votný« vydělá a slyše, že patnáct zlatých týdně, kýval spokojeně hlavou.
»Já merčil dávno, že se mi holka s někým slízá,« mluvil soused Kopřiva, »ale víte, já se na ni mohu spolehnout, proto jsem nic neříkal. Ale jde o lidské huby a tak jsem vás chtěl vidět, nejste-li nějaké fučidlo, nějaká »škodná« na děvčata. Ale vypadáte mi dobře a nemám nic proti tomu, abyste k nám chodil. Ona nebude bez krejcaru, Barča, a nebyl bych radil nikomu, aby ji tahal za nos. Koukejte — udeřil Kopřiva na stůl — touhle rukou roztrhám pramen na kusy, to si nemyslete! Ale kde pak ta žába chodí…!«
Žába, totiž Baruška, šla si po obědě k obuvníku pro botky a čekala na ně nejspíše. Ale než přinesla Kopřivová kávu na stůl, byla tu již Baruška. Přinášela smutnou zprávu, že botky nejsou ani do té chvíle hotovy. Ale když spatřila pana Tadeáše Bezinku, zazářilo oko její a radostně usedala ke stolu, aby pila také kávu, jež stála tu v ohromných malovaných hrnkách. S mísy uprostřed stolu usmívala se vypečená buchta s mákem a Kopřiva, pobízeje hosta, bral sám kusy jako cihly a polykal jeden po druhém.
Po kávě prohlásil Kopřiva, že z procházky nebude nic, když nemá Barča botky, ale to že nic nedělá; že zůstanou doma a že se také dobře pobaví.
A Kopřiva uměl bavit dobře, je pravda. Nejdříve vypověděl panu Tadeášovi celý svůj životopis a pak žádal, aby pan Tadeáš vypravoval o sobě.
Pan Beznka sice nalhal toho za celý život dosti a lhal vždy lehce, jakoby tiskl; ale tento-
