jak lacino koupil. Povídám ti, dvojnásobnou cenu mohla’s říci. Konečně mne nechali ležeti a poodešli. Hned jsem se vzchopil a uháněl jsem, co mi nohy stačily. Myslím, že můj útěk objevili teprve, když už jsem byl na míli daleko — běžel jsem jako posedlý.«
Sedli si tedy ti tři kolem stolu a pochutnávali si. Víte přec sami, jak chutná, když má člověk hlad a teprve, když jsou na stole ryby a „tofu“.
Netřeba ani povídat, že si jezevec vybíral nejlepší sousta. Mělť se tuze rád. Za pár dní, když už všechno snědli, co liška byla nakoupila, a měli zas pořádný hlad, řekl jezevec k lišce:
»Teď je řada na tobě, abys umřela, milá přítelkyně!«
A udělali právě naopak, jako poprvé. Jezevec upravil se za drvoštěpa, vzal lišku na hůl přes záda a šel do města. Také on měl štěstí, dobře prodal, za pěkné peníze.
Znáte přece jezevce a víte, že nemá dobrého srdce. Nu tedy. Můžete si pomyslit, co ten zlosyn učinil? Chtěl míti všecko zlato pro sebe, všecko sám pro sebe nakoupit, sám také sníst. Pošeptal tedy muži, který lišku od něho koupil, tajně do ucha:
