Pražského, z kacířství obviněného. Obžalovaný dostavil se osobně, veřejným žalobcem byl jan Gwarleich, bakkalář in decretis.
Prokurator Gwarleich přednesl nejprve officialovi, že přítomný mistr Jeronym je nařknut, jako by se přidržoval učení Wiclifova. Jeronym odpověděl na to, že za lidské řeči nemuže: co je na nich pravdivého, přizná, co křivého, tomu chce odporovati; vždyť jen proto vážil dalekou cestu 24 mil do Vídně, poněvadž slyšel, že je tam na universitě očerňován. Obhajce nechtěl: svou při provede sám. Byl tudíž ihned zavázán přísahou, že na články obžaloby odpoví pouhou pravdu, a přečtena žaloba.
Tato sestávala ze dvou částí: »articuli primo a secundo loco positi«. První část obsahovala 45 artikulů, známých pode jménem »artikulů Wiclifových«, a nad to ještě dalších 12 článků, týkajících se specielně osoby a náhledů Jeronymových. V těchto posledních vytýká se mu, že vyhlašoval Wiclifa za doktora evangelického, který má život věčný, že je stoupencem realismu, exkonmmunikován a křivopřísežník. Říkal prý veřejně, že se chce Wiclifa zastávati až k smrti ohněm, a dával za vzor takové professory učení Pražského, kteří z kaciřství silně byli podezřelí, jako Stanislav ze Znojma, Štěpán Paleč, Jan Hus, Marek ze Hradce a j. v. Většina článků těchto zabývá se však jeho vystoupením v Uhrách, kam se Jeronym v březnu r. 1410 byl odebral. V kázání, které měl na zelený čtvrtek (20. března 1410) před králem Sigmundem, horlil prý proti svobodám stavu kněžského tak, že král sám ho okřikl a řeč jeho velmi nemilostivě vyslechl. Bylo to asi při této příležitosti, když hlásal, že světským panovníkům přísluší dohled nad kněžstvem. Dále upíral prý tam evangeliím Lukášovu a Markovu všelikou hodnověrnost, pročež byl zatčen a v opatrování odevzdán arcibiskupu Ostřihomskému. K písemné žádosti arcibiskupa Pražského nařídil prý potom král Uherský, aby byl poslán do Prahy a odevzdán k tomu cíli jakémusi šlechtici Českému, pro něho poslanému.
Na to vyvstal k odpovědi Jeronym. Největší část artikulů jak Wiclifových tak své vlastní osoby se týkajících prostě popřel. Pouze na některé dal odpověď, většinou vyhýbavou. Zajímavá je zvláště odpověď na art. 45 (vlastně první z oněch 12): Mně nepřísluší někoho usuzovati zatraceným nebo spaseným; držím se církve, ať už ho (Wiclifa) zatracuje nebo blahoslaví; co se jeho učení týče, učil lecčemus dobrému, ale držím se zas ostatních doktorů, a co ti zavrhují, zavrhuji já také; evangelickým jsem jej nazval, poněvadž psal o evangeliích, a nikdy jsem jej nejmenoval svatým.
Nyní teprve přednesl prokurator Gwarleich další články obžaloby – articuli secundo loco positi – počtem deset, a žádal, aby byli vyslýcháni svědkové především o těchto, a v druhé řadě též o jiných článcích obžaloby, které Jeronym popřel. Také těchto 10 článků zabývá se osobou Jeronymovou. Byl prý v Praze veřejně exkommunikován; vyhlašoval prý Wiclifa za svatého, jeho učení za lepší než učení svatého Augustina, jakož prý by raději sdílel život věčný s ním, nežli se sv. Augustinem; v Heidelberce přihlásil prý se ostentativně k realismu. Hlavní trumf ponechal si však prokurator Gwarleich až na konec: Jeronym přísahal zachovati jednotu a svornost mezi národy učení Praž-
