Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/82

Tato stránka byla zkontrolována
65


stého železného plechu, prozírajícího skrze rozpraskaný povlak bílé někdy, nyní volně žloutnoucí fermežové barvy, lpěla na dveřích malého bytu ve třetím patře a oznamovala slepým, otřelým červeným písmem : Stanislav Rozvoda, malíř akademický.

* * *

Je sobota, teplý letní den, hezky pozdě odpoledne. O kamenné pažení širokých domovních vrat opírá se vážný, důstojný obyvatel přitmělé díry vzadu ve dvoře, za pumpou, blíže řady dřevníků. Je to pan Kašpar Slupka, sebevědomý domovník veliké té posady lidí, o níž svrchu zmínka. Vykuřuje spokojeně sádrovou dýmku, nasazenou na dlouhý troubel z pravé bosenské višně, jejž mu přinesl z vojny jeho syn. Kašpar Slupka je švec starého, dobrého učení, ale jeho bytí nezávisí na té troše prtačení. Co potřebuje pro sebe a svoji rodinu, vynáší mu štědře domovnický jeho úřad. Svým řemeslem obsluhuje jenom partaje ve »svém« domě, a to nikoli všecky; jen ty lepší, které slušně a hotově platí. Proto může již v sobotu odpoledne hodit kladivem a šídlem, nacpe dýmku a vyšárá se v pestrých, vlnou vyšívaných trepkách do vrat, kde vydrží až do večera čuměti do ulice. Uklid a pořádek v domě obstarává jeho žena Anastázie. On jenom v noci otevírá. I tento výkon přenechával na počátku s polovici ženě, ale ona byla příliš shovívava a »horší« nájemníci zůstávali jí dlužni. Následkem toho věnoval se nejdůležitější části svého úřadu úplně sám a kdokoli přichází v noci domů a setká se ve vratech s přísným