Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/110

Tato stránka byla zkontrolována
93


pečetního vosku, musili se otáčeti jak náleží soudruhové jeho, sluhové Anton a Mates, aby všechny komise vyřidili.

Alojs požíval zvláštní důvěry svých pánův, ąle jak řečeno, oblibě ostatního personálu se netěšil. Šoural se již tak pomaloučku, jako by nesl plnou sklenici drahého nápoje, a bylo-li třeba, aby někdo ze sluhů rychle něco obstaral, někam doběhl, něco odnesl, a voláno-li po Alojsovi, nebyl nikdy k nalezení. Vždy jako by se byl propadl. Ale jakmile sehnán nakvap někdo jiný a odeslán, tu objevil se zase pojednou Alojs a šoural se magacínem, jako by se nechumelilo.

»Kde pak jste byl, Alojs?« zařval obyčejně »pan derektor« závodu, hlavatý, plešatý Krampula, přes jehož spodní ret, odstávajicí jako naplněný váček, visely strápené čínské kníry. »Kde jste chodil, hledali jsme vás!«

A koulel sivýma očima, jako by chtěl Alojsa probodnout.

»Já?« otázal se Alojs tichým, šeplavým hlasem a pohlížel udiveně na »derektora«. »Kde jsem byl? Ani se nehnu, tamhle vzadu pakuju…«

»Pakujete! Není pravda!« rámusil Krampula. »Hledali jsme vás, křičeli po vás…!«

»To je divná věc,« potřásal hlavou Alojs. »Já neslyšel nic.«

A šoural se dále, nevšímaje si více pana »derektora«, kterýž u svého pultu zelenal a modral.

Pravda, že Alojs neslyšel. Jakmile spozoroval, že by měl s nějakým balíkem do města vyjít, sklouzl opatrně po příkrých schodech vzadu do sklepa a zalezl za nějaký sud nebo bednu a přikrčil se. Teprve kdy volání po něm docela utichlo