Litovával jsem starého pána, že se tísní vzadu mezi pochybnými oněmi postavami, duse se vedrem a nesnesitelným puchem, a vybízel jsem jej častěji, aby šel se mnou do předního oddělení, kde se mohlo seděti pohodlněji na lavicích a židlích. Avšak on odmítal vyzvání moje co nejskromněji.
»Ne, vašnosti, tam já nepatřím a ubíral bych místa pánům, kteří tam sedí ouřadně a ve svém povolání. Já znám celou manipulaci u soudu skrz naskrz a nemusím to zblízka vidět. A když mě koukání omrzí – však já mezi tou sebrankou nezůstanu…«
Časem, vycházel-li jsem z budovy sám, připojoval se ke mně; jindy zase, šel-li jsem v nějaké společnosti, pozdravil jen zdaleka uctivě a kráčel pak stranou, jakoby nechtěl vyrušovat. Celé jeho chování bylo tak milé, tak skromné; nikdy se nevnucoval a někdy zmizel od soudu tak rychle, že jsem ho ani nezpozoroval.
Časem setkával jsem se s ním před budovou trestní, přišel-li jsem před hodinou zahájení, a tu přicházel mně staroch v ústrety, přívětivě pozdravoval a někdy mně zalichotil usmívaje se vlídným, dobráckým svým způsobem:
»Početl jsem si dnes vašnosti referátek v novinách, a dobře jste to ráčil vypsat, dobře! Člověk ani nemusí být při jednání a vidí ty lidi před sebou a má pojem, jaké jsou špatnosti na světě; a co je tuze chvalitebné, vy jim neubližujete, vašnosti, kdo nezasluhuje. Inu, pravda, některý chudák se do toho dostane, ani sám neví jak. Mezi lidem je zle a každý sprostný člověk nezná paragrafy. Vždyť jich je tolik set…«
