Stránka:Zpěvy zavržených.pdf/31

A stařičký učitel vlastní rukou,
aby se uchránil před horší mukou
obětoval sebe i s rodinou a s čeledí všelikou.
Mé srdce se chvěje nad tou ztrátou velikou.

Teskno je v mé duši pro všechny ty zběhlé v Písmu i v tradici,
a pro stařešiny, zasloužilé v obci;
nad ctnostnými pláči a nad učenci,
Bože, přijmi je všechny, našich strastí jsou to svědci!

Ti, kdož v sousedství Staré synagogy přebývali,
do domu té zbožnosti se utíkali;
meči je tam ubodali.
Obětí plamenů na počest Hospodinu poté se stali.

Nejšerednější však bylo násilí nečisté a mrzké,
jímž zneuctěni byli mladiství, hezcí a hezké.
Jak dlouho ještě, o Pane, přihlížeti budeš se své stolice nebeské,
kterak národové tupí tvé Izraelské?!

Do modliteben vpadli, do Staré a Nové;
hle, nad tím prolévám slze krvavé!
Neboť tam roztrhli nejsvětější svitky pergamenové
Zákona Božího, jenž dědictví Mojžíšovo se zove.

S velikým rykem pak chvatně loupili.
„Pleňte stříbro, pleňle zlato!“ Volali.
”Všechno je naše, co na světě zanechali; kdo je kdy potkali
všichni je hubili, a ‚nic jsme se neprovinili‘ poté říkali!"

Nato rychle všechny mrtvé svlékali:
jinochy i starce, co v tom boji padli.
Nazí jim k posměchu byli;