Teprve Janaj, palestinský básník na počátku století VII. užívá cosi jako rým. Zakončuje verše stejným slovem. Bezprostředně poté však palestinský synagogální pěvec Ele’ázar Kálír souznění a rým již používá, ale ještě ne zcela důsledně. Zdá se, že až do té doby se hebrejská prosodie vyvíjela samorostle sama ze sebe.
V Evropě žili první nám známí básníci hebrejští v Italii ve století IX. (Šefatijá, Amitaj, Zevadijá, Šelómó zvaný „Babylonský“ a j.). Tito básníci používají již rým (souznění) vesměs, a to způsobem velice složitým, orientálským, stejně jako brzy poté v Německu Šim’ón ben Ishák, v severní Africe Jehúdá ben Korejš, a první známý básník ve Španělsku, Avitúr. Jen egyptský básník - filosof Sa’adijá ben Jóséf zůstává ještě ve století X. věrný starému veršování rovným počtem slov, a rým nepoužívá.
Rytmus starých hebrejských básní je, až na některé výjimky u básníků italských z pozdějších století, přísně odměřený a kvantitativní. V překladu jsem jej nahradil volným rytmem kvalitativním. Primitivní ráz rýmování, po případě souznění, jsem však zachovával všude podle vzoru originálů. Středověký básník hebrejský předpokládá u čtenáře nejen znalost jazyka, ale také dokonalou zběhlost v starozákonním i talmudickém písemnictví. Tak vkládávali hebrejští básníci do svých básní namnoze celé verše Starého zákona, ačkoliv pro celek básně má smysl třebas jen jedno jeho slovo, nebo zase naznačují jediným vzácnějším výrazem celý myšlenkový komplex. Snažil jsem se, aby překlad byl co nejméně interpretativní a jen v nejnutnějších případech krátil nebo rozšiřoval. Pány odborníky prosím, aby v zájmu případných dalších vydání laskavě mi sdělili, kde snad bylo by možno volit v překladu slova výstižnější, bez porušení formy a ducha básně.
Židovští básníci, kteří nepsali hebrejsky, nýbrž v jazycích svých zemí, jako snad arabský Samaúl bin ’Adija (VI. stol.), nebo na př. minnesänger Süsskind von Trimberg a portugalský dramatik Antonio José da Silva (upálený v Lisabonu r. 1739), byli zjevy výjimečnými a do této sbírky přirozeně pojati nejsou. Vybral jsem zde většinou toliko krátké, ale charakteristické ukázky básnického umění hebrejského, a jeho význačné představitele v různých zemích. Jak velice jsem se při tom omezoval, je patrno z toho, že - nehledě k ostatním zemím - z jediné Italie zachovaly se nám ze století IX. - XIX. básně asi sedmi set literárně většinou velice plodných básníků, a ve Španělsku, zemi hebrejské klasiky, kde však hebrejská řeč umlká mnohem dříve (vypovězením Židů r. 1492), není jejich počet valně menší. A přece je básnictví jen vedlejším oborem ve velmi rozsáhlém písemnictví hebrejském všech časů a zemí.
