78
po nichž snad přijdou »Salamandři« a po těch »Krokodilové«, až ho začne pobolívat ve kříži, až zaťukají ve svalech a kloubech první revmatické bolesti, až se počnou tratit vlasy…
Ah, vlasy! Ty byly chloubou páně Bezinkovou, ty kaštanové, kučeravé vlasy, pokrývající duchaplnou hlavu Tadeášovu samými prsténky, a ten jemný, vláčný plnovous, kterýž do včerejška nepoznal břitvy, kterýž obléval tvář Bezinkovu v plné panenskosti, do něhož někdy tak rády zabořily se něžné prsty ženské, když se pan Bezinka důvěrně bavil…
A ten skvost je dnes pryč, ten tam, odhozen, zničen, že po něm není památky, a pan Tadeáš vypadá jako ostříhaný pudlík. Proč to učinil?
Prosím, bylo mu skutečně velice horko, jak sám doznal a jak uvidíme.
Pan Tadeáš Bezinka se nudil, znamenitě nudil. Nahlížel časem, že je někdy převelice obtížno býti člověkem řádného, slušného postavení společenského, poněvadž to ukládá mnohé ohledy a meze. Nevolnosť takovou pociťoval pan Tadeáš právě ve příčině styků svých s dívkami ze slušných rodin. Můj bože, každé slůvko tu padá tak na váhu, člověk musí mít jazyk na uzdě, nemůže být ani na chvíli rozpustilým, nesmí si nic dovolit. Jaký to život! Každé přiblížení je hned závazkem — a to je protivné. A časem shlížel pan Tadeáš tak závistivě k těm nižším kruhům, k oněm mladíkům, s nimiž byl sice co do hodnoty duševní spřízněn, ale nad něž byl přece tak »povznešen« ve všech
