balíček vojanského a dva balíčky sprostého, že měl co dělat, aby to do pytlíku namačkal. A potom již nekouřil - a v noci zde nebyl - a teď se chápe pytlűçu poprve ~ a z pytlíku je ubráno! Aspoň se tak zdál A šuplík byl na klíč!
› Pan Kobrč koukal se ještě chvűi na pytlík, jakoby Čekal, že němá ta tvář promluví a nepochopitelnou záhadu vysvětlí, ale pytlík mlčel.
»Kuriós politik!« prodralo se mezi zuby páně Kobrčovými, v jejichž seřídlé řadě bylo pozorovati i povědomý »zub času«, který tam vlastně nebyl.
»Kuriós politiqu opakoval a již vstával, s pytlíkem vruce, a nastoupil cestu do světnice druhé, v níž seděl podobný badatel a vědátor, jako on sám, totiž pan oñciál Najman. Sel potichu, skoro šeptem, aby pana Najmana nevytrhl z práce. Pan oñciál přesýpal právě zásobu šňupavého tabáku z kornoutku do tabatěrky, kterou si včera večer byl v kanceláři zapomněl.
»Povídám, pane oñciál,« oslovil zaměstnaného úřadníka pan Kobrč, »tady se kradelu '
Oslovený otočil kvapně hlavu na zvěstovatele strašlivé noviny, zvedl jednou' rukou do výše tabatěrku, druhou kornoutek, a řekl udiveně:
najdou, jdoula
»No kradela ujišťoval pan Kobrč s patrným rozčilením a dodával: »A chodí se pod zámekla
»A frñuchtla zvolal pan Najman a odstrčil se s židlí od stolu. »Co pak maj'?«
»Někdo se mnou kouří z mého pytlíkuh oznamoval pan Kobrč rozhořčeně. »Včera večer jsem ho nacpal jako tykev - teď žvachtá jako bačkora. A šufle bylo na klíč. Máme tu škodnoul«
