Vonásek se probudil. Černá noc byla již ustoupila čirému dni, z ulice ozývalo se protivné ranní vrabčí skřehotání. U postele stála paní Vonásková vyjevená, jakoby právě byla unikla vrahům nebo zemětřesení, a volala na zbuzeného Vonáska:
»Vilibalde, kam jsi „dal dětiřu
Mistr sbíral paměť, sbíral, konečně mu zasvitlo v mozku a zabručel mrzutě:
»Kam bych je dal! D0 postelela
»Ale naše děti kam jsi dal, Vilibaldelu volala paní Vonásková zoufale. »Naše děti! Kdes to chodil, muži, kde jsi se potloukal - vždyťjsipřinesldomůnějakéjinéděti…!«
»Pít, pítla volalo děvčátko na postýlce, jako už dříve. Volalo ovšem marně, neboť když paní Vonásková vstala, aby podala dcerušce vody, seznala, že v postylce jsou děti cizí, po Tondovi a Kačence Vonáskovic ani památky.
Mistr Vilibald Vonásek, zaslechnuv nepovědomy hlas děvčátka, vzpřímil se na posteli ahleděl blbým pohledem na skupinu cizích dětí, nad nimiž stála jeho žena, lomíc rukama a volajíc plačtivým hlasem:
»Kdes nechal naše děti, nešťastný člověče? Kdes je ztratil, ohavo otcovská, kdes ukradl tyhle, abys přece něco domů přinesl? Mluv, Vilibalde, mluv, nebo se stane něco hroznéholu
Mistr Vonásek rád by byl mluvil, ale nevěděl, co by řekl. Založil hlavu do dlaní na kolenách a přemýšlel, přemýšlel, avšak nedomyslil si ničeho. Vše, co se bylo událo do okamžiku, kdy ulehl na postel, bylo pro něj zahaleno neproniknutelnou rouškou - nepamatoval se na nic. Jen jako ve snách tanula mu na mysli lidská postava, která ho
