Cítil jsem, že se mne zmocňuje vztek na onoho pastýře. Pomlčev chvíli, otázal jsem se rovněž ukazuje na Baldona:
„Kdo je ten člověk, pastýř a sprosťák, nebo vůdce a kníže?“
Baldon vyskočil jako opařený a dlouho se mi díval do tváře. Konečně chraptivým hlasem zvolal:
„Zastřelím každého, kdo se opováží vejiti mi do cesty!“
Uchopil revolver, avšak opanoval se a udeřil vší silou rukojetí do štola. To mne vyburcovalo i ozval jsem se v té chvíli tak, jak to nejvíce působí na Asiaty. Vstal jsem a vší silou jsem šlehl těžkou nahajkou na stůl.
„Řekni tomu chámovi,“ pravil jsem tlumočníkovi, „že může přijít ke mně na rozmluvu, až přestane být dobytkem a naučí se být člověkem.
Obrátil jsem se a vyšel jsem očekávaje kuli do hřbetu, avšak Baldon stál jako zkamenělý. Teprve po nějaké chvíli rozbil tlumočníkovi pěstí tvář, ale já už jsem byl v jurtě Domožirovově.
Nazítří ráno, když jsme pili čaj, objevil se znovu Baldon. Byl oděn do parádního úboru „Huna“ (knížete) a počínal si velmi zdvořile. Pomyslil jsem si, že se dobytče brzo naučilo být člověkem.
Požádal jsem plukovníka a knížete, aby se se mnou prošli po stepi, abychom se volně dohodli, neboť jsem nechtěl rozmlouvati v přítomnosti cizích.
Vyšli jsme. Za dvouhodinové rozmluvy jsem přesvědčil kozáka i Mongola, že řídíce se taktikou bolševickou, jítří obyvatelstvo a tím jen znesnadňují boj s Číňany a s bolševiky. Oba dva se přiznali, že nemají splnomocnění od barona Ungerna a že právě k němu poslali posla pro rozkazy. Konečně projevili souhlas dohodnouti se s knížetem Čultunem a s hutuhtou kláštera a zanechati zbrojnické politiky. Celá záležitost byla v několika dnech definitivně
