hoří.
Ihned po příchodu hlavní síly vojska vypravily se létací hlídky směrem k Jičínu a Sobotce, prolezly pole s žitem a pšenicí, jímaly každého, kdo jim vstříc přicházel a pronikly ještě dne 26. na jičínské cestě až ke dvorci Hořensku. Vypravena také čásť vojska do Podolí, ale tato vrátila se o půlnoci do Turnova.
Princ Bedřich Karel postarav se o zřízení mostu pontonového a postavení nového mostu dřevěného, otevřel si cestu na město Jičín, kteréž toliko 3 ½ míle od Turnova vzdáleno jest a nejbližším strategickým cílem jeho operací bylo.
V jeho pravém boku u Mnichova Hradiště, stál sice nepřítel, avšak moc tohoto byla mnohem slabší než princova, a také měl Clam Gallas ze svého postavení delší cestu k Jičínu než princ z Turnova. Princ Bedřich Karel snažil se dříve, než dále postoupí, zmocniti se obou břehů Jizery a zabezpečiti si zároveň provedené již spojení s generálem Herwarthem. Za tím účelem vyslal ještě večer dne 26. června osmou divisi (Hornovu) po pravém břehu na západ s rozkazem, aby se zmocnila u vesnice Podolí mostů přes Jizeru vedoucích.
Přední voj generála Herwartha z Bittenfeldu narazil dne 26. června u Kuřích Vod na slabé oddíly rakouského vojska, kteréž však dle obdrženého příkazu nepříteli prudce ku předu se deroucímu povolily a na Mnichovo Hradiště ustoupily. Při tom strhla se malá jezdecká šarvátka, o kteréž Prusové tvrdí, že zbavila rakouskou jízdu nimbu, kterýž ji v očích pruského vojska dosud obestíral. Večer téhož dne vypravili Rakouští opětně dva prapory ke Kuřím Vodám, avšak i tyto se po krátkém boji s nepořízenou vrátily. Zpráva rakouského generálního štábu z r. 1868 udává, že v této bitce rakouské prapory ztratily 27 mrtvých, 114 raněných, 54 pohřešované a 18 zajatých; Prusové udávají svoji ztrátu na 9 mrtvých, 80 raněných a 3 pohřešené. Herwarthův přední voj toho večera přes Kuří Vody nepokročil.
Když byla rakouská oddělení na oné straně Jizery dle Benedekových disposicí pravý břeh řeky a Turnov již v šanc vydala, došel do hlavního stanu korunního prince Saského mezi 2. a 3. hodinou odpolední telegrafický rozkaz Benedekův, aby se Turnov a Mnichovo Hradiště za každou cenu držely. Udržeti Turnov a Mnichovo Hradiště znamenalo: uhájiti strategickou čáru jizerskou. Takto a nikoli slovně pojal Benedekův rozkaz Clam Gallas a nařídil Poschacherově brigádě (kteráž si byla ve Šlesviku zasloužila jméno »železná brigáda« a jejíž vynikající součástí byla pražská »osmnáctá chasa«), aby přes oba mosty u Podolí pronikla a na oné straně Jizery, na výšinách u Svijan postavení zaujala, kterýmž by ostatním sborům na ráno zabezpečen byl přechod přes řeku.
Následujícího rána měl nastati obecný pochod přes Jizeru. Brigáda Poschacherova měla odraziti první o 6. hodině od Svijan a postoupiti přes Vlastibořice na Sychrov. Brigáda generála Abela, aby jízdě na pochodu nepřekážela, měla u Loukova Jizeru překročiti a posunouti se, jakožto druhý stupeň na pravou stranu brigády Poschacherovy. Za nimi oběma měla následovati jakožto reserva brigáda generála Pireta. Pěchota brigád Abelovy a Piretovy měla jíti malý kus cesty po dráze a jenom batteriím bylo dovoleno použiti hlavní silnice až k Loukovu, kde vozová cesta od silnice odbočuje. U Podolí mělo se přejíti do Svijan po železničním mostě, »bude-li do té doby opraven.«
Hned za Poschacherovou brigádou měla přes dřevěný most u Podolí a přes brody přejíti 1. divise lehké kavalerie a postoupiti po silnici, jakož i po obou stranách silnice k Turnovu a Sychrovu. Za ní měla Jizeru překročiti 2. divise armádního sboru saského, pak rakouská dělostřelecká reserva, 1. saská divise a saská dělostřelecká reserva, všechny po hlavní silnici a přes dřevěný most. Za mostem měla saská pěchota postupovati ve dvou kolonách a tvořiti třetí a čtvrtý stupeň. — Saská jízda měla postupovati, nedotýkajíc se hlavní silnice, přes Plavkonice, Všeň a Modříce k Přepeři, přecházejíc Jizeru u brodů. U Turnova měla se spojiti s vojskem tam stojícím. Brigáda Leiningenova měla setrvati ve svém postavení a hledět zadržeti nepřítele, kdyby od Mimoně se přiblížil. Brigáda Ringelsheimova měla u Hoškovic vyčkati dalších rozkazů. Další ustanovení týkala se vozatajstva, parku se střelivem, zásob potravin atd. Všechno vojsko mělo před odchodem vařiti, polévku pojísti a maso studené s sebou si vzíti.
Brigáda Poschacherova, která mezi Březinou a Honsobem rozložena byla a tři setniny pluku Martiniho již od rána u Svijan a Podolí na stráži měla, obdržela o 8 ½ hodině večerní rozkaz, aby ještě, než noc nastane, se všemi svými oddíly výšiny na pravém břehu Jizery u Svijan obsadila. Generál Edelsheim měl s několika prapory brigády Abelovy přes Podolí dále postoupit a nočním přepadením Turnova se zmocnit, o němž se soudilo, že jest nepřátelským vojskem jenom slabé obsazen.
Plán tento byl smělý, ale ztroskotal se odporem, jejž mu na pochodech vstříc vrhla brigáda Hornova, téhož večera od prince Bedřicha Karla do Podolí vypravená.
Noční bitka u Podolí editovat
Rakouská setnina od pluku Martiniho, jež od rána v Podolí posádkou byla, postavila z počátku hlídky jenom u sýpky a na lukách na východní straně vesnice; když pak došly rozkazy pro útočný postup na den 27. června, obsadila severovýchodní konec vesnice a zřídila tam barykády zastavivši jednu četu na mostě.
O šesté hodině odpolední srazily se rakouské, z Podolí ke Štveřínu vyslané hlídky s nepřítelem a byly nuceny se navrátiti. O půl sedmé pak přirazily k Podolí dvě pruské setniny magdeburského 4. praporu myslivců a udeřily ihned na vesnici útokem. Rakouská setnina vzdorovala za barykádami dlouho prudkému útoku, avšak nebyla s to přesile odolati a ustoupila až k mostu na druhém konci vesnice, kamž byla tím časem — palbou přivolána — od Svijan sestoupila 18. setnina téhož pluku. Zde držely se obě setniny statečně, až nepřítel prorvaným terrénem podporován, Jizeru přebředl a v hospodě se usadil, kteráž asi 600 kroků od mostu na jih se nalézá. Sem položili pak Prusové dvě setniny střelců.
Tím ocítily se rakouské setniny v nebezpečí, že budou odříznuty, spojení zbaveny; opustily tedy most a uchýlily se na levý břeh, pokračujíce v palbě puškové.
Brigáda Poschacherova odrazila před 9. hodinou ze svého stanoviště mezi Březinou a Honsobem k Podolí. Aby rychleji tam se dostala, rozdělil ji plukovník Bergou, jenž místo generál-majora Poschachera (který právě ve sborovém stanu Clamově meškal) jí velel na dvě kolonny. Jedna kolonna postupovala (vedením plukovníka Schwertfiihrera) přes Loukov, druhá (vedením plukovníka Bergou) po silnici přímo na Podolí.
Tato kolonna urazila sotva polovinu cesty k Podolí, když od vesnice dolehla prudká palba pušková — to byl pruský útok na setninu pluku Martiniho. Nežli plukovník Bergou se svojí kolonnou na místo dorazil, byly již obě rakouské setniny most opustily, avšak udržovaly ještě palbu… Měsíc obléval tichým, jako hedvábným svitem všechen kolem kraj a v ostrém stínu, jejž vysoké topoly na konci vesnice tvořily, míhaly se bleskovitě červené ohýnky puškové palby.
Plukovník Bergou rozkázal, aby se ihned na most útokem udeřilo. Velitel »osmnácté chasy«, plukovník Hohendorf, měl útok provésti třemi setninami svého praporu, ku kterýmž se připojila polovina setniny, jež dosud u Zdaru na přední stráži stála, třemi setninnmi třetího praporu Martiniho a třemi setninami třetího praporu pluku krále pruského, kdežto zbytek (9 setnin Martiniho) jakožto reserva měl následovati.
S velkým ohněm a mladistvou bravurou vrhly se setniny 18. praporu myslivců na hospodu a zmocnivše se jí téměř na ráz udeřily s rostoucí prudkostí na most a zachvátily také tento, ačkoli s velkými ztrátami. Zastavivše pak čtyři setniny pluku krále pruského na mostě, vtrhly kompagnie »osmnácté chasy« s ostatními částmi útočné kolonny do vesnice pruským vojskem obsazené a útok jejich, provázený neochabující třaskavou palbou, byl tak prudký, že pruská posádka, kteráž se byla tím časem zbytkem střeleckého praporu sesílila, z Podolí v pravém toho slova smyslu byla vyhozena. Podolí bylo tedy v moci »železné brigády«, avšak pokus, proniknouti k blizounkým Přišovicům, byl zmařen vražednou palbou, již nepřítel — sesílený opět dvěma prapory — z pevné, kamenné sýpky za Podolím a z přišovických zahrad, na vchod do vesnice chrlil. Boj zuřil plnou silou, když k 10. hodině noční generál major Poschacher a záhy na to také hrabě Clam Gallas do Podolí přijeli. Clam Gallas přehlednuv situaci dal rozkaz, aby se od dalších útočných pokusů upustilo.
Tím časem sesílili se Prusové ještě dvěma prapory střelců (od brigády Hornovy) a hnali znovu na Podolí útokem. Na kraji vesnice strhl se zuřivý boj, kterýž se záhy dále rozšířil do vnitř vesnice. Na zářezech silnice, kteráž se táhlou linií Podolím vine, narovnány rychle barykády, zahradní ploty u kamenných domů se upevnily a na zahradách, v nádvořích, na barykádách i ploché silnici bojováno s nevídaným zápalem. Měsíc skryl se za oblaka a boj veden dále po tmě. Prusové zuřivě útočili a »železná brigáda« s obdivuhodnou bravurou se bránila. Pušková palba s obou stran byla tak živá, že se zdálo, jako by vzduch naplněn byl třaskavými plyny, jež nesčíslnými, drobnými, trhanými blesky za ohlušujícího třeskotu bez ustání a konce vybuchovaly. Dva veliké, vší silou podniknuté a důrazně vedené hlavní útoky Prusů byly odraženy, ale nesmírné síle třetího útoku nebyla »železná brigáda« s to odolati a ustoupila k dřevěnému mostu, kterýž asi na tisíc kroků před vesnicí se nalézá. Zde nastal nový, veliký, zoufalý boj o přechod přes řeku. Tlak pruského útoku byl vždy prudší a palba jehlovek jevila takovou přesilu nad účinností starých rakouských pušek, že důstojníci výsledek boje s určitostí již předvídali. Rozebrali tudíž, pokud možno bylo, železný most české severní dráhy a činili přípravy k zapálení dlouhého dřevěného mostu silničního. Čekalo se jenom na rozkaz k zapálení. Když už nebylo naděje a ústup za Jizeru nezbytným se jevil, přikvapil poručík od ženijního sboru nejhustším deštěm napřátelských kulí s pochodní v ruce k mostu a volal: »Máme už zapálit?« — »Ještě není rozkaz!« zněla odměřená odpověď. Poručík odhodil pochodeň — a v tu chvíli projela mu nepřátelská kule prsa.
O druhé hodině s půlnoci skončil boj ústupem znavené, zdecimované »železné brigády«. Poslední četa byla ještě na mostě, když tento celou délkou vzplanul a hlučně praskaje první plamenné sloupy do jitřního vzduchu vmetal. Ještě stříleno ostře do pruských řad přes řeku, aby most dokonale se mohl rozhořet a to když se bylo stalo, dán poslední signál k ústupu. Clam Gallas odeslal sice k 11. hodině rozkaz, aby brigády Ábelova a Piretova na podporu Poschacherovy brigády k Podolí postoupily a povolal zatím na ochranu mostu a nejbližšího pobřežního pásu třetí prapor pluku Rammingova, kterýž se byl na blízku objevil, jsa na pochodu k Turnovu, avšak když dvě setniny tohoto praporu k mostu dorazily, nebylo již na další odpor lze pomýšleti. Vycházející slunce spatřilo vesnici zkrvácenou, opálenou, rozstřílenou, plnou vojska živého i mrtvého.
Zahrady byly zdupány, ploty servány, okna samá díra, stromy jako okleštěny a šumná Jizera zbarvena do ruda. Osmnáctá chasa získala si tu první krvavý vavřín, ale bitky rozhodnouti s to nebyla.
Ztráty rakouského vojska udává zpráva generálního štábu takto: mrtvých 106, raněných 247, pohřešených 140, zajatých 555.
Vítězná bitva u Podolí byla pro Prusy výtečným začátkem války. Oni seznali velkou převahu svojí střelné zbraně nad zbraní rakouskou a překonali do jisté míry svůj počáteční velký strach před udatností rakouského vojska. Ale proto přece nedovolil opatrný princ Bedřich, aby nepřítel stíhán byl a rychle ku předu dále se postoupilo; on nechal celý následující den — 27. červen — minouti, aniž k Jičínu se přiblížil aneb na Clam Gallasa udeřil. Dne toho použil ku přípravě na oba dni následující a dal za tím účelem provésti jenom několik krátkých pohybů. Poslal osmou divisi 4. sboru (Franseckého) a celý 3. sbor armádní do Turnova, 2. pak armádní sbor do Podolí, kdež se tento s Hornovou divisi spojil.
Dne 28. června ráno měl Clam Gallas ještě obsazeno Mnichovo Hradiště a naproti na pravém břehu Jizery rozloženou vesnici Klášter. Dvě brigády stály v horách na levé straně Jizery. Hory tyto vyplňují celý prostor mezi Podolím, Mnichovým Hradištěm a Kněžmostem a z jejich jižní skupiny vystupuje jako příkrý, srázný kužel hora Mužský. Sasíci stáli na Levém křídle Clamově, na jihu od Mnichova Hradiště. Několik oddílů bylo již večer před tím posláno do Jičína, a ohrožená i sama nebezpečím hrozící silnice z Podolí do Sobotky byla kryta obsazením průsmyku u Podkosti.
Princ Bedřich Karel chystal velkolepý útok na Clam-Gallasa. On nechtěl ho prostě zatlačit neb odmanevrovat, on ho chtěl sevřít a naprosto zdrtit. Avšak plán se mu nezdařil, neboť princ poskytl Clamovi dosti času, aby se z kleští vytáhl; bez útoku a postupu uplynulý den 27. června zmařil princův grandiosní záměr.
S výšin na východní straně Mnichova Hradiště — stanovišti sasko-rakouské armády — pozorován postup Prusů na Podolí a Mnichovo Hradiště a Clamovi bylo jasno, že bude napaden obrovskou přesilou. Jemu bylo také jasno, že zaujaté jím dříve postavení již oprávněnosti nemá a že ztrátou Podolského přechodu přes Jizeru se strany i v týlu ohroženo jsouc, své dřívější hrozivé taktické síly pozbylo. Proto rozhodl Clam-Gallas, že své postavení na Jizeře bez marného boje opustí.
Princ Bedřich Karel zahájil útok svůj dne 28. června ráno v ten spůsob, že vyslal divisi Hornovu z Podolí a divisi Franseckého z Turnova do pravého boku armády Clamovy; 2. armádní sbor zůstal z části jakožto reserva v Podolí, z části pak poslán na Podkosť nepříteli do týlu; v čele byl vyslán Herwarth na Mnichovo Hradiště, při čemž zároveň také proti levému boku odpůrcově operovati mohl. Zbývající 3. armádní sbor obdržel rozkaz, aby z Turnova postoupil do Rovenska, tedy asi na polovinu cesty k Jičínu.
Takto byl velkolepě založený útok zahájen, ale tím časem začala již také Clamova armáda ustupovat a celý boj toho dne podržel ráz pouhé předvojové bitky. Herwarthovo vojsko zmocnilo se vesnice Kláštera naproti Mnichovu Hradišti, avšak zastihlo jizerský most tamější již v plamenech; Herwarth dal pod ohněm rakouských děl zříditi most pontonový. Vydatná palba Herwarthova dělostřelectva měla za následek, že rakouské vojsko Mnichovo Hradiště opustilo a směrem ke Kněžmostu odešlo.
Mezi tím postoupily také řady 4. armádního sboru pruského na různých cestách přes výšiny na jižní straně Jizery a zatlačily rakouské vojsko na vesnici Boseň mezi Mnichovým Hradištěm a Kněžmostem. V této vesnici boj skončil.
Prusové byli sice vítězi, ale výsledek toho dne nebyl nikterak přiměřen velkolepým přípravám a veliké síle vojska, jež s pruské strany do ohně byla vyslána.
Rakouská ztráta (ze dne 28. června) udává se takto: 181 mrtvých, 116 raněných, 134 pohřešených a 1216 zajatých. Prusové ztratili prý celkem mrtvých a raněných 341 mužů.
Tuto ztrátu mohl si Clam Gallas uspořiti, kdyby byl — jsa již k ústupu odhodlán — o den dříve ku zpátečnímu pochodu rozkaz vydal. Když se dne 28. ráno za oprávněna považoval, svobodně, dle vlastního uznání a bez dotazování se Benedeka rozhodnouti, mohl tak zajisté učiniti již dne 27. odpoledne.
Obsazením průsmyku u Podkosti byl rakousko-uherskému vojsku ústup zabezpečen a zároveň byla mu poskytnuta možnost, aby se u Sobotky táborem rozložilo.
Prusové v Klášteře editovat
Zde budiž založen malý obrázek, jak si Prusové vedli v Klášteře.
Tím časem, co Prusové u Podolí Poschacherovu brigádu zaměstnávali a po jejím zatlačení na Mnichovo Hradiště postupovali, vzdálila se od Kláštera hlavní síla rakouského vojska. Jenom několik praporců pěchoty a jedna batterie děl zůstaly. Zřizovaly se náspy kácely se stromy a vůbec počínáno si, jako by se pomýšlelo na zarputilé hájení klášterské posice. Ale navzdor tomu všemu zmocnily se dne 28. června o 7. hod. ranní kolonny pruské armády labské po hodinu trvavším boji Kláštera.
Po čas boje uchýlila se většina v Klášteře pozůstalého obyvatelstva do sklepů proslulého tehda velkého pivovaru a lihovaru. Když ustal boj, opustil lid svoji skrýš a klidné z počátku chování se Prusů zaplašilo prvotní obavy. Avšak klid nepotrval dlouho. Několik uherských vojáků, kteří se beze zbraně ve sladovně byli ukryli, zavdalo Prusům podnět k láteření a spílání a střelná rána, kteráž kdesi na půdě pivovaru z pohozené rakouské pušky nejspíše náhodou jen vytřaskla, poskytla záminku k bezuzdnému drancování pivo- a lihovaru. Všechny zásoby piva staly se obětí odvety. Co se nevypilo, bylo v sudech odvlečeno. Brzy však objeven také sklad lihovin, a když se byli Prusové na domácích lidech přesvědčili, že ohnivý ten mok není nikterak otráven, zahájeno pití jako o závod. Z počátku posluhoval domácí personal, avšak ten objevil se záhy nedostatečným a vojáci si pak posluhovali sami. Kaluže kořalky pokrývaly za krátko půdu a ze sudů stáčeny různé druhy pálenky do hrnců, konví, láhví a džbánků. Také sklep na líh dostal nevítanou návštěvu a větší část zásoby vypuštěna na zem. Lihem promočeni, a zpiti brouzdali se vrávorající vojáci loužemi kořalky v rozsáhlých klenbách lihovaru.
Tu pojednou, asi v hodinu s poledne vyšlehly z otvorů pivovaru žluté a modré plameny; dveřmi řítily se a z oken skákaly hořící postavy, kteréž šatstvo s těla trhajíce v nedalekém potoce spásu hledaly. Přes čtyřicet pruských vojáků strašně bylo popáleno a většina jich zahynula.
Tato katastrofa přivedla pruské vojáky do děsného vzteku. Oni byli přesvědčeni, že lid v lihovaru zaměstnaný zúmyslně lihové kaluže zapálil a začali se mstíti. Nábytek, dvéře a okna roztřískali, trhali a ničili, obchodní knihy a korrespondence rvány na kusy a hubeny. Apparáty probodány bodáky, do vyšších oken metány spousty kamení. Potom nastalo nové drancování. Všechny zásoby ječmene ze sladovny a obilí ze dvora byly odvlečeny, vojáci prohlíželi soukromé byty, odnášeli potraviny, vytloukali u zavřených bytů dvéře a okna, odnášeli cennější věci a co se jim nelíbilo, ničili. Kavaleristé proháněli se na koních vesnicí, stíhajíce tasenými šavlemi drůbež, malá prasátka atd. V některých bytech a zejména v krámech bylo spustošení jako po zemětřesení. Ječmen z hraběcí valdštýnské sladovny odvlečený dali kavaleristé ihned koním do žlabů, ale nezvyklé toto krmivo spůsobilo koním všelijaké obtíže a vojáci začali křičeti, že jest voda v kašně otrávena. Nastalo nové jitření, kteréž vrcholu dostoupilo, když náhodou voda do kašny pojednou prouditi se přestala. Správce, který již pro požár v lihovaru veliké příkoří zkusil, musil utéci, aby hrozícímu týrání ušel, a hraběcí stavební ředitel, provázen povykující tlupou vojáků, byl nucen až do půl noci s lidmi pracovati, aby příčinu, proč voda se zastavila, objevil a odstranil.
Následujícího dne nastalo sice utišení, ale v rekvisicích se pokračovalo. Z panského dvora odvedli Prusové 90 kusů hovězího dobytka, 500 ovcí a 3 koně; stavebnímu řediteli odňali 3 koně a vesničanům 14 krav a 4 koně. Sláma a seno odvlečeny do stébla a kde dříví scházelo, spáleny ploty, latě a rozbité dvéře. Škoda, spůsobená valdštýnskému dvoru, odhadnuta na 16.000 zlatých, ztráta pak vesničanů na 20.000. Piva vypito v prvních třech dnech invase přes 2000 věder.
Bitva u Jičína editovat
Široká fronta, ve kteréž se obě princi Bedřichu Karlovi podřízené armády na Jizeře rozvinuly, zachována a podržena i pro další postup. 4. armádní sbor, který dosud skoro výhradně zaměstnán byl, vzat do reservy a jinak dán rozkaz, aby 3. armádní sbor, maje 5. (Tümplingovu) divisi v čele, po turnovské silnici na Jičín postoupil. 2. pak armádní sbor, maje v čele 3. (Werderovu) divisi, přes Sobotku za týmž cílem ku předu se hnul. Labské armádě přikázány dále na západ vedoucí silnice, mimo jiné také silnice podél Jizery přes Mladou Boleslav vedoucí. Na této čáře nebylo žádného nepřítele a princ rozhodl se pro ni snad jenom z ohledu na obtížné zásobování vojska, ač neklamal-li se ohledně směru, jímž se bralo vojsko saské.
První rakouský armádní sbor provedl k poledni dne 29. června šťastně svůj ústup na Jičín, ačkoli byl na pravém křídle stále ohrožen (na »pravém« ve smyslu fronty proti nepříteli obrácené, jakož se vůbec technicky říká i při ústupu). Čásť vojska dorazila k Jičínu již minulého večera a časně z rána.
Clam-Gallas postavil se u Jičína zase k bitvě, protože bylo, jak sám ve své zprávě praví, saského korunního prince došlo od Benedeka psaní, oznamující, že přibude téhož dne (29. června) 3. armádní sbor rakouský a že následujícího dne tři ostatní sbory hlavní armády směrem k Turnovu a Lomnici postoupí. Tak nedostatečné měl Benedek spojení s podřízenými sobě vojevůdci!
Dne 28. června byla rozdělená Benedekova vojska ve třech velkých bitkách od vojů korunního prince poražena, druhá armáda pruská byla již jenom den cesty od Labe vzdálena a Benedek chtěl ještě na sever postoupiti! Patrně neměl ještě ani tušení o tom, co se bylo u Trutnova, Náchoda a Skalice přihodilo, — princ Bedřich Karel, jehož zprávy docházely cestou desetkráte delší, věděl již dne 28. června o bojích, jež dne 27. svedeny byly na hranici kladské.
Postavení, jež Clam-Gallas k bitvě aneb spíše na obranu Jíčína zaujal, bylo na míli cesty od města vzdáleno. Byla to řada jednotlivých posicí, kteráž u Železnice počínajíc, u vesnice Brady přes turnovskou silnici se vinula a u Lochova levým křídlem sobotecké silnice se dotýkala. Před touto čarou bylo ještě několik vhodných bodů na obranu vojskem obsazeno. Levé, skoro ve vzduchu visící křídlo kryla saská jízda. Kromě této byla ze saské armády po ruce jenom pěchotní divise Stieglitzova; druhá divise byla již dříve poslána do Jičínovsi. Stieglitzova divise, rozložená u Podhradu, obdržela rozkaz, aby jakožto záloha do středu rozlohy postoupila.
Této bitevní rozloze vytýkají stratégové, že byla na pohotovou sílu vojska příliš dlouhá (přes míli) a za druhé, že čelíc skoro čistě na sever, proti útoku od Sobotky nikoli čelem, nýbrž levým bokem se postavila. Jinak byla, vzhledem ku četným a z části i lesem pokrytým výšinám pro obranu výhodna.
Asi o půl čtvrté hodiné odpolední narazila od Turnova přicházející pruská divise Tümplingova na nepřítele u Libuně, na severu od Brady. Po krátké přestřelce rozvinul se přední voj a záhy spustil se dělostřelecký boj před středem a pravým křídlem posice. Na rakouské straně hřímalo 96 děl s dobře volených výšin a jim odpovídalo s velkou energií pruských děl asi 40. Tato převaha byla na počátku bitvy velmi citelna.
Postup boje záležel v tom, že se přední voj pruský a čásť divise Tümplingovy ihned vrhly na pravé křídlo rakouské rozlohy, kterouž stůj co stůj povaliti chtěly, kdežto proti silnému středu jenom nepatrné síly v boj postoupily. Teprve v poslední době bitky hnáno útokem na střed posice a generál Tümpling vedl posléze sám svoje reservy do výšin u Brady. — Tümplingova divise byla asi hodinu v ohni, když se kolem 5. hodiny, od Sobotky přicházejíce, před levým křídlem rakouské rozlohy objevily špice pruské divise Werderovy, kteráž se také ihned v boj dala s rozloženou u Lochova brigádou Ringelsheimovou. Boj byl na obou stranách a na celé čáře velmi prudký…
K 7. hodině měli již útočníci, zejména na pravém křídle značný zisk terrénu a tu teprv objevila se v rakouském středu část saské divise Stieglitzovy. Podpora tato přišla pozdě a byla příliš slabá, aby byla oprávnila naději, že se její pomocí podaří celou posici do noci udržeti. Kromě toho odpadla Clam Gallasovi potřeba provésti až do konce možnosti boj s nepřítelem, jemuž každou chvíli nové kollony na posilu přijíti mohly, neboť přijel z Benedekova hlavního stanu ordonanční důstojník s rozkazem, aby Clam všeljkému boji s přesilou se vyhýbal a přes Hořice a Miletín ku hlavní armádě přiraziti se snažil.
S nastávající nocí zahájen tedy spořádaný ústup, o němž sami Prusové doznávají, že nebyl žádným útěkem. Prusové postupovali ostře za Clamovým vojskem, avšak noc a únava učinily u prvních domů jičínských a u přechodů přes Cidlinu stíhání tomu konec.
Nějaký čas bylo ticho. Avšak ještě před půlnocí nařízen s pruské strany útok na Jičín, k jehož obraně Clam Gallas zavčas použil části saského vojska, která ještě nebyla v ohni. Tento smělý a — jak se tvrdí — i genialní podnik zdařil, se úplně. Jeho provedení bylo svěřeno brigádě Winterteldově (od Werderovy divise); avšak sotva že byly první rány padly, přikvapily ještě bataillony divise Tümplingovy. Takto bylo město se dvou stran napadeno a po krutém boji, který až do svítání v ulicích zuřil, musilo saské vojsko ustoupit a Prusové byli pány Jičína.
Prusové u Jičína editovat
Dne 28. června svedena za městem u Brady potyčka s pruskou přední stráží, jež od Turnova na výzvědy byla vyslána.
Sotva že byly zahoukly první dělové rány, utíkala a ujížděla z města polovice obyvatelstva, zvláště mladý lid. Po šťastném odražení Prusů se mnozí zase večer vrátili. Avšak navrátili se jen proto, aby vyspavše se doma, druhého dne znovu utekli a to již na dobro.
Bylo to na den sv. Petra a Pavla, v den bitvy.
Dokud svítala naděje, že rakouské vojsko bojiště opanuje, dalo se polekané obyvatelstvo ještě držeti; jakmile však rakouské vojsko k městu počalo couvati, strhla se náramná vřava provázená bezdůvodným strachem. Kdo mohl, sedl na vůz a ujížděl se svým. nejmilejším nábytkem, kdo nemohl, hledal spásu v útěku pěším, vleka uzel na zádech nebo pod paždím. Prchající obyvatelé pomýšleli nejvíce na zachránění peřin a světské parády, v šanc zůstavujíce, po čem vyhladovělý vojín nejspíše se shání — spíži. Jak současní vypravovatelé ujišťují, měli mužští vůbec více strachu, než ženské a ženské zase bály se více o mužské než o sebe. Stalo se i, že ženy, přemluvivše své muže k útěku, samy doma zůstaly. Spoléhaly patrně, že mají Prusové aspoň trochu galantnosti, a nesklamaly se.
Bitva byla skončena. Rakouské vojsko ustupovalo městem i mimo město směrem na jih a jihozápad. Před zámkem knížete Trautmannsdorfa na náměstí stály tři řady dopravních vozů, čekajících na rozkaz k odjezdu.
Před městem sloučily se tím časem obě pruské kolonny. O 10. hodině přiblížila se pruská patrola až k prvním domům Holínského předměstí, otázala se kolem jdoucího muže, je-li rakouské vojsko v městě a obdrževši neurčitou odpověď, odešla rychle nazpět. O 11. hodině přiblížil se prapor 2. granátnického pluku k městu a vyslal hlídku dvacíti mužů k Holínské čtvrti. Hlídka ptala se na rakouské vojsko a purkmistra, ale odešla zase, než tento se mohl dostavit. Avšak za chvíli přikvapil celý prapor, vnikl do města a prošel bez překážky až na velké náměstí.
Tím časem, vniklo saské vojsko lipovým stromořadím a Valdickou branou do města, aby krylo odjezd dopravních vozů od zámku a přední voj jeho, spustiv ihned prudkou palbu, vyhodil nepřátelský prapor z města.
Velitelství 1. armádního sboru rakouského setrvalo do 9 ½ hod. před Mnichovsko-hradišťskou »branou« a odebralo se pak dovnitř na náměstí, aby vydávalo další písemné rozkazy. Mezi tím, co se pro jednotlivé oddíly disposice vyhotovovaly, přikvapili ordonanční důstojníci se zprávou, kteráž se z počátku zdála víře nepodobnou, že Prusové již do města vnikli. Ale hrabě Clam Gallas se nehýbal a teprve když důtklivě upozorněn byl, že mu hrozí zajetí, hnul se se svým sborovým stanem z města, aby za Miletínskou »branou« zbývajícím ještě brigádám rozkazy vyhotovil. A sotva že tam dorazil, zazněla již z velkého náměstí pušková palba. To bylo o 11 ¼ hodině.
Sotva že byl totiž pruský granátnický prapor z města vyhozen, obnoven kombinovaný útok četnějších mass nepřátelského vojska. Prusové vnikli za stálé palby do ulic a postupujíce opatrně, dorazili až na velké náměstí. Tím časem dostal se druhý oddíl pruského vojska do hořejší části Holínského předměstí a spojil se s prvním oddílem. Oba udeřili pak útočně na postavem Sasíkův u Holínské brány, odkudž se boj protáhl až na.velké náměstí. Tam shromáždili se Sasíci před děkanským chrámem a vystřelivše plným sborem do Prusů, opustili Valdickou »branou« města.
Nyní naplnilo se náměstí rychle pruským vojskem a na všech stranách ozvalo se velitelské volání: »Světlo!-Světlo!« Kde okamžitě nebylo rozsvíceno, tam lítaly kule do oken. Ještě strhla se krvavá šarvátka před Valdickou branou, kde Sasíci Prusy očekávali, klečíce nebo na zemi ležíce, ale ve čtvrt na druhou hodinu bylo město již celé v rukou nepřítele.
Pruské vojsko obsadilo všechny vchody do města, postavilo na východní a jižní straně stráže, zřídilo ještě v noci na zámku, v kasárnách, ve školní budově, jakož i v několika soukromých domech lazarety a tábořilo až do bílého dne na náměstí, pod loubím a na ulicích.
Když pak ráno slunce vzešlo, vypadalo město i jeho obyvatelstvo všecko změněno. Tu a tam ležely mrtvoly zastřelených vojáků, hlavně saských; na místech, kde se bojovalo, stály kaluže krve a všude téměř jevily se krvavé stopy. Domy na velkém náměstí jevily účinky prudké noční palby: rozstřílená okna a kulemi otlučenou omítku. Kromě náměstí utrpěly noční střelbou nejvíce domy v bráně, v ulici k Holínské bráně vedoucí a v Holínském předměstí. Některé byly jako posety stopami odrazivších se kulí. Na holé dlažbě leželi, do zaprášených a zablácených plášťů zabaleni, pruští vojáci. Uprostřed náměstí stály pyramidy pušek a stráže obcházely hřmotně, na všechny strany nedůvěřivě se rozhlížejíce. Z obyvatelstva vycházel málo kdo na ulici, a kdo vyšel, měl na tváři až příliš zřetelné stopy noci v rozčilení probdělé.
Sotva že byl den nastal, musila správa obce sehnati Prusům v nejkratší době 32 volů a 44 krav. Na rohu radnice zřídili si Prusové veřejnou porážku a zabíjeli kus po kuse. Hostince a hospody byly záhy vydrancovány a před kořalnami stály tlupy vojáků čerpajících z věder líh a pálenku. Kaluže lihu odtékaly drobným potůčkem a vzduch plnil se odporným zápachem přiboudliny. Zásoby piva, vína a kořalky zmizely rychle v jícnech žíznivého vojska a Jičín i se svými nezvanými hostmi byl odkázán jen na vodu.
Za městem, na silnicích k Sobotce a do Turnova vedoucích, tábořilo ustavičně vojsko a shromažďovaly se procházející pluky. U rybníku a podél Cidliny tábořila jízda, na návrší směrem k Sobotce odpočívala v obrovském čtverci pěchota a pod horou Bradou stály vozy se střelivem a spíží. Na východní straně města byly menší tábory a s vrchů Veliše a Zebínu zely dolů hrozebné jícny batterií. Městem procházela stále nová vojska. Každou chvíli ozvala se protivná disharmonie bubínků a píšťal a dlouhými řadami braly se ulicemi pěchota, jízda, délostřelectvo i vozatajstvo. Rachocení těžkých vozů otřásalo po celý den domy. Náměstí bylo ustavičně naplněno vozy nejrůznějších tvarů a barev, kteréž vždy jenom kratinko si odpočinuly a hned zase jiným ustupovaly. Dostavili se také markytáni a rozbili tu a tam svoje stany. Ve všech domech bylo ubytováno vojsko, kteréž po krátkém odpočinku zase odcházelo, načež ihned zase jiné se dostavilo.
Dne 30. odpoledne provedeno velké rekvirování čili drancování města. Vojáci chodili v tlupách od domu k domu a sbírali především potraviny, avšak nešetřili ani jiných věcí, vyráželi zamčené dvéře, vypáčovali skříně, prolézali sklepy a půdy a dopouštěli se při tom různých násilností. To bylo pravé nepřátelské drancování, prý za to, že se v noci na pruské vojsko z oken střílelo. Cena porabovaných věcí vypočtena později na více než 100.000 zl.
Avšak na tom nebylo ještě dosti. Purkmistr pan František Rutte neměl ve dne v noci chvíle klidu a pokoje; ustavičně si Prusové něčeho žádali, ustavičně si něco poroučeli. Při tom žádaly se věci namnoze zhola nemožné. Celkem vydala obec na rekvisice 63.868 zl.
Dne 30. června přijel do Jičína generál Lengsfeld a téhož dne večer generál Herwarth z Bittenfeldu. Dne 1. července provedena po celém městě prohlídka domů, nejsou-li nikde zbraně. Večer téhož dne očekával se totiž do Jičína král Vilém a bylo za tou příčinou nařízeno všeobecné osvětlení. V předepsanou hodinu zapálena ve všech oknech světla, ale po půl hodině oznámeno obyvatelstvu, že král toho večera již nepřijede.
On přijel teprv o polednách dne následujícího. Z obyvatelstva objevil se málo kdo na náměstí a takž uvítalo jenom pruské vojsko svého krále bouřným voláním »Hurá!« S králem přibyli do Jičína Bismarck a ministr války Roon, náčelník generálního štábu Moltke, dvorní maršálek Perponcher, dvorní štalmistr Rauch a jiné dvorské osobnosti. Král ubytoval se v domě purkmistrově a ostatní panstvo v sousedních domech. Králova družina nebyla s to nalézti pro královské a svoje koňstvo koníren; tyto bylo všechny již obsazeny, ba i v kůlnách stála všude stáda koní a takž musilo se královské koňstvo umístit pod loubím. Tři strany náměstí proměnily se rázem v konírny. Tou dobou postaveny v loubích u zámku řady hokynářských a kramářských budek, ve kterýchž se vojákům prodávaly nejrůznější věci: rohlíky, salát, na tvrdo uvařené vejce, máslo, cerbuláty a především kořalka. Ba, dostavili se i lidé s různými hrami o peníze a všude bylo stále živo.
Když byl pruský král přijel, odebrala se k němu městská rada s purkmistrem v čele prosit, aby město nadále již bylo ušetřeno. Král odpověděl purkmistrovi: »Nevedu války s vaším národem, než toliko s vojáky, již proti mně stojí. Chtějí-li se však obyvatelé města bez příčiny k mému vojsku nepřátelsky chovat, budu nucen naříditi repressalie. Moje vojska nejsou žádné divoké hordy a žádají jenom, čeho k živobytí nezbytně potřebují. Vaší pečí jest, aby nemělo vojsko zde odpočívající příčiny si naříkati. Řekněte obyvatelstvu, že jsem nepřišel vést války proti klidným občanům, nýbrž jenom, abych čest Pruska obhájil.« Na purkmistrovu námitku, že to nikoli jičínští měšťané na pruské vojsko nestříleli, nýbrž saští vojáci, odpověděl král: »Nemám času, abych tento případ vyšetřoval; bylo by také těžko provésti důkaz nebo nalézti svědky, když saského vojska tu již není!« Pak pokynul hlavou na znamení, že deputaci propouští.
V Jičíně zůstal král Vilém až do rána dne 3. července. Toho dne pak odejel s družinou o 5 hodině kvapné směrem k Hořicům.
Rakouská zpráva udává, že padlo v bitvě u Jičína 490 vojáků a 723 že jich bylo poraněno; počet pohřešených udává zpráva generálního štábu na 637, zajatých na 3048. Prusové pak udávají svou vlastní ztrátu na 1556 mrtvých, raněných a pohřešených, na tyto číslice netřeba přísahat.
Sami němečtí odborní spisovatelé tvrdí, že se Clam Gallasovi činily pro boje u Jičína výtky namnoze nezasloužené. Že se vůbec Prusům zde postavil a s nimi bitvu svedl, bylo zcela odůvodněno Benedekovým, o polednách došlým rozkazem a hovělo také celému předepsanému hlavnímu úkolu jeho armády. Taktické vedení boje nebylo prý nikterak špatné, zaražení pak boje, když už hrozila porážka, prohlašují pruští strategové dokonce za manévr velmi zdařilý. Pokládají však Gallasovi za chybu, že všechny Sasíky do bitvy nepovolal, neboť tím byl prý by si téměř zabezpečil, co původně zamýšlel: u Jičína se udržeti.
Gam Gallas mohl ve své zprávě vším právem říci, že vyklidil bojiště, aniž byl poražen. Teprve dobytím Jičína učinili Prusové ze svého úspěchu nad ním dokonalé vítězství.
O následcích tohoto vítězství pronáší se Clam Gallas sám v úřední zprávě takto:
»Politování hodná událost, že Prusové do Jičína vnikli, měla několikerým směrem osudné následky; ona ztížila nesmírně zasílání rozkazů, jež potom většiny vojska vůbec ani nedocházely, spůsobila nejistotu u mnohých velitelů, kteří se domnívali, že je střed bitevní čáry rozražen a nyní sami dle vlastního vnuknutí na ústup se dávali; ona učinila konečné nemožným, aby na jeho západní straně od Jičína stojící vojska po silnici do Miletína odešla, tak že tato po silnici do Hořic odvolána býti musila, při čemž vyhledávání přechodů přes potok Cidlinu za nočního temna mnohý průtah a nepořádek spůsobilo.«
»Jízda stáhla se na silnici vedoucí na jih do Bydžova. Připadl tedy pěchotě, která neustálými boji a pochody valně oslabena a znavena byla, nesnadný úkol, aby provedla další ústup po obou silnicích, hořické a miletínské, za neustávající obavy, že bude od nepřátelské jízdy napadena …
Zvláště nešťastny byly dva prapory pěchoty Gyulayovy a jeden prapor pěchoty Khevenhúllerovy; prapory tyto nemohly v čas na ústup se dáti, zapadly pak v temnotě do bahna a ztratily velmi mnoho zajatých.«
Princ Bedřich Karel uznal za nutné, aby po útrapách a parnech minulých dnů a po docílení strategicky předepsaného cíle volněji se postupovalo, a přerušil přímý styk s nepřítelem. Provedení dalšího hlavního úkolu: sražení se pruských armád, bylo nyní, po dobytí Jičína, nade všechnu pochybnost již zajištěno, ježto byl tím časem také korunní princ vítězně až k Labi pronikl.
Clam Gallas raportoval o dalším ústupu svého sboru: »U Miletína a Hořic učiněna delší zastávka, pak postupovalo se s větší částí vojska na Králové Hradec, kdežto brigády Poschacherova a Leiningenova ještě ve svých posicích u Sadové setrvaly.
U Králové Hradce shromažďovaly se rozptýlené namnoze prapory příslušných brigád, dne 2. července tábořil už 1. armádní sbor úplně scelen a spořádán s první divisí lehké jízdy u Kuklen; královský saský armádní sbor stál u Nechanic. Dne 3. července pak brala se tato vojska, čerstvým střelivem zásobena, v dokonalé pohotovosti, s veselou myslí a plna důvěry ve vítězství u Králové Hradce na vykázaná sobě místa v bitevní čáře.«
Zpráva rakouského generálního štábu praví o následcích dobytí Jičína:
»Vrchnímu velitelstvu nastaly krušné hodiny. Nemohlo si již zapírat, že byly plány jeho zmařeny a že se operace setkaly s naprostým nezdarem. Armáda nalezala se sice v postavení, kteréž jí od počátku operací bylo vykázáno, avšak dostala se do něho za okolností svrchovaně nepříznivých. Vrchní velitelství zamýšlejíc armádu do tohoto výhodně vypadajícího postavení uvésti a zde plnou silou s celou nepřátelskou mocí aneb přesilou dále na západ s polovicí nepřátelské armády pod princem Bedřichem Karlem bitvu svésti, opomenulo v dnech 27. a 28. června použiti příležitosti, aby bližší a osamocenou polovinu pruské armády pod velitelstvím korunního prince napadlo a porazilo.
Ku krytí zamýšlených operací bylo však přece každé z obou nepřátelských armád vstříc posláno několik osamělých armádních sborů a tyto, nemajíce jasných, nebo včasných aneb i vůbec žádných vědomostí o vlastním záměru armádního velitele, vysílily se na všech stranách nad míru krvavými boji s nepřátelskou přesilou. Každý z předešlých tří dnů přinesl, vyjma jediný případ, jenom politování hodné nezdary, kdežto nepřítel nad osamělými rakouskými sbory laciných triumfů dobýval a při tom před tváří císařského vojska těžký manévr sloučení svých armád prováděl.
Z císařského vojska bylo již pět sborů, tedy více než polovice armády v ohni a čtyři armádní sbory utrpěly neobyčejné ztráty. Armádní sbory 6,, 10., 8., 4. a 1. a dvě v bojích súčastněné divise jízdy ztratily od 27. do 30. června 30.204 mužů, 1314 koní, 16 děl a několik praporů.
Všechny sbory bez výjimky byly zemdleny a dosavadními nezdary ovšem také zaraženy.
Za takovýchto okolností nebylo na setrvání v zaujatém postavení a podniknutí boje žádného již pomyšlení i nařízen tedy ústup směrem ku Králové Hradci.«
V noci ze dne 30. června na 1. července opustila rakouská armáda své posice a hlavní stan nalezal se od 1. července u Králové Hradce.
Princ Bedřich Karel přeložil dne 1. července svůj hlavní stan do Kamenice, asi na poloviční cestě mezi Jičínem a Hořicemi. Hlavní massa jeho armády stála na západě od Kamenice, přední voj pak byl u Hořic. Ještě večer dne 30. června zavedeno spojení první armády s armádou korunního prince. — Armáda Herwarthova brala se, jak již řečeno bylo, podle Jizery na Mladou Boleslav. . Po bitvě u Jičína obdržel však Horwarth rozkaz, aby směr postupu změnil a na východ k první armádě přirazil. Dne 1. července stál Herwarth u Smidar, asi 11 ½ míle na jihozápadě od Hořic.
Všechny tři pruské armády byly si již tak blízky, že mohly zahájiti společnou akci. První a labská armáda měly za tím účelem provésti jenom úkoly, kteréž se při jejich síle každým spůsobem provésti daly; jenom korunnímu princi připadly mimořádné úkoly, o jejichž skvělém provedení v následující kapitole bude pojednáno. — Dokud pruské armády od sebe vzdáleny, každá zvlášť operovaly, dělo se vrchní řízení celku z Berlína. Teprv dne 29. června opustil král Vilém Berlín, provázen Bismarckem, ministrem války Roonem a náčelníkem generálního štábu Moltkem; dne 30. přibyl do Liberce, přeložil dne 2. července svůj hlavní stan do Jičína, aby sám převzal — ovšem jenom formálně — vrchní řízení spojených armád. A již následujícího dne šel s nimi do rozhodující bitvy.