Stránka:Svetozor r25 c22 text.pdf/6

Tato stránka byla zkontrolována


kteréž jevily se mi v pouhém pomyšlení již něčím nedostižným a nadobro ztraceným. Zkrátka způsob života a zaměstnání, jaké jsem vedl, připadaly mi jako uchýlení se v užší omezenější kruh působnosti zborceným silám přiměřenější, jakožto útočiště před nadějemi, kteréž kdesi v mizivé dálce ležely resignací spoutány. Nerad jsem na poutech těchto upravoval uzle, aby nepovolily. Žilo se mi tak zcela dobře v tomto odpočinku od zhoubného vytržení mysli.

(Pokračování.)


Milenkám básníků.

Ó vy, jichž půvab nepomíjí,
vy nejkrásnější mezi všemi,
vy, jež jste samy poesií,
ó, čarokrásné, odpusťte mi,
že píseň má se zvedá k vám,
ve slávy vaší jasnou zoři,
jež ode věků k věkům hoří,
že smělý zrak svůj pozvédám,
že písní dávno v duši spící
a vzbuzenou a jásající
vám, krásné, luzné, toužím říci,
co něhy pro vás v duši mám!

Ó, vy, z jichž retů pěvci ssáli
svou nesmrtelnosť lačným retem,
své nadšení, jež v neustálý
žár vzplálo v nich a bylo květem,
jenž písněmi jim z duší rost’:
ó, povězte, zda úděl sladčí,
než tam, kde srdce srdci stačí,
v ráj sklenouti si zlatý most,
kde nikdy slunce nezapadá,
a vaše krása věčně mladá,
vše něha, kouzlo, půvab, vnada
u věčnou září budoucnosť!

Ó, vy, jimž krása věčná dána,
by zpily se jí pozdní věky,
z vás každá sama, nevolána
k nim přišly, na rtech úsměv měkký
a v srdci svaté lásky ples.
Ó, divy, jimiž láska pučí!
Ret na rtu, náruč ve náručí
vy žili jste to krátké dnes
a zítra, onu krátkou chvíli,
jež slove žitím a jež pílí
jak list, jenž se stromu se chýlí,
a vichrem štvaný k zemi kles’.

Ó, kouzlo, kdy ret na rtu plane,
když plamen touhy v požár vzrůstá
a ty na skráni utýrané
ucítíš drahá, žhoucí ústa
a líbáš, líbáš láskou zpit…
Ó, láska, bujné dítě vnadné!
V sny básníka když smutek padne
a otráven je duše klid,
když pochyb mráz mu v čelo šlehá
a zášť jak fena za ním běhá:
bytosti jedné sladká něha
můž’ všechny stíny zaplašit!

Ať květy snů mráz jemu ničí
a supi srdce z hrudi klovou,
on má svou drahou Beatrici
a světice ty jak se zovou,
jichž básník jaký měl kdy rád!
Má duši, která s jeho skrání
vylíbá smutek, odříkání,
má rty, z nichž může písně ssát,
má trůn, kterému ku podnoží
své všecky písně v lásce složí,
má vše, když láska, zázrak boží
mu v cestu žehná nastokrát!

Ó, světice! jen z vašich retů
vše nadšení své oni ssáli,
jen vámi v kouzlu nových vznětů
jim v zanícení duše vzplály.