III.
Jednoho dne vyslala paní Tetřevka manžela do ohrad, aby opatřil pro krám drtiny.
Minula desátá, jedenáctá hodina, ba chýlilo se k poledni, ale Tetřev dosud se nevracel. Ženou jeho trhalo to a již se nemohla dočkat, jak mu vyčeše, když pojednou muž vstoupil do krámku bez pytle s drtinami sice, ale s obličejem zářícím, což vzbudilo v paničce podezření, že pan manžel spletl si cestu a místo do ohrady dostal se někam do hospody.
»Kde tě satani nosili!« rozkřikla se na muže vidouc že vchází tak kurážně a že se pranic neleká zaslouženého výtopku.
»Musil jsem čekat, až mně vyplatí peníze,« odvětil muž sebevědomě.
»Jaké peníze?« zarazila se Tetřevka, »kdo ti měl co vyplatit?«
»Víš, jak jsi tuhle ve středu celou noc tak štěkala, udělal jsem si z toho numera a vsadil jsem — koukej, tadyhle nesu terno!«
Tetřev sáhl opatrně do náprsní kapsy, vyňal odtud odřenou honáckou tobolku, rozložil ji a Tetřevka spatřila na dlani mužově — čtyry stovky.
»Dej to sem!« zvolala a natáhla ruku po penězích, když se vzpamatovala z překvapení.
»Počkej, počkej,« odpovídal Tetřev a zaklopil rychle tobolku, »to je moje! Ale já ti dám, když začneme něco lepšího, většího, víš — ty pečeně! Koukej, máme teď termin, můžeme vypovědít a jít někam tam vejš — víš, že mne tohle to pranic netěší.«
