kama dlouhé pásmo hrubé jejich srsti, nevěděla co dále činiti. Některá volala na pomoc své tovaryšky, podobně zaměstnané a s kozami se klopotající; jiná zabíhala v cestu neposlušným poručencům, a octnuvše se naproti nim, napřáhala před sebe obě ruce k obraně; opět jiná hrabajíce se ve svých vlasech kadeřavých, dala se v zoufalství do křiku pronikavého, anebo padala na zemi a válejíce se po měkké pažiti rozpustile se smála. Pověvy teplého větru pochytávaly ten křik, smích a to volání, smíšené s táhlým bekotem koz, a unášely ty zvuky do posupných uliček městečka, na čiré, zlaté nivy, v daleké hloubě lesů. A ve zlatém světle májového večera míhaly a proletovaly se bosé, drobné nohy, vespolek se křižujíce, deptajíce zelenou trávu, a malé hlavy pokryté vlasy všech odstínův, od černoty ebenu do červenosti mědi a bledé žlutosti lnu.
Štíhlá, vážná dívčina, jež kráčela se svévolnou leč poslušnou kozou úzkou uličkou, vedoucí na louku, stojíc pohlížela na živý a hlučný výjev okem lhostejným. Bylo patrno, že ji tam nevábila veselosť, aniž lákala zvědavosť. Jak prve kráčela, tak nyní stála pokojně a vážně. Zdálo se, že něčeho očekává, snad zniknutí hlav, míhajících se na kousku zeleného pozemku, a hlučného křiku dětinného.
Hluk ten slil se za chvíli v jediný výkřik sborový. Zvěstoval totiž radosť a vítězoslávu společnou. Po dlouhých bojích, honbách a námahách byly totiž kozy konečně přemoženy, ani jedna již se nezdržovala u lákavých keřů lískových, nýbrž všecky byly v moci svých průvodkyň, jež konečně v jedinou spojily se hromadu. Jedny vedly tvrdošíjné tvory, k odboji vždy hotové, za krátké jejich růžky, táhnouce je veškerou silou svou za sebou a skloňujíce hlavy jejich skoro až k zemi; jiné, objavše oběma rukama jejich šíji, běžely s nimi skočně a spěšně; opět jiné, a to nejsmělejší a nejsilnější, vskočivše na ně, v zaťatých pěstech držely se nejdelších pásem srsti jejich, a unášeny
