104
nesnesitelný puch, bylo skutečnou »kriminální universitou«. Tam dřepěli podezřelí zahaleči a povalovači po celé dny, s očima vypoulenýma, s ušima rostoucíma, aby slova nepřeslechli, a když opouštěli pozdě u večer nebo již v noci svoje stanovisko, mohl zkušený pozorovatel z jejich tváření uhodnouti, jak pře skončila. Unikl-li vinník milostivým výrokem porotců zaslouženému trestu, vycházeli pobudové ze zadní ohrady porotní síně s výrazem uspokojení, často s drzým úsměchem, hlasitě rokujíce a sledujíce propuštěného obžalovaného zrakem plným účastenství. Avšak sklíčeně a tiše, jednotlivě se trousíce, vycházeli vždy, když vinník byl odsouzen a do separace odváděn. Jakoby měli vědomí, že je vyrván někdo z jejich středu. Jejich účastenství, jejich soucit byl vždycky na straně obžalovaného, byť byl spáchal čin sebe ohavnější. Tito lidé byli duševně spřízněni s každým přestupníkem zákona.
Jak příznivě lišil se od těch zvlčilých tváří ve »stáji« – jak byla prostora za přepážkou nazývána – obličej starého pána, kterýž mne byl před budovou oslovil. Vysoká jeho postava převyšovala okolí své o celou hlavu a zdálo se, jakoby se bránila bližšímu styku s ostatními návštěvníky, jakoby jí bylo nevolno ve středu podivné chasy, jíž bylo trestní líčení labužnickým požitkem.
Když jsem otočil hlavu, setkal jsem se právě s jeho zraky, jakoby již déle byl na mne hleděl. Usmál se na mne sotva znatelně, přelétl okem množství, které ho obklopovalo, a oči jeho vrátily se ke mně s takovým výrazem, jakoby chtěly říci:
»Hleďte, v jaké to jsem pěkné společnosti!«
