182
s tvarohem. Ano - taková. 'večeře nebyla již dlouho. Pořád jen káva, káva - modravá, šedavá. káva z odvaru cikorie a s nejhorším mlékem.
A ona dnes přinese tři zlatky - hle, peněz na celý týden. Zejtra v neděli bude v poledne polévka, snad izemáky s kouskem jaternice a pak teprv káva - tedy celý, pravidelný oběd. Ach, oběd, jako jedí jiní lidé, jaký má dole domovník i vedle něho rodina obuvníkova. Toničce při pomyšlení tom slévalo se v ústech a ledová. dnešní snídaně nestudila jí v žaludku tak, jako jindy.
Bylg po páté hodině večerní, když yycházela Tonča Svejcarova z krámu švadleny Snáblovy v Karmelitánské ulici. Odpustila se dnes 0 hodinu dříve, aby přišla brzy domů, aby bylo dost času na zatopení a na vaření zemáků. Trvala jí cesta vždy hodinu.
Ušla několik kroků směrem ke Kamennému mostu, když se ozval za ní hlas:
»Tondo, čau! _ počkej!«
Děvče se ohlédlo a již doháněl ji vytáhlý mladík asi dvacetiletý, ale bledého, vyzáblého obličeje, na němž jevily se všecky známky vyžilosti. Měl úzké, ještě letní spodky, na nohou veliká., plochá perka, která při chůzi »pokašlávají«, a na. těle těsný kabát ze sprosté, skoro čistě bavlněné látky křiklavě pestré, hrající ve všech barvách. Kabát byl se životem a šosy jeho sahaly hluboko pod kolena. Na hlavě seděl mu nízký, kulatý klobouk s úzkou, ohmatanou střechou.
Tonča bezděky stanula a zarazila se jaksi při tomto setkání, ač to byl dobrý její známý, Alojs
