Stránka:Polívka - O srovnávacím studiu tradic lidových.djvu/2

Tato stránka byla zkontrolována

i u nás ozývají názory odchylné, ohlasy učení t. ř. anthropologické školy, která ve vlasti své již mnohého se vzdala ze svých dřívějších výkladů, jak níže dolíčíme.

I.

V tradicích lidových u různých národů evropských, kteréž výhradně jsou předmětem našich studií, pozorovány byly velké podobnosti, až úplné shody a totožnosti. Nenalézáme v podáních národů evropských jen jisté společné ideje základní, nejen shodné a stejné motivy než i společné látky a shodnou namnoze kombinaci jednotlivých motivů v určitou pohádku. Srv. ku př. následující pohádku, kterouž čteme ve Václavkových »Valašských pohádkách a pověstech« (1894, str. 135): Jisté matce bylo vyměněno dítě několik dní staré, podhozeno jí děcko jiné, s velikánskou hlavou; ukrutně mnoho jedlo a mnoho řvalo. Poradil nešťastné ženě zaklínač, »aby s devěti vrb nalámala svížích prutů, naložila z nich naprostřed izby v pravé poledne oheň, a kolo ohňa aby nastavjala do škařúpek z vajec vody, děcko nechala na ložnici (posteli) a sama šla na hůru (půdu) skulinú ve tle (stropě) sa dívat, co bude.« Udělala to tak a když zazvonilo poledne, vstoupila divoženka s udychtěným dítětem do světnice »a už kolo ohňa obchodí, přizírá sa, hlavkem pokyvuje: »No, no, ale no prej no, jak su starý čert, tož ešče sem v takých hrncoch vařiť neviděla«. Položila dítě unesené na postel a vzala si svoje.— Podobně vypravuje se pohádka tato i jinde na Moravě (viz Český Lid IV, 523 sl.), poněkud jinak ve východních Čechách v okolí svojanovském (Český Lid V, 78 sl.).

Pohádka tato zajisté by každým byla považována za nepochybné svědectví jistých představ bájeslovných u lidu českého i moravského. Ale jinak nepochybně budeme museti pohlížeti na ni, jakmile poznáme podobné, zcela shodné pohádky u jiných, cizích národů.

Podobná více méně verse zapsána byla v Horním Bretonsku (Paul Sébillot: Contes popul. de la Haute Bretagne 1, str. 28 sl.). Ženě, jíž bylo dítě uneseno divými ženami a podhozen malý netvor s tváří náramně starou, poradila sousedka, jak by se mohla opět dostati k vlastnímu svému dítěti: ať udělá na ohništi veliký oheň, když dříví plamenem se rozhoří, ať rozbije vejce, postaví skořápky kolem ohniště do popela, pak naplní vodou skořápky, jako by ji chtěla dáti vařiti. Učinila tak ona žena, pak vzala dítě z kolébky, přiblížila se s ním k ohništi, jako by mu chtěla zahřáti nožičky. Vykřiklo dítě údivem, že ač již 100 let jest staré, ještě nevidělo tolik malých hrnéčků se vařiti. Když žena uslyšela slova tato, vzala nůž a vykřikla, že malého čarodějníka zabije. V tom se zjevila divá žena, ať neučiní nic zlého jejímu dítěti, že jí její dítě vrátí. Podobně se to na různých místech v Horním