Tato stránka byla zkontrolována
49
Rybář a zlatá rybka.
Ze svých studií pohádkových předkládá
Ze všech pohádek, jež A. S. Puškin básnickým rouchem oděl, nejvíce vyniká »Pohádka o rybáři a rybce.«[1]
Vypravuje: Spokojeně žili na břehu siného moře starý rybář se ženou svou, třicet tři leta lovil již a lovem se živil, když jednou po dvounásobném marném lovu vylovil na třetí tah zlatou rybku. Zlatá rybka však uprosila ho hlasem lidským, aby ji propustil, slíbivši mu bohaté výkupné, že vyplní mu každé jeho přání. Propustil rybář zlatou rybku na svobodu do vln mořských, nepožádav ničeho. Když pak doma o této neslýchané příhodě vypravoval, vyplísnila ho žena, že tak nadarmo rybku propustil, mohl si přece na ní vyžádati aspoň koryto, neboť jejich koryto se bez toho rozpadalo. Vrátil se tedy rybář na břeh mořský, zavolal si zlatou rybku i přednesl jí žádosť ženinu: vyplněna hned prosba jeho. Když se domů navrátil, našel již nové koryto, ale ženu nehrubě spokojenou: Žena ho vyplísnila ještě a posílá ho zpět, aby si vyžádal na rybce nový domek místo bídné chatrče. Vyplněno i to přání rybkou: rybář nalézá pěkný domek selský s čistou světnicí, s bíleným komínem z cihel a se širokými dubovými vraty. Žena opět zle vítá muže, posmívajíc se jemu, co si na rybce vyžádal, ona nechce býti více sprostou selkou, než šlechtičnou. Rybka i toto přání vyplnila a dřívější rybářka na několik dní byla spokojena, s mužem svým ale hrubě nakládala, sotva se vrátil od rybky i našel ženu jako bohatě ustrojenou šlechtičnu, byl poslán jí jako sluha do konírny. Po nedlouhé době rybářka i s tímto stavem se nespokojila, chce býti volnou královnou (cařicí) a posílá muže svého opět k zlaté rybce. Zle naříká rybář na svou ženu, než i toto přání bylo vyplněno v okamžiku. Upokojila se někdejší rybářka na několik dní, muže pak svého dala dvořany svými vyhnati; ale opět stará touha po něčem vyšším v ní se vzmáhala, dala konečně muže vyhledati i poslala ho k zlaté rybce, že si přeje býti vládkyní nad mořem i nad zlatou rybkou. Muž nesměl vzdorovati více mocné královně a smutně odešel na břeh mořský: moře bylo hrozně rozbouřeno — básník velmi pěkně líčí, jak při přáních rybářky, stále se stupňujících, bouřka nad mořem více a více se stahovala, a mořské vlny víc a více se rozbuřovaly — rybka ani neodpověděla na prosbu rybářovu, než ponořila se mlčky do hlubin mořských. Dlouho čekal rybář u břehu na odpověď, marně,- ↑ Сочиненія Пушкина. Изданіе П. В. Анненкова. 1855. III., str. 482 sl.