Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/128

Tato stránka byla zkontrolována
111


Poprvé, co jsem pana Koňuru znal, sklopil oči, ale hned je opět pozvedl, znova se na mne zahleděl a pokračoval:

»Je to něco takového – a mě v tom také budou vyslýchat. No, a člověk má jen jednu česť na světě a jedno živobytí! A tak jsem chtěl prosit vašnosti, kdybyste moje jméno nedával do novin – vždyť na tom nikomu nezáleží. Já ouplně za nic nemohu – ale chtějí mě do toho také vtáhnout, a tu se obracím na vašnosti přátelství, abyste mě v referátě vynechal. Co pak na tom sejde! Já ani ne k vůli sobě jako k vůli přátelstvu …«

»Nu, neběží-li o nic jiného, pane Koňuro, rád vám vyhovím,« chlácholil jsem rozpačitého starce.

Jeho oči radostně zableskly a měkká, teplá, nyní spocená pravice Koňurova chopila se mé.

»Tuze vám budu zavázán, vašnosti,« mluvil pohnutě, »to je služba, že ji nikdy nezapomenu. Vždyť jsme proto na světě, abychom jeden druhému pomáhali. A kdyby přec na to někdo tlačil, abych přišel do novin, ujměte se mne a nedávejte mě tam. Já budu vděčný, já nebudu koukat na nějakou malou odsluhu…«

Ruka páně Koňurova zajela při posledních slovech do záprsí kabátu, pohroužila se do kapsy a již se zase objevila. Prsty Koňurovy, vlhké a chvějící se, držely starou, ošumělou tobolku, a nyní zvedala se druhá ruka, aby jí otevřela.

Zadržel jsem starci ruku a stiskl mu ji až ke kolenu:

»Pane, nejste první a zajisté ne poslední, kterýž mi nabízíte propitné jako sklepníku nebo podomkovi, abych o vás pomlčel. Mýlíte se. Slušný novinář nepřijímá takovýchto úplatků. Jste-li bez