9
ského, že titéž národové, kteří stěhujíce se se severu na jih nesli s sebou jména slunce a jitřenky i víru ve stkvící bohy nebeské, měli ve svém jazyce, ve své fraseologii mythologické, v příslovích svých více méně vyvinuté zárodky, ze kterých zajisté nutně museli vzrůsti byliny identické aneb aspoň velmi podobné v každé půdě, pod každým podnebím.«[1] Chceme-li tyto »poslední trosky staré polozapomenuté mythologie« podrobovati vědeckému výzkumu, musíme nejdříve uváděti každou moderní pohádku na starší legendu, a každou legendu na původní myth. »Nesčíslné zkazky o všech princeznách a sněhobílých paních, které úpějí v temných žalářích a vždy se osvobozují mladým, skvělým hrdinou, dají se vesměs uváděti na mythologické tradice o osvobození jara ze země zimy, o vysvobození slunce z temnot nočních, o návratu jitřenky z dalekého západu, o propuštění vod ze zajetí oblačného.« Slovem každá zkazka »musí se uváděti na legendu neb myth, ze kterého vznikla, ve kterém má přirozený význam, jinak nemůžeme doufati, že dospějeme k zdárnému výsledku.«[2]
Tohoto učení i methody této v studiu a u výkladu tradic lidových drželi se přečetní učenci jak na západě Evropy, tak též u národů slovanských takřka do našich dnů. Jedním z nejhorlivějších adeptů školy této byl Afanasjev, jí náleželi Buslajev, Orest Miller, Řehoř Krek, Nodilo a mnozí jiní mythomanové. Ze západoevropských učenců vynikl zvláště A. de Gubernatis, v jehož hojných mythologických spisech se mohou shledávati snad ještě četnější a křiklavější příklady zneužívání a nad-užívání učení i methody školy Grimmovské, než na př. u Nodila. Učenec tento nerozpakoval se ku př. shledávati pozůstatky mythu ve známé bajce o mlékařce, radující se, co všechno si vydělá z hrnce mléka, který nesla na trh,[3] jaký základ životního štěstí si získá, jaké bohatství; spatřoval v mlékařce, radující se, plesající a poskakující samou radostí, snící o příštím svém štěstí, o svém ženichu — jitřenku smějící se, tancující a slavící sňatek svůj se sluncem, rozbíjející hrnec mléka, rozlévající a rozšiřující mléko v něm obsažené po zemi. Jinde spatřuje opět myth měsíční: bob, z něhož vyroste strom až do nebe a po kterém leze rek do nebe pro divutvorné věci, stolek — prostři se a j., toť měsíc; sýr, který vypadne vráně ze zobáku a po kterém číhá liška, toť měsíc, který nechá spadnouti jitřenka na konci noci[4] a j. v.
Tyto do směšností zabíhající výstřelky školy mythologické u předních učenců školy této valně asi přispěly k úpadku jejímu. Nejen že její učení samo jest neudržitelné, než nestačilo by ani, třebas by se