15.24, Přísl. 20.3), vzdálen od kraje Hermonů a od hory Miẓ'âr. Těmi třemi jmény byla by označena země Kanaan: největší řekou a největší horou a malým vrchem (Zion). Byl by tedy v Babyloně neb na jiném vzdáleném místě a odtud vysílá své vzdechy a tužby k Jerusalému. Od hory Miz'âr jest přeloženo: od malého vrchu; tím mohl míniti horu Ẓion, která byla svatostánkem posvěcenou, a byla u porovnání s Hermonem toliko malou horou. Miz'âr samo jest však nejasným. neboť nenalezáme tak pojmenovaný ani Tabor, ani menší hory u Hermonu.
Kraj Hermonů jest země u těch vrchů ležící. Hermon jest jižní a nejvyšší horstvo Antilibanu; hory ty byly hranicí israelského zajordánského kraje, ale čítali je ještě k majetku Israelských. Pluralem označeno jest snad celé to horstvo.
8. Soužení a neštěstí, které žalmistu stíhá, jest zde mocným obrazem vylíčeno. Přirovnává je přívalu vod, při němž vlny a proudy jdou přes jeho hlavu.
Propasť (jedna) volá na druhou; propasť, abyssus, tᵉhôm, znamená zde hloubku, spoustu vody; příval jeden za druhým se hrne, jakoby na sebe volaly; proudy přívalů stékají prudce a s velikým hukotem s hor dolů, jako vodopády (lat.), působí povodeň, při níž se všechny vlny — Bohu je připisuje — tvé vlny a proudy valí přese mne.
9. Žalmista jest v neštěstí; vzpomíná na Boha a je přesvědčen, že Bůh vzkáže, dá jemu, své milosrdenství, svou milost za dne, v šťastnější dobu a ku šťastnější chvíli: za to chválí a pěje chválu Boží žalmista i v noci, v době neštěstí a soužení, a jeho píseň jest modlitbou k jeho živému Bohu — jako ji zpíval „ve dne, v štastných dobách. Když se sklíčený a utištěný člověk ve svém soužení modlí, již tato modlitba přináší jemu útěchy a získá jemu milosti a Božího vysvobození.
10. Zde jest část tě modlitby, o níž žalmista právě se zmínil. Říkám k Bohu: Má skálo (lat. susceptor, zastánce, který se ujímá) jako 17.3. Naříká si: Proč jsi mne opustil?
