(Ze zápisek soudního zpravodaje.)
Zmizel mně s očí na dlouhou řadu let, snad na vždy, neboť již tenkráte byl hezky stár, a je tomu dávno, co jsem se s ním setkal posledně.
Ale dosud vidím jej živě před sebou a jakmile na něj vzpomenu, slyším pokaždé i jeho měkký, jímavý, soucitný hlas, jakoby stál a mluvil asi tři kroky ode mne.
Seznámil jsem se s ním za několik dnů potom, když jsem nastoupil úřad soudního zpravodaje při velikém pražském denním listě.
Tehdáž mně bylo jako každému člověku, jemuž vykázána nová, neznámá činnosť a který je naplněn snahou, aby vyhověl svému povolání co nejsvědomitěji. Přiznávám se, že jsem k nové povinnosti své přistupoval se značnou obavou. Předchůdcové moji v soudní rubrice byli staří, osvědčení novináři, v péře honění, lidé s velikým cvikem a dlouhou kriminální zkušeností. Já přicházel do soudní síně jako nováček, a, navrátiv se pozdě večer se svými poznámkami do redakce, sedal jsem ke psaní velmi stísněně a s obavou před trojí soudnou stolici: před posudkem svého chefa, svých kolegů redakčních, hlavně oněch, kteří dříve soudní referát opatřovali,
