Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/187

Tato stránka nebyla zkontrolována

170


Ale ostatně: kdož ví, má-li pan Böhm »Mikolášecř A nemá-li, jsem vysvobozen. Ale přece blížím se k Platýzu se strachem, vlastně se plížím.

Pojednou - ach, pojednou kmitne se přede mnou jakási povědomá postava. Vzhlédnu bystřeji -- ano, nemýlím se, toť .přítel Václav Voves, starý kamarád, duše dobrácká, srdce zlaté. Dělilo nás asi deset kroků, já však učinil jen tři, položil jsem příteli ruku na rameno a volám něžně, důvěrně :f

»I kmotříčku milý, kam pak, kam ?a

Věc je taková: byl jsem skutečně již třikráte kmotrem příteli Vovsovi, vlastně vždy jeho klukovi, a při neunavnosti přítelově půjdu snad ještě několikráte -- vzal to čert! Ale dosud nikdy ned oslovil jsem ho »kmotremm To slovíčko se mi protiví, nelichotí mně pranic, že jsem kmotrem, a oslovuji kamaráda. vždy jen »Vovískuu! Avšak dnes, při shlédnutí přítele projela mi hlavou ďábelská myšlenka a já užil důvěrnějšího názvu »kmotříčkuu, abych mu připamatoval ochotu svou a mohl 'tím spíše si vyžádati kousek ochoty jeho. Ó, kdyby byl tušil, jaký" se mi právě rodil úklad v mozku, jak by byl prchal až tam daleko 'na Malou stranu, kde bydlí v útulném, patrovém domečku se svojí starostlivou ženou a se svými třemi páry dětí, z nichž půldruhého páru náleží mužskému, půldruhého ženskému pohlaví. Milovalť přítel Voves odjakživa souměrnosť ve všem.

Obrátil se a na jeho líci rozložil se známý' jeho přívčtivý úsměv.

»Na zdar, na zdar, kmotříčku',« pozdravoval. On mne totiž jinak neoslovuje. »Běžím domů,« povídal, »kam vy, kmotříčku milý?«