6
bájky budiž nám dovoleno ukázati jeden ještě příklad. V různých versích vypravuje lid velkoruský, běloruský i maloruský následující bájku: Začala liška choditi k jednomu sedlákovi na slepice, pověsil sedlák džbánek. Vítr fouká do džbánku a ten hučí: bu-bu-u, bu-bu-u. Přijde liška a poslouchá, co to hude; spatřila džbánek, chytila jej za provázek a pověsila si jej na krk. Počkej, ty hloupý džbánku, já tě utopím! Donesla džbánek к vodě a začala jej topiti. Naplňoval se džbánek vodou a táhne lišku s sebou na dno. Prosí liška: džbánku, džbánku! netop mě, já tě nebudu, já tě jen tak strašila. Ale džbánek neposlouchá, táhl jen a táhl ke dnu i utopil lišku![1]
Bájka tato i jinde v Evropě jest rozšířena: ve versi albánské z Epiru (Hahn, Griech. und alb. Märchen I, č. 18 str. 156) připojena byla k látce jiné o boji, zápase mezi člověkem a drakem; člověk pomohl ovčákovi od draka, byl za to obdařen ovcí, nese ji domů; potkala ho liška, strhla mu ovci s ramenou a zavlekla ji do svého doupěte. Nechtěl člověk za ní lézti, pověsil proto před doupětem dvě láhve z tykví a sice tak, že vítr do jich děr foukal, byl právě silný vítr severní, a láhve stále hučely u! u! u ! u! Liška myslela, že člověk stojí před doupětem a strachem si netroufala ven po celé tři dni. Čtvrtý den ale krutá žízeň ji vyhnala; když spatřila láhve, začala klíti, a ze zlosti uvázala si je na ocas, aby je zahodila do moře. Když ale je chtěla hoditi se skály, pozbyla rovnováhy, spadla i s láhvemi do moře i utopila se. Konec verse albánské jest tedy poněkud jiný než v připomenutých versích ruských, podle všeho však pokažen a předpokládá tedy versi jinou, lepší, podobnější versím ruským. — Bájka tato byla již dobře známa v staročeské literatuře, zapsána jest, jak známo, v rkp. Hradeckém. Alex. Brückner nalezl latinský text její v jednom rkp. vratislavském z pol. XV. stol., a sice v té části jeho. kteráž byla napsána nejspíše Cechem. (Archiv, f. slav. Phil. XI. 471) Pro původ bájky této nevysvítá z toho tedy nic, nelze proto, před-pokládati český její původ, neboť nalezeny byly verse jí velmi blízké hojně v Rusku a také v Epiru. Shoda pak jest tak úzká právě v podrobnostech velmi význačných, že nelze předpokládati, že byla mohla na různých místech v Čechách, v Rusku, Epiru býti vynalezena samostatně.
Srovnávací studium tradic lidových postupovalo zprvu ve shodě a ve spojení se srovnávacím jazykozpytem indoevropským. Právě tak, jak národové evropští vynesli ze svých pravlastí, z centrální Asie základy svých jazyků, taktéž přinesli odtud do svých nových sídel základy svých bájí, svých mythů. Staré své mythy národové pak ovšem dále přetvořovali a zdokonalovali, výsledek tohoto přetvořování prastarých, praarských bájí spatřován v pohádkách a báchorkách. Shoda evropských
- ↑ Эрленвейнъ Народныя русскiя сказки, 2 vyd 1882, str. 8. sl.; srv. pod Аѳанасьевъ Р. нар. ск III, 20 sl.; Шейнъ Матерiалы сħверо-зап кр. II. str. 4 č. 3. Чубинскiй Труды II, str. 113 sl. č. 37, Манжура Сказки str. 1 sl. Рудченко южнор. ск I str. 18.
