beské Kurenta i člověka posadily a dobře jich uctily. Potom šly do konírny, kde stál ten zázračný kůň Luskošlap, maje za nápoj nejlepší víno, a za obrok cukr a pšenici. Proto byl také velmi silen: když zařehtal, nebem se to rozléhalo, když zadupal, nebe se třáslo, a když běžel po bílé dráze, hustým prachem potáhlo se nebe. Kurent i člověk na toho koně si sedli a jeli na něm sedmkráte semo tamo po jasném nebi, až se člověk zapotil a na všecky své lidské starosti zapomněl. Po té dovedli koně zase do konírny a vzali od hospodyní nebeských odpuštění. Když se vrátili do stanu Svatovítova, on ještě spal a měl nepokojný sen, že mu totiž hosté odvedli koně. Na to se probudil a byl rád, vida tu Kurenta i člověka, neb myslil, že u něho byli neustále. Potom se bratrsky rozloučili, a člověk od té doby byl vesele živ: tři dni sloužil a čtyry pil, a když se opil, darovaná halena ho chránila. A potom už nikdy neproklínal Kurenta.
13. Pán Bůh dědoušek.
(Z Bulhar.)
1.
Na počátku člověk, orati neuměje, oral jen od jednoho konce pole, a přijda na druhý konec, pokaždé přenášel zase pluh tam, odkud počal orati. Šel tudy pán Bůh ve spůsobě stařečka a naučil ho, jak orati má, aby totiž příjda na druhý konec, odtud zase oral nazpátek. Potom pán Bůh viděl ženu, ana tkajíc jen s jedné strany házela člunek a na druhém konci pokaždé nit překousla a počala znova. I ukázal jí, aby házela zase nazpátek, niti nepřekusujíc. Druhého dne jda pán Bůh zase mimo toho oráče, tázal se ho,
