126
Avšak hrobové ticho v pokoji bylo náhle přetušeno duseným zvoláním, kteréž přicházelo z postele paní Vonáskové: '
»Vilibalde la
Vonásek zkoprněl. Žena nespí! A jaký to hrozný hlas, třeba že tlumený. Jak se třese zlostí! Vonásek znal tento hlas a. bylo mu vždy hrozně nevolno, když mu v plné sűe hřměl nad hlavou.
»Vilibalde,« pokračovala paní Vonásková, »já nespím, ty starý nestydo! Já tě slyšela otevírat a zavírat, já jen mlčím k vůli těm dětem! T0 je tvé štěstí, že spějíl Teď je nechci budit, ale ráno ti něco povím. Kde pak jsi bylřu
»U Vidlů, Katy,« odpovídal malomyslnč Vonásek.
»Nestydo nestydatá!« pokračovala tlumeně paní Katy. nVíš, kolik je hodin?«
»No, asi jedenáct pryč …« odpovídal pan Vonásek ztrápeně, nemaje vlastně ani tušení, kolik je.
»Ty kořalko starýlu zasyčela paní Vonásková, »bodejť že je jedenáct pryč - teď odbily v Emauzích dvě s půlnoci. Počkej si, ránolu
Ano, ráno. Pan Vonásek věděl, co ho očekává, a přál si teď, kdyby tak mu přeletěl přes hlavu mžikem celý týden, aby měl dávno vše za sebou.
Proto však přece usnul pan Vonásek. Nezvyklé množství piva ztýralo mu hlavu a brzy ozývalo se z postele jeho skřípavé chrupání.
Nevěděl, jak dlouho spal, však pojednou zdálo se mu, že mu zaléhá v uši dětské vřeštění, hned potom jím někdo zalomcoval a volal: »Vílibalde, Vilibaldela
