Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/X. Král Jindřich VI.
| Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík | ||
| IX. Král Jindřich V. | X. Král Jindřich VI. | XI. Král Richard III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | X. Král Jindřich VI. |
| Autor: | Richard Jiřík |
| Zdroj: | JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Jindřich VI. (1. část) |
|
Když vojska anglická vtrhla do Francie a oblehla Orleans,[1] Dauphine Karel byl všecek zoufalý a bezmocný; konečně však dobré zprávy byly mu doneseny jedním z následníkův:
„Již nebuď smuten, pomoc blízko jest:
neb děva svatá, jižto přivádím
a vidění jež měla s nebes,
jest určena, by pomoc skytla nám
a nepřítele z Francie zahnala. —“
Když Jana Arcská[2] byla uvedena ke dvoru, Reignier[3] chtěl zastupovati Dauphina; ona však nechtěla s ním hovořiti, prohlašujíc, že jediné Karlovi smí odhaliti nebeské poslání:
„Jsem rodem ovčácké jen dítě,
Dauphine, necvičen um můj jest,
než nebi, Panně Svaté zlíbilo
se milostivě na mne vzhlédnouti. —
Když něžná jehňátka jsem střehla
a slunce žár mi tváře smahl,
tu matka Boží zjevila se mně
a zjev ten velebný mi kázal,
bych opustila místo své a vlast
svou spěla z bídy zachránit!…“
Shledavši, že vzbudila Dauphinův zájem a nové naděje mu vdechla, Jana tasila meč, jímžto hodlala bojovati. Angličané byli tou měrou jisti vítězstvím, že stěží uvěřili zprávám, že Karel přichází s mocnou armádou osvobodit město s děvou ovčáckou, kterážto, ujišťujíc jej vítězstvím, posílila jeho odvahu a nyní s vojskem ostatním přijížděla v zápas.
Stráže opustily jednu z bran a tam vedla Jana vojsko francouzské, tísníc před sebou Angličany a dobývajíc takto vítězství, dle něhož pro všechny časy budoucí nazvána byla „Pannou Orleanskou“.
Veliká byla radost Dauphinova a jeho přátel; a Reignier zvolal:
„Proč nezní zvonů hlas kol v městě?
Dauphine, poruč ohně zažžíti
a občané ať všichni plesají,
že vítězství nám popřál Pán.“
Ale radost tato později byla obrácena v žalost; neboť Angličané, pozorujíce, že stráž francouzská v noci usnula, slezli hradby a opět vtrhli do města, z něhož byli tak hanebně zahnáni; načež Dauphine jal se Janě činiti výtky, jakoby byla to zavinila.
Dívka prohlásila, že stalo se tak vinou kteréhosi lehkovážného vojína a že místo aby se čas mařil vyhledáváním místa slabě střeženého, bylo by moudřejším novými plány napraviti nehodu.
Zatím v Londýně jiný se udál výjev v Temple Gardenu,[4] když hrabata Somersetský,[5] Suffolkský a Warwickský hovořili s Richardem Plantagenetem a ostatními. Richard, vévoda Yorkský, a Beaufort, vévoda Somersetský, zápolili o správu vládní či protektorát, jelikož Jindřich VI. denně jevil neschopnost k vládě; a jeden i druhý se dovolával souhlasu své strany ze přítomných. Richard pravil:
„Ať pravý šlechtic rodem přistoupí
a na čest jména svého, správnými
když uznal výhody mé, růži
ať bílou se mnou utrhne zde!“
Somerset ihned zvolal:
„Kdo nezná bázně, pochlebnosti
a směle pravdu hájí vždycky,
ať růži červenou zde se mnou
utrhne s keře tohoto. —“
Hrabě Warwickský vzal s keře růži bílou i jal se prorokovati o neshodách v Temple Gardenu, že:
„Spor růže červené a bílé duší
tisíce zahubí a usmrtí. —“
Zatím ve Francii statečná dívka Orleanská nebyla nečinna; přestrojivši se a v průvodu několika vojínů za venkovany oblečených, s torbami na plecích, vešla do Rouenu;[6] a vedena byvši hořící pochodní, již ukazovala s jedněch hradeb, umožnila Francouzům vniknouti do města, jež snadno dostalo se pak do jejich rukou.
Hrabě Talbot,[7] jenž velel vojsku anglickému, prohlásil, že musí zpět dobyti Rouenu, i pravil: „A já, jako že žije Jindřich Anglický a jako že otec jeho byl zde vítězem, tak jistě, jako že v tomto nedávno zrazeném městě Richard I. Lví Srdce byl pochován — tu přísahám, že města dobudu nebo zemru.“
A již za den slib byl splněn, Francouzi upadli ve zmatek a Dauphine radil se s Janou, jakým novým obratem mohli by dobyti města. Bylo usneseno, aby dívka hleděla se setkati s vévodou Burgundským a vynasnažila se vzbuditi v jeho prsou slitování nad rodnou zemí tou měrou, aby opustil hraběte anglického a jal se bojovati pod praporem dauphinovým. Jana provedla úkol svůj tak dovedně, že vévoda pravil:
„Jsem překonán; ta slova její
svou vznešeností zdolala mne
a málem na kolena byl bych pad!
Ó, odpusť vlasti, drazí krajané,
a v náruč svou mne opět přijmete!
Mé síly, vojsko mé jsou vaše:
Buď ‚s Bohem‘ Talbote! —“
Když Jindřich VI. byl po korunovaci v Londýně, prošel obřady korunovačními ještě jednou v Paříži; a za pobytu v Paříži zaslechl některé ze svých dvořenínů, ani se přeli o barvu růže, jižto nosili jako odznak své strany. Napomínal je, aby byli pamětlivi, že jsou ve Francii a že by bylo nemoudrým opravdu, kdyby je někdo slyšel hovořiti o záležitosti tak nepatrné.
Ozdobiv se pak červenou růží pravil:
„Já maje růži tuto, příčiny
nižádné nevidím, proč měl by
kdo za to míti, víc že přeji
snad Somersetu nežli Yorkovi,
vždyť oba příbuzní jsou moji
a oba stejně miluji. —“
Brzy po té ustanovil Yorka regentem ve Francii, za jehož dovedného řízení a chování se k vojsku anglickému pověstná dívka Orleanská byla jata a vojsko její nadobro rozptýleno. Téže doby Markéta z Anjou[8] byla zasnoubena Jindřichu Anglickému s podmínkou, že Maine a Anjou budou dány jejímu otci, vévodovi obou těch provincií. Ústupek tento velmi trápil Yorka a jiné šlechtice, ani právem se domnívali, že bude míti následkem ztrátu celé říše francouzské.
Za přítomnosti četných princů a šlechticů ve starém městě Toursu vévoda Suffolkský přijal sličnou Markétu jako nevěstu pro svého královského pána, jižto v plné slávě uvedl do Londýna, kdež očekával ji král Jindřich.
Král Jindřich sice ochotně zřekl se obou provincií francouzských záměnou za sličnou královnu Markétu, ale národ byl nespokojen; a York tušil, že jeho naděje na trůn značně jest posilněna zjevnou nepřízní lidu oproti králi. —
Nová královna byla povahy hrdé a přepjaté, i trápilo ji, když pozorovala, jaká úcta se prokazuje vévodkyni Gloucesterské, manželce Protektorově.
„Vždyť cizinci ji za královnu
na dvoře považují — —“
A hned dále praví:
„Zda dožiji se pomsty na ní?“
Tak si stěžovala; a netrvalo dlouho, i podařilo se jí uvésti vévodkyni v nemilost a Protektor byl donucen vzdáti se svého úřadu, jelikož Jindřich prohlásil sebe sama schopným spravovati království.
Vévoda Suffolkský po té obvinil Gloucestera ze zrády, pro niž král pozbyl všechny své državy ve Francii; a ačkoliv popíral rozhodně všechno zrádné a nedůstojné chování, prohlašuje, že ve všem svém jednání dbal toliko zájmů Anglie, nicméně jeho nepřátelé byli příliš mocni; a zavraždivše jej potají, namluvili Jindřichovi, že byl nalezen mrtev v posteli. Král tak litoval této ztráty, že Markéta činila mu výtky, jakoby více miloval vévodu nežli ji. Než král nemohl se zhostiti myšlenky, že vévoda byl zavražděn, i zvolal:
„Ó ty, jenž soudíš věci všechny —
mé zastav myšlenky — jež duši
mé snaží namluvit se, že život
ten násilnou byl zlomen rukou!“
Téže doby hněv lidu mocně se obrátí! proti Suffolkovi, jelikož byl z těch, kdož zrádně jednali s vévodou z Anjou, což mělo následkem ztráty další, i bylo žádáno, by poslán byl do vyhnanství, jinak že dojde k násilí proti němu.
Jindřich byv donucen povoliti všeobecnému nátlaku tomuto, učinil nález v tom smyslu; Suffolk pak opustil Anglii a odebral se do Calais. Nežit však dospěl břehů francouzských, stal se obětí vzbouření, byl jat a usmrcen rozhněvanými spiklenci, kteřížto pak odtáhli do Londýna, jehož se zmocnili na dva dny, ačkoliv později byli pokořeni.
Všechny tyto strasti tak účinkovaly na králův mozek, beztoho slabý, že York byl na čas ustanoven Protektorem; ale když se Jindřich zotavil, pozbyl úřadu tohoto a jeho nepřítel, vévoda Somersetský, znova nabyl dřívější své moci. Právě v tu dobu počaly pověstné války mezi oběma růžemi; v první bitvě u St. Albanse byli poraženi Lancasterští. Králi a královně se podařilo uniknouti do Londýna; a když York, přišed sem, žádal korunu, Jindřich zvolal: „Myslíš-li, že opustím trůn královský, na němž seděl můj otec a praotec? Ne: dříve válka vylidní mou říši!“
Než Warwick — mocný hrabě, jejž často „králů tvůrcem“ zvali — přemluvil jej, aby učinil po vůli Yorkovi, an by jinak vytrhl proti němu s ozbrojenou armádou. A tak Jindřich učinil návrh, by směl vladařiti do konce svého života a pak Richard by ujal se kralování. Královna Markéta velmi se rozhněvala pro tuto úmluvu, jížto syn její zbaven byl vší naděje na dědictví koruny.
„Ó odpusť, Markéto, a synu můj,
mne hrabě Warwickský jen donutil
a vévoda —“
Ale Markéta odvětila:
„Tě donutil! Či král se nutit dá?
z těch slov mne jímá stud, ó zbabělče,
jen zničil’s sebe, mne i syna!“
Pyšná královna tak byla rozhodnuta nepoddati se nenáviděnému Yorkovi, že prohlásila, že zavolá na pomoc Plantagenety[9] a požádá je o pomoc za právo syna jejího; hrozbu tuto také splnila a ‚červená růže‘ zvítězila v bitvě u Wakefieldu, kdež vévoda Yorkský byl zabit.
Ubohý král Jindřich, vida se povržen ženou svou, takto hořekoval:
„Kéž mrtev jsem! Hle, co mám na světě
tom bídném, žal jen, zoufání!
Ó Bože, blaženějším život
jest ovčáka, an na pahorku,
jak já teď, sedí, zdobné sluneční
si robě hodiny a minut
běh počítá! — —“
Když takto uvažoval, byl polekán kýmsi, jenž táhl za sebou muže, jejž zavraždil — byl to syn, jenž nevědomky zavraždil svého otce; při tomto strašlivém pohledu král zvolal:
„Kéž smrt má konec učinila
by bědným činům těmto! —“
Ale vítězství domu Lancasterského mělo jen krátké trvání a toliko severní Anglie zůstala věrna Jindřichovi. Markéta po té zavedla syna svého do Francie, by hledala pomoci u krále Ludvíka.
„Mé lásky dědic jediný, tož
král Jindřich, psancem takřka jesti
a zapomenut v Skotsku žije,
an pyšný Eduard, Yorkský vévoda,
jak titul krále, tak i křeslo
ujímá králi anglickému.
Toť příčina, proč já, Markéta
i s synem svým Edvardem, jediným
to krále dědicem, tě prosit
o spravedlivou pomoc spěji!“
Když mladý vévoda Yorkský pojal v manželství Alžbětu, dceru Richarda Wodeville, pozbyl náklonnosti hraběte Warwicka, jenž se nyní spojil s Markétou, aby jej zbavil trůnu.
Následovala bitva za bitvou, na konec však opanovali Yorkští. Král Jindřich byl zavřen do Towru,[10] kde později zemřel, jak se za to má, smrtí násilnou, kdežto o pyšné, statné Markétě nynější vladař anglický, Eduard, pravil:
„Jen pryč s ní, do Francie, tam převezte ji!“
- ↑ Hlavní město v departementě Loiretském.
- ↑ Jana Arcská, panna Orleanská, rozena ze Champagne, osvobodila Orleans od Angličanů a r. 1429. vedla Dauphine ke korunovaci v Reimsu. Rok na to padla do rukou Burgundův a roku 1431. v Rouenu jako čarodějnice byla upálena.
- ↑ Vévoda Reignier měl titul krále neapolského, sicilského a jerusalémského. Jeho dědičné území Anjou a Maine měli v moci Angličané.
- ↑ Temple původně dům náležející Templářům do r. 1313, kdy řád ten byl zrušen; nyní je Temple právnickou školou. — Garden (zahrada), kdež dle Shakespeara byly utrženy obě růže, červená i bílá, jež měly v odznacích rod Lancasterský a Yorkský.
- ↑ Somerset a Suffolk byli na straně královské, Warwick stranil vévodu Yorkskému.
- ↑ Rouen na dolní Seině.
- ↑ Hrabě Talbot ze Shrewsbury zvítězil v 47 bitvách r. 1453; padl u Castillonu.
- ↑ Markéta z Anjou, dcera zmíněného již Reigniera, zvítězila v boji červené a bílé růže u Wakefieldu a Towtonu. Později byvši přemožena, utekla se o pomoc k Ludvíku XI. do Francie a zemřela r. 1482.
- ↑ Jméno rodu královského, jenž panoval v Anglii v letech 1154—1485.
- ↑ The Tower, stará citadela londýnská, byla dříve státním vězením, nyní jest historickým museem.