Stránka:Polívka - O srovnávacím studiu tradic lidových.djvu/8

Tato stránka nebyla zkontrolována

8

jícího až do pravěku[1]. Tak psal tento učený sběratel a vykladatel řeckých i albánských pohádek ještě několik let po epochálním vydání Panča-tantry, ač znal dobře nové učení hájené v této knize Th. Benfeyem.[2]

V myšlenkách těchto o vývoji pohádek ze starých bájí, o jich klesání v prosté povídky obsahu více méně všelidského ležel zárodek pro hojné přestřelky bujnou fantasií překypujících mythomanů. —

Mimo jiné pak zvláště ještě Max Müller připisoval prvky, zárodky pohádek době předcházející dělení plemene arského. »Národové seskupení pod obecným jménem plemene arského čili indoevropského — Indové, Peršané, Keltové, Rekové, Římané, Germáni a Slované — mají nejenom tatáž slova v každé zemi poněkud modifikovaná a tutéž gram-matiku, než zachovali také podle všeho množství prostonárodních podání, kterážto vznikla dříve, než opustili svou společnou pravlast.«[3] Naše báchorky jsou »poslední zbytky, čili, smíme-li tak říci, detritus, trosky staré mythologie«,[4] »pohádky či báchorky jsou moderní patois mythologie.«[5] »Tytéž pohádky, které podnes vypravují chůvy týmiž takřka slovy pod duby hvozdů duryňských i pod střechou vesničanů norvéžských, jež poslouchají kupy dětí ve stínu velkých fíkovníků indických, tyto pohádky byly společné dědictví plemene indoevropského, a za jich původem sestoupíme do oněch vzdálených dob, kdy ještě žádný Rek nevstoupil na půdu evropskou, kdy ještě žádný Hindu se nevykoupal v posvátných vodách Gangesových. Zdá se to býti podivným a musí se také do jisté míry obmeziti. Netvrdíme, že stará chůva, která na svých kolenou houpala oba předky národa indického a germánského, každému zvlášť vypravovala povídky o Sněhulce neb Červené Karkulce právě tak, jak se vypravují dnes, že je ti pak dále vypravovali svým dětem, a že tímto způsobem se dochovaly až do našich dnů … Jest ale velmi jisté, že paměť národa s podivuhodnou věrností zachovává staré zkazky národní. Skandinávští obyvatelé Norvéžska jsou více než tisíc let jazykově odděleni od svých německých bratří na pevnině, nicméně zachovali nejenom zásobu svých národních zkazek, než vypravují je namnoze týmiž téměř slovy. Mnohem nápadnější jest fakt, že oni arští hoši, předkové Hindů, Římanů, Řeků, Němců, zachovali staré číslice od jedny až do desíti … Nebylo věru obtížněji, zachovávati slova tato a tisíce jiných, než pamatovali si hezounké pohádky o Sněhulce neb Červené Karkulce. Pro okamžik chceme jen dokazovati, že zárodky těchto pohádek náležejí do doby, která předchází rozdělení plemene ar-

  1. Griechische und albanesische Märchen I, 1861, str. 5 sl.
  2. Podobně soudili ještě mnozí učenci, ku př. Hyacinthe Husson: La chaine traditionelle (Paris 1874), srv. jmenovitě str. 175 sl. a j.
  3. Essays von Max Müller II, 217, pod str. 199.
  4. tamže II, 187.
  5. tamže II 177.