Úloha jako záhada.
Obtížnosť řešení.
Z názvu úloha, problem vysvítá, že neposlední vlastností tohoto výtvoru šachového jest obtížnosť odkrytí kombinace, v určité posici utajené. Skutečně také pravý úsudek o ceně některé úlohy lze učiniti si toliko po předchozím samostatném řešení. Úloha jest tedy v tomto směru jakousi záhadou, a čím obtížnější jest odkrytí této záhady, čím skrytější jsou kombinace obsah úlohy tvořící, tím dokonalejší patrně bude úloha po stránce této. Obtížnosť řešení jest obecně uznávána za důležitou vlastnosť při posuzování ceny úlohy. Ale velmi často se jí přikládá význam až příliš rozsáhlý: u mnohých skladatelů stává se požadavkem takořka nejdůležitějším a jediným, k vůli němuž veškery ostatní zákony umělecké tvorby úlohové podceňují ano zcela zanedbávají.
Nemožno jest souhlasiti s takovýmto názorem výstředním; snížujeť povahu úlohy, která v první řadě jest uměleckým dílem z půdy šachové vyrostlým a jejíž záhadová stránka vyplývá teprve z celé její povahy. Leč hádankou jakousi v pravém slova smyslu úloha nikdy není. V souhlasu s takovýmto pojmem o pravé povaze šachové úlohy nelze obtížnosť řešení prohlásiti za vlastnosť, která vždy a ve všech případech cenu úlohy daleko by zvyšovala, spíše mnohdy naopak. Nutno jest postaviti se v této věci do jisté míry na hledisko luštitele, který v tomto ohledu do jista povolaným jest posuzovatelem. Tu jest na snadě otázka, jakým požitkem jest pro něho luštiti úlohu, jejíž kombinace jsou velice skryty sice, ale jinak nezajímavy, bezcenny.
Úloha taková luštitele neuspokojí, spíše vzbudí politování nad ztrátou času na řešení vynaloženého. Jest i v takovýchto případech obtížnosť vlastností dobrou?