Starý tento pán náležel k posluchačům a divákům v porotní síni.
Poprvé spatřil jsem jej před zahájením jistého líčení porotního, kterak přecházel na Karlově náměstí před hlavním vchodem do budovy trestního soudu.
Chýlilo se k deváté dopolední, kdy počínají denně závěrečná líčení, a já spěchal, abych nepromeškal počátek poroty, neboť jsem měl napsati stručnou zprávu o případu ještě do listu odpoledního. Vcházel jsem do vrat právě v okamžiku, kdy před nimi stanul obstárlý pán, kterýž hleděl přímo na mne a hlasem přívětivým, neobyčejně měkkým se otázal:
»Započne již soud, pane referente – porota?«
Podivil jsem se, že mne zná, neboť dosud jsem se s ním nesetkal. Pověděl jsem mu, že započne řízení ihned, jakmile budou porotci vylosováni, což bude vykonáno nejdéle do čtvrti na desátou.
»Děkuji uctivě,« řekl staroch vlídně a pošinul klobouk na hlavě.
Později k poledni, když nastala přestávka a já mohl dopřáti odpočinku prstům, o něž rychlým psaním pokoušela se křeč, obrátil jsem hlavu do zadu, na zástup posluchačů za přepážkou, kam se pravidelně nahrnulo obecenstvo z ulice, které nebylo nikdy pouštěno do oddělení předního. Byl to shluk obecenstva »smíšeného«, ba již ani ne smíšeného; tlačily se tu postavy jedna druhé pochybnější a vyzíraly odtud tváře jedna druhé drzejší, vyzývavější, zdivočilejší. Říkalo se všeobecně těmto posluchačům líčení »čekatelé kriminálu«, a skutečně mnohý z oněch, kteří se tísnili za přepážkou a hltali výpovědi obžalovaných i svědků, octl se později sám na podiu před soudem a před porotci jako zločinec. To temné zadní oddělení, z něhož se šířil do celé ostatní prostory
