Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/98

Tato stránka byla zkontrolována
81


»I neste, ale ponesete ho také, až bude plný, co? Mám daleko domů!«

»I ponesu, ponesu, kočičko, přisvědčoval radostně pan Tadeáš, »a kdyby to bylo až na, Císařskou louku!«

Děvče se smálo a jednatel »Veselých pijavic« těšil se v duchu, že učinil tak lehký začátek. Kráčel podle dívčiny co nejloudavěji a nejneohrabaněji, aby se neprozradil a aby se přispůsobil úloze, jakou hodlal hráti. Došli k lázním, pan Tadeáš podal děvčeti džbán, počkal opodál, a když děvče nabralo vody, sestupovali zvolna dolů, nyní směrem k ulici Dřevné, a ztratili se kdesi v temnotě ulice Soudní.

Chcete vědět, jak pan Tadeáš dívku bavil? Ovšem ne duchaplněji a vtipněji, než druhdy jiná děvčata. Ba snažil se mluviti poněkud nejapně, aby získal u děvčete více důvěry, a nestálo ho to mnoho přemáhání. Náleželť pan Bezinka k lidem, kteří dovedou vždycky hloupě mluvit. Ale nová známosť měla velikou radosť ze svého průvodce. Hovořila tak nenuceně — a Tadeáši zdálo se, že i půvabně — jako by ho znala rok.

»Ano«, myslil pan Tadeáš, »to je rozdíl! Taková holka se neptá hned, čím jsme a užívíme-li ženu, ale má radosť, že má po boku mužského a žije bezstarostně ode dneška do zejtřka. Nu, letos užiju podzimku!«

A nejvíce těšilo pana Bezinku, že dobrodružství jeho je tak tajné, že o něm nikdo nemá tušení a smál se pod kůží při pomyšlení, až jednou — kdysi později — bude vyprávěti přátelům »Pijavicím«, jakou idyllu si v Podskalí stvořil.