82
Míjel den po dni a pan Tadeáš Bezinka docházel pilně do Podskalí, čekal na svou známosť a nosil jí džbán s vodou. A kdežto se mu poprvé zdálo, že si ho lidé trochu pozorněji prohlížejí, připadalo mu později, že si ho už nikdo nevšímá, a to jej uspokojovalo.
O děvčeti věděl jen, že se jmenuje Baruška, ale kde bydlí a jaké jsou její poměry rodinné, nemohl tak lehce vyzvěděti a přímo ptáti se nechtěl. Dívka loučila se s ním vždy na konci ulice Oserovské blíže kostela svaté Trojice a žádala ho, aby dále za ní nechodil, aby neměla mrzutosť.
»Ah, mrzutosť!« myslíval pan Tadeáš. »Dělá trochu drahotu, to je to!« Než nepátral zatím dále, poněvadž přece ho ovládal tajný strach, aby nepadl do rukou nějakého bodrého, statečného jinocha podskalského, jenž snad také za Baruškou brousí.
»Bodejť«, přemítal pak vždy samolibě, »takový Podskalák! Kam by se pachtil proti mně — vypadám já trochu onačeji!«
A po takovéto procházce zapadal vždy o chvíli později mezi »Veselé pijavice« a probíraje se skvostným plnovousem usmíval se a myslil: »Ano, kdybyste věděli, co já vím!«
Tyto zálety trvaly již asi čtrnácte dnů, když pan Tadeáš chtěl přikročit ke druhému odstavci svého programu. Chtěl totiž podniknouti s Baruškou nějaký výlet nedělní, tak někam stranou, kam nikdo nechodí, aby se s nikým nesetkal. Zmínil se o tom Barušce zcela bez obalu.
