Těm duchům, mimovolně toužícím po slunci a širokém lůně člověčenstva, objevil se takovýmto naivným způsobem částečně a chaoticky svět zjevův a myšlenek vířících se po šírých prostorách. Nevytvořilo se z toho nižádné stálé přesvědčení, nevysnovala se jasně průvodní niť jiného, lepšího života; ale ve svědomí vznikly pochybnosti, v prsou touhy, mladé oči zaslonily se smutkem duše, jež počíná cítiti pouta svá.
Bylo již pozdě, když po dlouhé rozmluvě jinoši povstavše, stanuli proti sobě s pobledlými tvářemi a se zraky planoucími. Konečně Meir promluvil po delším mlčení:
„Eliezere! zda nikdy nebudeme hlasem velikým volati k lidu, aby se ohlédnul a prohlédal? Zda budeme vždy hníti jako červi zasypaní hlinou a patřiti, kterak všechen lid se dusí a hnije?“
Eliezer sklopil slzící očí, pozdvihl bílých rukou a odpověděl hlasem libozvučným:
„Já za lid svůj každodenně zpívám a plači před Pánem!“
Meir dal posunkem na jevo netrpělivosť, a Ber v témže okamžiku těžce vstávaje z lůžka, dal se do hrubého, posupného smíchu.
„Zpívej a plač!“ řekl Eliezerovi, „tvůj přísný otec naplnil tě tak velkým strachem, že nikdy nebudeš s to, abys činil něco jiného…“
Potom položil ruku na rameno Meirovo řka:
„Jen tento jest odvážliv a — poplove proti proudu. Ale voda jest silnější člověka. Kam ho asi zanese?“
Opouštěje příbytek Janklův, Meir uzřel jako prve v jedné jizbě opět tutéž postavu ženskou, sedící u kolébky dřímajícího dítěte. Byla trochu sehnuta, oběma rukama podepřena o bok kolébky a dřímala. Světlo lampičky, jež stála na kamnech, padalo nyní přímo na ni, osvěcujíc modrý