V lesích zimy, znoje,
S pastýři a se psy hrozné boje.
Toť i já tam trefím lenošiti.
Leckohos i časem přestrašiti.
Poďmež! v posteli i u stolu
V veselí žít budem pospolu.“ —
Tuť vrah jehňat si vzhůru skáče,
Radostí div hroznou nezapláče.
Když jdou spolu, šíji přeholenou trochu
Zhlídlne u psa vlk: „I což to, milý kmochu?“
„Nic to,“ odpoví, „co tu se přeholí,
Nic to není, nic to aspoň nebolí;
Znamení to stavu, v kterém žiji,
Tohoť ani za mák nezačiji,
Ale věrněji tím samým sloužím svému
pánu laskavému.“
Vlkovi to hrubě leze v hlavu.
„Jakou máš,“ dí, „sladkost v tom svém stavu?“
„Že rád kouši, přikovavše k pařezu,
Ve dne v boudě u vrat ležeti mi káží,
Abych v noci, propuštěn jsa z řetězu,
Běhal po dvoře a bedlivou byl stráží.
Tuť mám hody! — čehož mně tu třeba?
Nosejí mi chleba,
Čeleď, sám i Vašnosti
Házejí mi kosti v hojnosti.
Tak já každodenním pansky žije časem,
Nasytím se k tomu polívkou i masem.
Vše to bez starosti; do hotové misky
Strčím jen své pysky.“
Stránka:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu/120
Tato stránka nebyla zkontrolována