Stránka:Náš lid, jak jeví se ve svých zvycích, obyčejích, písních a t. d. z kraje litovelského a severní Moravy.djvu/11

Tato stránka nebyla zkontrolována
11


Jak strujivali Hanáci na Litovelsku kout nedělce a jaké pověry s nim spujovali.

I.

Obyčej tento již na dobro vyhynnl a popis jeho tedy patří již minulosti, avšak minulosti nedaleké. Naše stařenky znají jej ještě ze svého života a vykládají nám o něm vždy s velikou úctou a radostí. Oko se jim při tom zaleskne, tvář zazáří radostí a ony zalétají v duši své do těch šťastných a blahých mladých let a jsou šťastnými v těchto vzpomínkách svých. Když pak ukončí a probudí se z tohoto sna štěstí svého, zarosí se oko jejich a po tváři kane jim slza bolu nad ztrátou těch věcí, k nimž tak velice přirostlo srdce jejich, které tak milovaly a které byly štěstím jejich života. - My zde podáváme jen malé úryvky z toho všeho a doprovázíme je případnými úvahami.

Slehnutí ženy patří mezi nejvážnější a zároveň i nejradostnější události rodinného života. Tak tomu jest ještě dnes a bývalo tomu tak ještě v míře větší i za dávných dob. Když ta tak dlouho s pocitem bázně i radosti očekávaná hodina se přiblížila a žena ku porodu se počala připravovati, nastal v celé domácnosti neobyčejný ruch. Všechna čeleď domácí opustila jizbu, ve které žena „ku porodu pracovala, a zdržovala se někde venku. na dvoře, v zahradě, ve chlévě aneb na humně a někde venku jinde ne snad k vůli práci, nýbrž k vůli tomu, by nerušila klid a ticho jizby, která takto stala se místem posvátným. Kromě babky a některé blízké příbuzné neb dobré sousedky nebýval obyčejně porodu nikdo přítomen. Co u všech zračil se výraz vážnosti a opravdovosti, šukala babka spokojeně semo tamo a sháněla prádylko a čeho třeba bylo pro novorozeňátko a pro nedělku. Prohledala truhle, kostny, almary a kde co. To bylo toho šukání, běhání a snášení, než vše bylo pohromadě, vždyť 0 t'ěch věcech věděla jen rodička sama, která u prostřed bolestí porodních snad k vůli tomu, aby na tyto poněkud pozapoměla, stále musila povídati, kde to a ono má uschováno a připraveno. A než to všecko bylo schystáno, býval i porod u konce. St'astně-li vše dopadlo, nastala radostná hodina rodinného blaha, dítěti a nedělce společně vystrojil se kout a připravil stánek posvátný, do kterého nahlédnouti nesměl nikdo, než babka, lékař a ošetrovatelka a v kterém vybýti bylo nedělce s novorozeňátkem po 6 neděl.

Ku strojení koutu používalo se za dávných dob velkých plachet, kterým boudnice říkali. Taková boudnice bývala částí