„Ráchel se vrátila na horu, vešla do malé chaloupky a řekla: Akibo! mám, čím bych nakrmila ústa tvá, ale duše tvá je hladova, a pro ni nedostanu pokrmu! Jdi do světa a nakrm duši svou velkou moudrostí, jež plyne z úst učencův. Já tu zůstanu, usednu před prahem domu tvého, budu přísti vlnu, pásti stáda a patřiti na cestu, kudy se někdy vrátíš jako slunce, jež se vrací na nebe, aby osvítilo temnotu noční.
„Akiba odešel…“
Tu Meir ustal v čtení, a oči jeho opustily listy knihy, neboť těsně po boku jeho ozval se šepot jako by v udivení:
„Akiba odešel?“ tázala se Holda, široko otvírajíc oči a zadržujíc dech v prsou.
„Akiba odešel!“ opakoval Meir, načež počal opět čísti:
„Krásná Ráchel usedla před prahem jeho domu, předla vlnu, pásla stáda a patřila na cestu, kudy on se měl vrátiti, celý jasný velkou moudrostí.
„Minulo sedm let. A byl takový večer, kdy měsíc lije na zemi moře stříbrného světla, a stromy a rostliny stojí tiše a nepohnutě, jako by vanul na ně duch Předvěčného, jenž nese světu ticho a mír.
„Toho večera vyšel za vysokou horou člověk vysoký a bledý. Nohy jeho se třásly jako listí, jímž vítr zmítá, a ruce byly pozdviženy k nebi. A kdy spatřil malou chatrč svou, slzy velkým proudem vyhrkly mu z očí, neboť byl to Akiba, muž krásné Ráchel.
„Akiba stanul u otevřeného okna své chaloupky, naslouchaje, jací lidé tam uvnitř rozmlouvají.
„Mluvila tam žena jeho Ráchel s bratrem svým, jejž byl otec její poslal k ní. — Vrať se do domu Kolby Sabuy, pravil její bratr; ale ona odpověděla: Očekávám tu Akibu a střehu domu jeho. — I řekl bratr: Akiba již se
