»Milý pane, tahle liška je podvodnice: jen se tak staví, jako by byla mrtva, zatím žije a nedáte-li pozor, upláchne vám.«
»Snadná pomoc,« řekl muž, přehodil lišce smyčku kolem krku, přitáhl — a usmrtil ubohou, jež tak důvěřovala prohnanému příteli.
Spokojeně odcházel jezevec a nakoupil za množství peněz, jež náleželo teď jen jemu, tolik dobrých věcí, co mohl. Odnesl je do lesa, do doupěte a tam dal se s chutí do jídla sám, ubohému lišáčkovi ani drobečku nedopřál.
Lišáčkovi stýskalo se tuze po mámě a plakal nahlas, srdcelomně. Bylo mu zle bez mámy. Musel potravu shánět, jak se dalo, i s nebezpečím života a často jen jen že vyvázl. Ale byl to přece jen chytrý chlapík a brzy vypátral, že jezevec vinen je smrtí jeho matky. Ustanovil se na tom, že pomstí smrt matčinu a potrestá jezevce za hanebnost. Jak jen to navléci? Jezevec byl přece mnohem silnější a obratnější, nežli on a na zápas na život a na smrt nebylo pomyšlení. Bylo třeba vymysliti jiný plán k spravedlivému potrestání jezevce.
Lišáček nedal na sobě znáti, jak nenávidí jezevce, nýbrž byl s ním zcela zadobře — takže jezevec netušil nic zlého.
