Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/136

Tato stránka byla zkontrolována
119


Mistr Vilibald Vonásek sbaliv modrý kapesník uložil jej opět pod podušku, vyšel z »parádního« pokoje svého do pokojíku prvního, menšího, který byl zároveň dílnou, sňal tu s opažení dveří ručník, vyšel do kuchyňky, namočil cíp ručníku ve džberu s vodou a vrátiv se do dílny protíral si oči a třel obličej až do červena, aby zahnal ospalosť a aby čerstvěji vypadal. Takovéto vytření zraku po odpoledním vyspání neškodí.

Potom shodiv ošumělý, moly prožraný a třapců zbavený župan jakési šeděhnědozelené barvy, oblekl bílou vestu, již byl před obědem šetrně svlekl a na postel položil, a chopiv se kartáče počal cíditi tmavomodrý nedělní kabát, po kabátu hedbávný »kastor« se širokou střechou, načež se oblekl k vycházce.

Po celou dobu od probuzení páně mistrova až do jeho oblečení seděla paní Vonásková nepohnutě u jediného okna dílny, jímž se hledělo přes nízká stavení podskalská na kostelíček svaté Trojice a na Emauzský klášter, a četla neunavně »Pražský Denník«. Je za krejcar, netahá se nikdy s vládou, nedělá si blázny z ozbrojených sborů, politiky je v něm hromada a že jí může každý metař vyrozumět — a druhého dne ráno se plátkem podpálí pěkně na snídaní.

Jen chvílemi, když pan Vonásek při svých přípravách obrátil se k choti zády, mrskla po něm okem a v její pohledu jevila se jakási nedočkavost.

Konečně byl mistr hotov, modrý kabát objímal těsně suché jeho tělo, kastor seděl mu pevně na hlavě a z levého šosu vyčníval cíp červeného kapesního šátku, nedělního, hedbávněho.