68
jsou poněkud vpadlé, ale pěkné, výrazné. Na obličeji rozestírá se výraz starosti, tu tam ryje se již vráska, ač je muži málo přes třicet. Svislá pravice drží vyrudlý fialový mužský slunečník, levice tiskne k boku desky prostřední velikosti, u nichž asi dvě, tři tkanice scházejí. Volným krokem kráčí průjezdem ke vratům.
Pan Kašpar Slupka ohlédl se na polo, kdo jde, a s tváře jeho rázem zmizel onen blahopřejný výraz, jaký jí pokrýval, když hovořil o panu Líbrcajtovi. Za to se rozestřel na širokém jeho líci výraz nevážnosti a pohrdlivosti, jako vždy, když hleděl na nájemníky »horší«. Přece však i teď popozvedl smaltovou čepičku a zahučel více do sebe než na pozdrav mimojdoucímu:
»Pán bůh dobrý večer…«
A zastavil. Příčilo se mu, aby dořekl »milostpane«, a zase se ostýchal říci jen pouhé jméno.
»Má úcta, pane domovníku,« řekl plným hlasem muž s deskami a sňal širák hluboko s hlavy. Stanul také na okamžik ve vratech, jako by rozmýšlel, kterou stranou se dáti má, načež vyšel dlouhým, volným krokem na pravo.
»Jako by nevěděl, jak se jmenuju,« pronesl mrzutě Kašpar Slupka, když muž popošel.
»To je nějaký nový?« zeptal se Rokyta. »Ten zde dlouho nebydlí?«
»Vždyť jsem vám ondy povídal, že máme od kvartálu nového nájemníka,« odpovídal Slupka. »To je on! Ale jak dlouho zde bude, nevím.«
»Kdo je to?« ptal se dále hokynář.
»Nějaký Rozvoda, také malíř,« vysvětloval Slupka. »Má takovou odřenou tabulku a je na ní napsáno: agademický malíř…«
