Kniha II.
41. žalm. (H. 42.)
Touha po svatyni.
Žalmista má velikou touhu po Bohu a po svatyni. Tone ustavičně v slzách, nepřátelé se mu vysmívají. Vzpomíná si, jak putovával slavně a v četném průvodu k Božímu domu; jest zarmoucen, ale povzbuzuje se k důvěře v Boha (2—6). Líčí svou truchlivost; jest vzdálen od svatého místa, neštěstí jej stíhají, nepřátelé mu připravují bolesti. Může doufati v Boha. to jej upokojí (7—12).
Žalm 42. náleží obsahem i formou k ž. 41. V něm prosí žalmista, aby se ho Bůh zastal proti nemilosrdným, aby jej přivedl do svatyně; tam mu bude děkovati. Vzbuzením důvěry končí (42.1—5).
Již Eusebius a vykladatelé hebrejští i křesťanští stahovali tyto dva zpěvy v jeden. Snad byly rozděleny za liturgickým účelem. Oba žalmy mají dohromady tři sloky, po nichž se opakuje refrén: Proč jsi skormoucená, má duše… (41.6—12, 42.5). Třetí sloka tvoří druhý žalm. V ž. 42. nalézáme též některá slova ze ž. 41. (Proč chodím skormoucen, když mne nepřítel souží? 41.10 a 42.2; 41.5 a 42.3—4). I ta okolnost tomu nasvědčuje, že nemá 42. žalm (v hebr.) žádného nadpisu, ačkoliv jsou všechny žalmy druhé knihy (vyjímajíc ž. 71. v h.) opatřeny nadpisy. Žalm 41. by neměl sám v sobě úplnosti, poněvadž v žalmech podobného obsahu bývá vždy vyjádřena i prosba: tu obsahuje 42. žalm, který tedy k 41. náleží.
L. 1Ku konci, poučení synů Kore.
H. 1Řiditeli hudby; Maskîl; Synů Qôrach.
