»Pane ředitel, nedělejte mne nešťastným! Vzal jsem si ty kousky domů, žena posýlá několik klobouků ven a nemá to čim zapečetit. Já nekradu jako zloděj, to je pro moji potřebu …«
Ledvinka oddychoval, jakoby mu někdo klečel na prsou. Vzpomněl na ženu, na tři děti, na svých třicet pět zlatých měsíčně, na blížící se kvartál, na policii, na soud, a oholená brada jeho hrkala jako v zimnici. Bylo ukrutné podívání na tohoto pětačtyřicetiletého muže, jehož tváře teď popelavěly, jehož oko zalévalo se slzami, celé tělo prudce se třáslo, až všechen ošumělý oděv na něm se chvěl – a to vše pro několik kousků vosku, zlomků, majících ceny asi pěti nováků. Než to vše Krampula neviděl, ničeho si nevšímal. Přikročil znova k Ledvinkovi a rozepjav mu násilně kabát počal prohledávati ostatní kapsy oděvu skladníkova. Nenalezl nic více. Jen v jedné kapse měl Ledvinka čtyřkrejcarák.
»Tak já jim povím,« počal plešatec, »aby neřekli, že chci někoho zkazit. Zejtra půjdou nahoru ke starému a dají mu sám výpověď – já budu mlčet. To by nám scházelo, abychom tu měli zloděje. Já pozoruju dávno, že se zde krade, ale nevěděl jsem, že jsou oni to.«
Ledvinka upustil klobouk a zaštkal srdcelomně:
»Pane ředitel – pro Krista pána – vždyť já to dnes vzal poprvé – jsou to zlomky – to není krádež – já nevzal nikdy nic …«
V tom okamžiku ozvaly se šouravé kroky a z temnoty zadní části skladu vynořovala se postava – Alojsova. Oba mužové pohlédli na něj překvapeni – domnívali se, že není tu více nikoho.
