čínské konference k urovnání sporu bez krveprolití cestou klidné dohody. S tímto návrhem souhlasily úřady mongolské i čínské. V několika dnech se sjeli chošunní knížata Západního Mongolska a v Jamyni nastalo rokování. Z Mongolů se tu nejvíce uplatňoval kníže Čultun-Bejle, kníže Lama Džap-Gun a kníže Navanceren, z Číňanů Van-Dzao-Dziun, Fu-Sian a několik úředníků z čínského komisariátu. Já a p. Bloňski jsme byli pozváni jako rádci, ve skutečnosti však jsem musel sám řídit konferenci, neboť každé chvíle vznikaly spory, hádky, vzájemné výmluvy a pohrůžky, po nichž někteří ze zástupců Mongolů, jako na př. Lama-Džap-Gun, vyhrožovali noži a chtěli opustit Uliasutaj, aby bojovali se zbraní v rukou proti vetřelcům. Když se bolševici dověděli, že jsem byl pozván já a p. Bloňski, vynasnažovali se všemožně, aby dostali do konference svého zástupce, osadníka Burdukova. Ale podařilo se nám přesvědčiti ho, že, přijme-li onu funkci, skončí to proň kulí nebo provazem. Zmizel tedy a zakrátko prchl úplně z Uliasutaje, což však mu nevadilo, aby o mně neposlal důkladnou zprávu sovětským pohraničním úřadům; zkrátka mělo to jistý výsledek, ovšem se zakončením zcela neočekávaným.
Teprve po několika dnech se mi podařilo s pomocí p. Bloňského přesvědčiti Van-Dzao-Dziuna, že vláda pekinská provozuje v Mongolsku politiku neshodující se se smlouvami uznanými Čínou a že pro dobré poměry sousedské mezi oběma národy musí Mongolové s poctami propustit guvernéra, jeho úředníky i družinu Mongolskem na jih až k čínské hranici, zajistivše jim nedotknutelnost a ochranu. Číňané pak mají dobrovolně rozpustit „gaminy“ a „kuli“, odzbrojiti je a odevzdati vládu do rukou někdejšího „saita“, knížete Čultuna.
Čínský komisariát se chystal hned po podepsání úmluvy uliasutajské opustiti město a chtěl nazítří odjeti. Před odjezdem mi vydal čínský guvernér doporučný list
