42
Krom několika uličníků nebylo na ulici nikoho, všady ticho. Jen z výčepu doléhaly sem skřeky harmoniky a smíšené zvuky hlasů.
Zámečník uchýlil se za přivřenou půli vrat a opřel se o zeď. Jak dlouho bude čekat?
Vzadu ve průjezdě vrzaly chvílemi dvéře. Byly to dvéře z výčepu, jimiž také Katynka chodila obyčejně domů, když domovní vrata byla zavřena. Vycházely tamtudy střídavě postavy mužské i ženské, kamsi na dvorek, a vždy zase vracely se do výčepu. Tito lidé bručeli a trilkovali si cestou a zdáli se býti v nejlepším rozmaru. Zámečník neohlížel se za každým z nich, ale když přece chvílemi a bezděky zrak v tu stranu otočil, poznával, že postavy mužů kráčejí nejistě, že se uchylují v pravo v levo. Viděl, že ti lidé jsou napilí — teď, odpoledne, kdy je daleko do večera! Toužil po Katynce — tesknota, jež se ho prve zmocnila, opanovávala ho vždy víc a více.
A pojednou, když vyhlédl opět na ulici, uslyšel za sebou, u dveří výčepu, tutlaný smích několika ženských hrdel. Obrátil se a spatřil tři dívčí postavy ve průjezdě u dveří, kterak naň ukazují. Sotva uviděly, že jsou pozorovány, vrazily do vnitř a rozpustilý chechtot zanikl, když za nimi dvéře zapadly. Ale okamžik ten postačil, aby zámečník uviděl, že jsou všecky tři oděny světle, některá docela bíle, že mají životy s krátkými rukávy a že mají ve vlasech a za ňadry zelené nějaké snítky, jako rozmarinu nebo myrtu.
»Tu snad je nějaká svatba ve výčepu,« projelo mu hlavou a hned si umiňoval, že nebude déle čekat. Podobné výjevy nehodily se ke dnešnímu jeho smutnému rozpoložení mysli. Upravoval
