7
pohádek, z počátku patrná třebas ne v tom plném světle jako dnes, vysvětlována shodou, společností jich základů. Společny všem pohádkám jsou zbytky víry sahající do doby nejstarší, víry, která se vyslovuje v obrazném pojímání věcí nadsmyslných. Toto mythické podobá se malým zlomkům rozbitého drahokamu, které jsou roztroušeny po zemi zarostlé travou a květinami, jež odkryje jen bystřejší oko. Význam toho dávno se vytratil, ale pociťuje se ještě, dodává právě pohádkám jich obsah, zároveň pak uspokojuje přirozenou zálibu na zázračném; nikdy nejsou pouhou hrou bezobsažné fantasie.« Tak píše jeden z nejpřed-nejších hlav této školy, Vilém Grimm.[1] Připouštěli sice též stěhování pohádek, ale v míře velice obmezené: »Nepopírám, praví Vilém Grimm, možnost, v jednotlivých případech pravděpodobnost přechodu pohádky od národa k národu … Ale jednotlivými výminkami nevykládá se ještě veliký rozsah a daleké rozšíření společného majetku: nezjevují-li se tytéž pohádky na nejvzdálenějších místech, jako se prolamuje pramen na místech od sebe velmi vzdálených?« [2] A příbuzenské svazky pohádek vysvětlovali zcela tak jako příbuzenské svazky jednotlivých jazyků. Se zvláštním ohledem na pohádky německé napsal týž učenec Hranice společného rázu a obsahu pohádek označí se velkým plemenem, které se nazývá obyčejně indo-germanské, a příbuznost stupňuje se v stále užších kruzích kolem sídel Němců, v témž asi poměru, ve kterém pozorujeme v jazycích národů tohoto plemene rysy společné a zvláštní.«[3] Podobně soudil i větší bratr Vilémův, Jakub.[4]
Dle definice J. G. v. Hahna jest pohádka »mythus vyspělý na poslední stupeň svého vývoje. Vyvíjí-li se dále, vyloučí se úplně všecken živel zázračný, pověst neb pohádka se změní v povídku děje zcela lidského. Může-li pak pověst pozbyvši všech zázračných živlů dále poutati zvláštním svým zauzlením vnímavost lidskou, přejde do řady zajímavých povídek čili novell, jichž má každý národ větší menší počet, od nichž se ničím nerozeznává pověst zbavená svého prvotního rázu. Aneb pověst nabude rázu jednoduché události historické, ale v této formě rychle by musela zmizeti z tradice ústní, protože jí schází tmel zázraku a víry veň, kterýžto právě pověsti propůjčuje životní její sílu.« Povídky kratochvilné J. G. v. Halin přesně odlišuje od báchorek, ony se vynalézají po dnes, tyto vznikly v pravěku lidstva. Kratochvilné povídky jsou sice též velmi silně rozšířeny, stejně jako báchorky, ale proto že jich podstata jest velmi rozdílná, neplatí snad odpor proti výkladu, který v obecném rozšíření báchorek spatřuje důkaz jich vysokého stáří, saha-
