Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/101

Tato stránka byla zkontrolována

84


to není ona, to jest nějaká stará žena, veliká, široká, pracně vystupující. Pan Tadeáš zašel kousek od schodů a zahleděl se na věže kostela. Byl rád, že vzal slunečník, kterýž jej teď velmi příjemně chránil před žhavými paprsky. Postál tak chvilku a měřil zase nádvoří dlouhým, pravidelným krokem.

Stará žena zatím byla vystoupila a žejbrovala se nyní pomalu ku předu. Podívala se na pana Tadeáše a šla dále, jako by chtěla na Slovanský vršek. Ale u vrat se obrátila, vracela se pomalu ke schodům a podívala se opět na Tadeáše.

»Co si mne ta baba prohlíží!« durdil se pan Bezinka a zakryl tvář slunečníkem, aby se vyhnul zpytavému pohledu neznámé ženy. Ale pojednou se ulekl.

Spozorovalť, že neznámá blíží se trochu rozpačitě k němu a než mu napadlo, aby popošel, zaslechl poněkud chraplavé, ale tlumené a přátelské oslovení:

»Prosím, jsou oni to, co tu čekají na Barušku?«

Pan Tadeáš Bezinka zkoprněl. Co to znamená? Kdo ho prozradil? Jaká to nástraha, jaký úskok?

Bleskem projela mu hlavou jediná myšlénka: aby uprchl — ale byl všecek zmaten a nemohl se hnouti s místa. A stará žena pokračovala:

»Inu bodejť, že jsou to oni, jak jich Barča, vypsala — nelekaj' se, nic se jí nestalo, ale ona teď nemůže přijít — já jsem její matka! Jdou se mnou k nám, švec nepřinesl Barušce botky a ve starých by se k nim neslušela!«

Pan Tadeáš stál jako zkamenělý. To je pěkná historie: na místě dcery přichází matka a jaká matka! Jako hrom, jako skála, veliká, hřmotná — pro pána boha, idylla se nějak divně zatáčí! A stál dosud, nevěda, kde stojí, koktal něco, aniž věděl,